ECLI:CZ:US:2007:1.US.1897.07.1
sp. zn. I. ÚS 1897/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti F. Š., zast. JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, sídlem Cihlářova 4, Moravská Třebová, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 12.6.2007, č.j. 22 Co 196/2007-93, a proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17.1.2007, č.j. 7 C 191/2006-42, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, protože - podle jeho tvrzení - jimi porušily jeho základní ústavní práva, a to zajistit ochranu práv (čl. 90 Ústavy ČR - dále jen "Ústava") a základních práv jednotlivce (čl. 4 Ústavy), dále bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu chráněné čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, což ve svém důsledku zapříčinilo porušení jeho základního práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 (ochrana vlastnictví) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (pozn. z obsahu plyne, že stěžovatel se dovolává porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - dále jen "Dodatkový protokol").
V další části návrhu popsal stěžovatel průběh řízení před obecnými soudy, v němž Okresní soud ve Svitavách (dále jen "okresní soud") určil, že výpověď stěžovatele z nájmu bytu daná vedlejším účastníkům dne 1.5.2006 je neplatná. Stěžovatel tento rozsudek napadl odvoláním, protože podle něj soud pouze zkoumal, zda předmětná výpověď formálně splňuje požadavky dané příslušným ustanovením, aniž by zkoumal předběžnou otázku, zda vedlejší účastníci jsou oprávněni k podání této žaloby. Posléze odvolání doplnil o tvrzení, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud, a proto vznesl námitku místní nepříslušnosti. V dalším doplnění odvolání předložil důkaz, kterým prokazuje, že vedlejší účastníci nebyli a nejsou nájemci předmětného bytu. Ještě v dalším doplnění navrhl provedení důkazů o tom, že vedlejší účastníci jsou jeho dlužníky, jakož i o tom, že se domáhá stanovení místně obvyklého nájemného. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatel shrnuje důvody, v nichž spatřuje oprávněnost ústavní stížnosti:
- je možné, že ve věci rozhodovaly místně nepříslušné nalézací soudy,
- odvolací soud nájemní vztah k předmětnému bytu odvodil od nájemní smlouvy, ač věděl, že její platnost je v jiných řízeních napadena,
- přestože soudy rozhodly, že hmotně právní stav podání výpovědi z nájmu bytu nenastal z důvodů neurčitosti, rozhodly o určovací žalobě jako o přípustné; soudy nezkoumaly přípustnost podle §80 písm. c) obč. soudního řádu,
- soudy rozhodly o tom, že pronajímatel je oprávněn a přímo povinen rozhodnout o druhu bytové náhrady.
Mimo ústavní stížnost stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a tvrdil, že odvolací soud konzervuje regulovaný nájem bytu, priorizuje sociální právo na bydlení za finanční prostředky majitele a tím opomíjí věc posoudit i podle právo na ochranu základního vlastnického práva k předmětnému bytu.
Na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Znění příslušných článků Ústavy, Listiny a Dodatkového protokolu, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 4 Ústavy
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 38 odst. 1 Listiny:
Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Čl. 1 Dodatkového protokolu:
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem ze dne 17.1.2007, č.j. 7 C 191/2006-42, určil, že výpověď z nájmu bytu v domě v Horkách nad Jizerou č. 81 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, který se nachází v prvém nadzemní podlaží tohoto domu se vchodem do bytu vlevo, kterou dal žalovaný (tj. stěžovatel) žalobcům (tj. vedlejším účastníkům) podáním ze dne 1.5.2006, je neplatná. Řízení o neplatnosti výpovědi bylo zahájeno na základě žaloby vedlejších účastníků odůvodněnou poukazem na nepravdu o tom, že by řádně neplnili své povinnosti nájemce, protože nájemné vždy platili řádně a včas. Soud uvedl, že se v prvé řadě zabýval otázkou, zda výpověď z nájmu bytu má všechny náležitosti vyžadované zákonem, a dospěl k závěru, že nikoliv. Výpověď považoval za neurčitou, neboť v ní stěžovatel řádně nespecifikoval jakou bytovou náhradu se žalobcům zavázal zajistit. Podle jeho přesvědčení musí být ve výpovědi zcela jasně a určitě sděleno, jaká konkrétní bytová náhrada má být žalobcům zajištěna, zda přístřeší, náhradní ubytování či náhradní byt. Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, v němž zpochybňoval místní příslušnost soudu, namítal nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců, napadal výklad o neurčitosti výpovědi pro rozpor s §35 odst. 2 obč. zákoníku. Dále uváděl, že žalobcům byla doručena další výpověď, kterou žalobou nenapadli, čímž fakticky uznali existenci dluhu na nájemném a opodstatněnost výpovědi. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění poukázal na vyřešení otázky místní příslušnosti v dané věci (str. 4), vysvětlil aktivní věcnou legitimaci a námitku jejího nedostatku posoudil jako účelovou, protože je to stěžovatel, kdo vedlejším účastníkům dal a opakovaně dává výpovědi z nájmu předmětného bytu (str. 4-5), a podrobně se zabýval předepsanými náležitostmi výpovědi z nájmu a jejich naplněním stěžovatelem (str. 6-7). Krajský soud uzavřel, že neuvedení závazku pronajímatele zajistit nájemci konkrétní druh bytové náhrady ve výpovědi dávané nájemci je v rozporu s kogentním ustanovením §711 odst. 3 věta druhá obč. zákoníku, jednak je jeho projev vůle neurčitý; proto je výpověď pronajímatele bez vymezení naznačeného závazku neplatná vzhledem k ustanovení §37 odst. 1 a §39 obč. zákoníku.
Na základě uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy); není proto povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Podle jeho ustálené judikatury se prostor pro kasační rozhodnutí otevírá tam, kde jsou právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu - "Sb. n. u.", sv. 3, str. 257 nebo rozhodnutí ze dne 2. 9. 1999, sp. zn. III. ÚS 314/99, in Sb. n. u., sv. 15 str. 143), protože taková rozhodnutí jsou v rozporu s právem na spravedlivý proces. Dalším důvodem pro zrušení rozhodnutí obecného soudu může být zjištění, že se opírá o ústavně nesouladný výklad zákona. Rozhodování obecných soudů se nesmí uskutečňovat v jakémkoli zákonném rámci, nýbrž jen v ústavně konformním zákonném rámci. Aplikace soukromoprávní normy nerespektující vyzařování ústavních principů vede k porušení základního práva či svobody soudem, byť se základní práva ve vztahu mezi účastníky neuplatňují přímo. Veden těmito hledisky Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno.
Z vlastní rozhodovací činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel opakovaně a neúspěšně napadá rozhodnutí obecných soudů v právních věcech souvisejících s právními vztahy nájmů bytů, v nichž vystupuje v postavení pronajímatele. Jde tedy o případy aplikace tzv. jednoduchého práva, stejně jako v posuzované věci. K ní Ústavní soud dodává, že stěžovatel musí při ochraně svého vlastnictví respektovat platnou zákonnou úpravu. Jestliže využívá možnosti vyplývající z §711 odst. 2 písm. c) obč. zákoníku, musí jeho výpověď mít obsahové náležitosti zakotvené v §711 odst. 3 věta druhá. V opačném případě musí snášet nepříznivé následky spojené s absencí některé z náležitostí, tj. neplatnost výpovědi. Jestliže v posuzované věci obecné soudy shodně konstatovaly, že jedna z náležitostí ve výpovědi, kterou stěžovatel dal vedlejším účastníkům podáním ze dne 1.5.2006, chybí, pak je konstatování neplatnosti výpovědi logickým důsledkem takového zjištění a jakékoliv další námitky jsou irelevantní (a to i tehdy, pokud by objektivně byla dána existence výpovědního důvodu).
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu