Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 05.09.2007, sp. zn. I. ÚS 1947/07 [ nález / WAGNEROVÁ / výz-2 ],paralelní citace: N 135/46 SbNU 271 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:1.US.1947.07.1
K zákazu reformace in peius; K přerušení doby pro rozhodnutí o vazbě z důvodu umístění obviněného v nevazebním zdrav. za...
Právní větaZákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod), a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. K extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami. Zákaz změny k horšímu je pak vedle odvolací svobody spojen i s principem kontradiktornosti řízení, podle kterého jsou to strany samotné, nikoliv nezávislý a nestranný soud, na jejichž procesních aktivitách, včetně podávání opravných prostředků, je založeno rozhodování soudu.Z hlediska těchto principů, jež tvoří ve svém souhrnu právo na spravedlivý proces, proto nelze připustit, aby případnou nečinnost státního zástupce stran uplatnění opravného prostředku proti vadnému rozhodnutí soudu suploval nadřízený soud, který jedná výhradně na základě stížnosti obviněného, který uplatněním opravného prostředku sleduje zlepšení, nikoliv zhoršení svého právního postavení. Jinak řečeno, soud druhého stupně není oprávněn změnit výrok rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, jestliže zahájil a vedl řízení výhradně na základě stížnosti obviněného. Tímto postupem obecný soud nepřípustně supluje roli státního zástupce, který měl na případné vady usnesení soudu prvního stupně sám upozornit a brojit proti nim stížností podanou v neprospěch obviněného.
ECLI:CZ:US:2007:1.US.1947.07.1
sp. zn. I. ÚS 1947/07NálezNález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 5. září 2007 sp. zn. I. ÚS 1947/07 ve věci ústavní stížnosti S. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007 sp. zn. 44 To 293/2007, kterým bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně a znovu bylo rozhodnuto, že se stěžovatelka bere do vazby.I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007 sp. zn. 44 To 293/2007 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod.II. Toto rozhodnutí se proto ruší.Odůvodnění:I.1. Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví specifikované rozhodnutí obecného soudu.2. Jak stěžovatelka blíže uvedla, je proti ní vedeno trestní stíhání pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a e)trestního zákona a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 a 2trestního zákona. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 5. 2007 sp. zn. 37 Nt 24/2007 byla vzata z důvodů podle §67 písm. a) a c)trestního řádu do vazby, která se podle tohoto usnesení započítává dnem 29. 4. 2007 od 02:15 hod., kdy byla dodána na detox. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, na jejímž základě bylo rozhodnuto napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") tak, že usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno, a znovu bylo rozhodnuto, že stěžovatelka se bere do vazby, která se ovšem započítává dnem 29. 4. 2007 od 02:15 hod. do 22:40 hod. a poté od 3. 5. 2007, 14:30 hod.3. Stěžovatelka proti usnesení Městského soudu v Praze namítla, že porušilo její ústavně zaručená základní práva, a to právo garantované čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").4. Podle čl. 8Listiny lze obviněného nebo osobu podezřelou ze spáchání trestného činu zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu. Toto ustanovení tak podle stěžovatelky stanoví lhůty, které musí být bezpodmínečně dodrženy od okamžiku omezení osobní svobody. Nejsou-li splněny, je to vždy důvod pro propuštění obviněného na svobodu. 5. Obvodní soud pro Prahu 5 stanovil jako den omezení osobní svobody den 29. 4. 2007, 02:15 hod., avšak rozhodoval o vazbě až dne 5. 5. 2007, přičemž v tomto usnesení není uvedena žádná zmínka o přerušení doby omezení osobní svobody obviněné. Pokud v průběhu zadržení nedošlo k přerušení omezení osobní svobody, musela být stěžovatelka odevzdána soudu ve lhůtě do 1. 5. 2007, 02:15 hod., a pokud by byla v tomto termínu předána, musel soud o její vazbě rozhodnout do 2. 5. 2007, 02:15 hod. Pokud však rozhodoval o vazbě po této lhůtě, měl obviněnou v souladu s ustanovením §77 odst. 2trestního řádu propustit na svobodu.6. Městský soud v Praze k této námitce stěžovatelky v napadeném usnesení uvedl, že lhůta byla zachována, neboť omezení osobní svobody stěžovatelky bylo přerušeno dodáním na detoxikační oddělení příslušného zdravotnického zařízení nevazebního charakteru. 7. Stěžovatelka k tomu uvádí, že je jí známa současná praxe, podle které je možné lhůtu 48 hodin přerušit za předpokladu, že po zadržení podezřelého vyvstane v důsledku požití omamné psychotropní látky nebo z jiných vážných důvodů naléhavá potřeba neodkladného lékařského ošetření. Přerušení však přichází v úvahu v případě, kdy naléhavá potřeba lékařského ošetření má takovou povahu, která brání dalšímu výkonu zadržení (např. nelze proti takové osobě zahájit trestní stíhání nebo provést její výslech jako obviněného). Pokud je po odpadnutí překážky taková osoba opětovně zadržena za nezměněných skutkových okolností, k nové době zadržení se připočte doba, po kterou trvalo předchozí zadržení. Propuštění takové osoby se však neprovede, jestliže je i po dobu ošetření nebo nezbytných vyšetřovacích či léčebných výkonů podle ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, nadále osobní svoboda této osoby omezena (zejména byla-li umístěna do zdravotnického zařízení Vězeňské služby). V této době přichází v úvahu rozhodnutí soudce o tom, zda zadržená osoba bude propuštěna nebo bude rozhodnuto o jejím vzetí do vazby.8. Stěžovatelka k tomu dále uvedla, že pokud policejní orgán již podezřelou osobu obvinil a provedl její výslech, nic nebrání tomu, aby tuto osobu odevzdal soudu. Vyvstane-li pak naléhavá potřeba neodkladného lékařského vyšetření, nepředstavuje v takové situaci již překážku tomu, aby byl obviněný předán soudu k rozhodnutí o vazbě. 9. Dále se stěžovatelka domnívá, že pokud Městský soud v Praze napadeným usnesením vydaným dne 29. 5. 2007 zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 5. 2007 a sám znovu rozhodl o vazbě, de facto to znamená, že o vzetí do vazby bylo rozhodováno celý jeden měsíc od omezení osobní svobody (29. 4. 2007). Stěžovatelka připouští, že se lze setkat s názorem, že do doby, v níž musí být rozhodnuto o vzetí obviněného do vazby, se započítává pouze doba do vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, nikoliv již doba do vydání rozhodnutí o stížnosti (rozhodnutí soudu druhého stupně). Takový výklad však podle ní nemá oporu v Listně ani v zákoně.10. Konečně poslední námitka stěžovatelky směřovala vůči tomu, že soud druhého stupně změnil předchozí rozhodnutí v její neprospěch, ačkoliv rozhodoval výlučně na základě její stížnosti. Ačkoliv tedy proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 podala stížnost pouze stěžovatelka, Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl v neprospěch stěžovatelky, když na rozdíl od soudu prvního stupně nezapočítal do doby trvání vazby dobu, po kterou bylo omezení osobní svobody přerušeno jejím umístěním na detoxikačním oddělení zdravotnického zařízení nevazební povahy (od 29. 4. 2007, 22:40 hod. do 3. 5. 2007, 14:30 hod.). Stěžovatelka se domnívá, že takovým postupem porušil Městský soud v Praze zákaz reformationis in peius vymezený v ustanovení §150trestního řádu, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a nepřímo též právo na osobní svobodu. 11. S ohledem na výše uvedené důvody stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil. 12. Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu 44 To Městského soudu v Praze. Podle jejího vyjádření svědčil obsah spisového materiálu, který měl soud k dispozici, pro závěr, že státní zástupce předložil návrh na vzetí stěžovatelky do vazby včas a v návrhu pak podrobně vyznačil dobu, která zakládala přerušení zákonné lhůty 48 hodin ve smyslu §75trestního řádu. Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 rozhodla o tomto návrhu v zákonné lhůtě dne 5. 5. 2007, a to zcela v souladu s návrhem, leč při zápočtu doby vazby zůstal výrok usnesení neúplný, přičemž je nepochybné a jednoznačné, že i tento výrok vycházel z podaného návrhu státního zástupce. Proto městský soud uvedenou vadu napravil postupem podle §149 odst. 1trestního řádu, i když měl správně citovat i odstavec 4 tohoto zákonného ustanovení, neboť se jednalo o neúplný výrok, který sám o sobě neodpovídá zákonným požadavkům zejména tím, že nebyl vyčerpán celý návrh, na jehož základě bylo usnesení soudkyní obvodního soudu vydáno. Nejednalo se tedy o porušení zákazu reformationis in peius, jak je uvedeno v ústavní stížnosti. 13. Ústavní soud si k posouzení Ústavní stížnosti rovněž vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 37 Nt 24/2007. 14. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 5. 2007 Ústavní soud zjistil, že tímto soudem bylo rozhodnuto o vzetí obviněné do vazby z důvodů podle §67 písm. a) a c)trestního řádu s tím, že vazba se započítává ode dne 29. 4. 2007 od 2:15 hodin. V odůvodnění usnesení absentuje jakákoliv zmínka o přerušení doby zadržení z důvodu umístění stěžovatelky v detoxikačním oddělení zdravotnického zařízení nevazebního charakteru.15. Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze vyplývá, že tento soud dospěl k závěru, že "lhůty stanovené trestním řádem stran zápočtu vazby jak od doby od zadržení obviněné až do podání návrhu na vzetí do vazby, byly v případě obviněné státním zástupcem dodrženy a doba 48 hodin byla zachována". Městský soud v Praze však považoval výrok soudu prvního stupně, pokud jde o dobu započtenou do trvání vazby, za chybný. Jak v odůvodnění soud uvedl, stěžovatelka byla omezena na osobní svobodě dne 29. 4. 2007 v době od 2:15 hod do 22:45 hodin, kdy byla dodána na detoxikační oddělení příslušného zdravotnického nevazebního zařízení a následně předána zpět orgánům Policie České republiky dne 3. 5. 2007 ve 14:30 hodin. Podle městského soudu vyhlásil obvodní soud výrok neúplně, neboť v něm chyběla následná doba poté, co byla stěžovatelka zpět eskortována Policií České republiky. Obvodní soud tak podle městského soudu "nedbalým způsobem pochybil ve výroku napadeného usnesení stran doby zápočtu vazby, neboť v předloženém návrhu státní zástupkyně na č. l. 2 je tato doba precizně stanovena; obvodnímu soudu ve výroku chybí následná doba poté, co byla obviněná eskortována zpět na Policii České republiky po detoxikaci, tj. dne 3. 5. 2007 ve 14.30 hodin". Městský soud v Praze proto toto pochybení napravil tak, že usnesení soudu prvního stupně zrušil a znovu rozhodl o vazbě stěžovatelky sám podle §149 odst. 1 písm. a)trestního řádu. II.16. Ústavní soud si v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.17. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a)zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je v části týkající se námitky porušení zákazu reformationis in peius opodstatněná. III.18. Jak již Ústavní soud ve své judikatuře uvedl, "zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod), a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. K extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami." (nález sp. zn. I. ÚS 670/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 88). 19. Zákaz změny k horšímu je pak vedle odvolací svobody spojen i s principem kontradiktornosti řízení, podle kterého jsou to strany samotné, nikoliv nezávislý a nestranný soud, na jejichž procesních aktivitách, včetně podávání opravných prostředků, je založeno rozhodování soudu. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva představuje kontradiktornost trestního řízení jeden ze základních aspektů práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 odst. 1Úmluvy (srov. například rozhodnutí ze dne 3. 2. 2004 Laukkanen a Manninen v. Finsko, odst. 34: "Základním aspektem práva na spravedlivý proces je požadavek, aby trestní řízení bylo kontradiktorní a aby existovala rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou."). Ústavní soud pak ve své judikatuře zdůraznil, že tento princip má své místo i v řízeních vazebních (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60, vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.). 20. Z hlediska těchto principů, jež tvoří ve svém souhrnu právo na spravedlivý proces, proto nelze připustit, aby případnou nečinnost státního zástupce stran uplatnění opravného prostředku proti vadnému rozhodnutí soudu suploval nadřízený soud, který jedná výhradně na základě stížnosti obviněného, který uplatněním opravného prostředku sleduje zlepšení, nikoliv zhoršení svého právního postavení. Jinak řečeno, soud druhého stupně není oprávněn změnit výrok rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, jestliže zahájil a vedl řízení výhradně na základě stížnosti obviněného. Tímto postupem obecný soud porušuje zákaz reformace in peius a princip kontradiktornosti řízení, neboť zcela nepřípustně supluje roli státního zástupce, který měl na případné vady usnesení soudu prvního stupně sám upozornit a brojit proti nim stížností podanou v neprospěch obviněného. 21. V daném případě byla doba mezi omezením osobní svobody stěžovatelky a rozhodováním soudu o vzetí do vazby přerušena umístěním stěžovatelky v detoxikačním oddělení zdravotnického zařízení nevazebního charakteru. Lze souhlasit s Městským soudem v Praze, že doba strávená v tomto zařízení (od 29. 4. 2007, 22:40 hodin do 3. 5. 2007, 14:30 hodin) se do doby omezení osobní svobody nezapočítává (tento závěr je ostatně i v souladu s ustálenou a dostupnou judikaturou - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. 3 Tvo 15/2001, in Sbírka rozhodnutí a stanovisek NS ČR, roč. 2002, č. 2, str. 6). Obvodní soud pro Prahu 5 v usnesení ze dne 5. 5. 2007 tedy jistě pochybil, pokud výrokem tohoto usnesení nezohlednil přerušení doby omezení osobní svobody a stanovil pouze její počátek dnem 29. 4. 2007, 2:15 hod. Toto pochybení však nelze odstranit postupem podle §149 odst. 1 a 4trestního řádu, pokud by toto odstranění zhoršilo postavení obviněné a pokud stížnost proti usnesení soudu prvního stupně podala výhradně obviněná (stěžovatelka). V podmínkách kontradiktorního řízení je nepřípustné, aby soud sám svým postupem nahrazoval nečinnost státního zástupce, který měl případnou vadu usnesení napadnout svou stížností. Za dané situace v podstatě obecný soud využil opravného prostředku obviněné (stěžovatelky) k napravení pochybení obvodního soudu, čímž ovšem z hlediska počítání délky vazby rozhodl v neprospěch obviněné a zhoršil její postavení. 22. Obecný soud tak podle Ústavního soudu aplikoval ustanovení §149 odst. 1 a 4trestního řádu způsobem, který se neslučuje se zákazem reformationis in peius a principem kontradiktornosti řízení, neboť postup obecného soudu vedl jednak k situaci, kdy opravný prostředek podaný výhradně obviněnou zhoršil její postavení a nepřípustně vedl k její (opravným prostředkem jistě nezamýšlené) újmě, a jednak nahradil procesní aktivitu, kterou měla a mohla v řízení vyvinout protistrana (stížnost státního zástupce). Takovým postupem Městský soud v Praze porušil stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod. 23. Pokud jde o další námitky, jimiž stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž brojila proti usnesení Městského soudu v Praze, neshledal je Ústavní soud opodstatněnými. Jak již uvedeno shora, Ústavní soud nepovažuje závěr vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu, podle něhož se doba umístění osoby ve zdravotnickém zařízení nevazebního charakteru podle §23 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, nezapočítává do doby trvání zadržení této osoby a rozhodování o její vazbě, za rozporný s ústavně zaručeným právem na osobní svobodu podle čl. 8Listiny. 24. Rovněž pak nelze souhlasit s argumentem stěžovatelky, že do doby 24 hodin, v níž je soudce povinen zadrženou osobu vyslechnout, rozhodnout o její vazbě nebo ji propustit na svobodu, je třeba zahrnout nejen rozhodování soudu prvního stupně, ale též i rozhodování soudu druhého stupně o podané stížnosti. Především je třeba vyjít z toho, že Listina ani Úmluva negarantují dvojinstančnost soudního rozhodování o vazbě. Jinak řečeno, o vzetí do vazby je rozhodnuto - byť nepravomocně - již rozhodnutím soudu prvního stupně a ostatně stížnost proti usnesení soudu prvního stupně o vzetí do vazby ani nemá odkladný účinek (§141 odst. 4trestního řádu). 25. Pro úplnost pak Ústavní soud uvádí, že se nikterak nezabýval samotnými důvody vzetí stěžovatelky do vazby, jak je v předchozích rozhodnutích shledaly obecné soudy. To proto, že samotná stěžovatelka tímto směrem nezaměřila ani jednu z námitek obsažených v ústavní stížnosti. 26. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Odlišné stanovisko soudkyně Ivany JanůS výrokem a s částí odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 1947/07 nesouhlasím a podle §22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k němu zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:Plně se ztotožňuji se těmi částmi odůvodnění nálezu (body 23., 24. a 25. odůvodnění), ve kterých je konstatováno, že doba, po kterou je zadržená osoba umístěna ve zdravotnickém zařízení nevazebního charakteru, se nezapočítává do doby trvání zadržení této osoby a rozhodování o její vazbě, dále že do doby 24 hodin, v níž je soudce povinen zadrženou osobu vyslechnout a rozhodnout o její vazbě či o jejím propuštění na svobodu, lze zahrnout pouze dobu rozhodování soudu prvního stupně a konečně že vzhledem k námitkám uplatněným v ústavní stížnosti nebyl dán důvod k přezkoumávání existence vazebních důvodů, pro které byla stěžovatelka vzata do vazby. Naproti tomu se neztotožňuji s důvody, na kterých je založen vyhovující nález Ústavního soudu (především body 19. až 22. odůvodnění). Většinový názor senátu dle mého názoru nevystihl podstatu rozhodování soudů v řízení o vzetí do vazby podle §67 a násl. trestního řádu, jak je zákonem vymezeno, ve vztahu k řízení o započítání vazby a trestu podle §334 trestního řádu.V předmětném nálezu je konstatováno, že Městský soud v Praze jako soud stížnostní aplikoval ustanovení §149 odst. 1 a 4 trestního řádu způsobem, který se neslučuje se zákazem reformationis in peius a principem kontradiktornosti řízení, čímž došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento závěr je - stručně řečeno - odůvodněn tím, že nadřízený soud, ač zahájil a vedl řízení výhradně na základě opravného prostředku stěžovatelky, změnil výrok rozhodnutí soudu prvního stupně v její neprospěch a zhoršil její postavení, přičemž nahradil nečinnost státního zástupce, který měl na vady usnesení soudu prvního stupně upozornit a usnesení napadnout stížností. Pokud jde o konkretizaci, v čem bylo zhoršeno postavení stěžovatelky a v jakém směru jí byla způsobena újma, vyplývá z odůvodnění nálezu, že jde o hledisko "počítání délky vazby".Plně souhlasím s tím, že usnesení soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. května 2007 sp. zn. 37 Nt 24/2007 trpí formálními nedostatky, část výroku ve znění: "Vazba se započítává ode dne 29. 4. 2007 od 02,15 hodin, kdy byla dodána na detox." je neúplná a v odůvodnění citovaného usnesení není rozvedeno, resp. odůvodněno dodržení lhůty stanovené pro rozhodnutí soudu o zadržené osobě v ustanovení §77 odst. 2 trestního řádu, což bylo za situace, kdy osobní svoboda stěžovatelky byla omezena ode dne 29. 4. 2007 a soud rozhodoval až dne 5. 5. 2007, plně namístě. Je však třeba konstatovat, že tyto vady se netýkají podstaty rozhodnutí soudu podle ustanovení §68 odst. 1 trestního řádu, tj. rozhodnutí o vzetí stěžovatelky do vazby - v této části je výrok usnesení úplný a přesný a je i dostatečným způsobem odůvodněn.Část výroku stanovící počátek omezení osobní svobody obviněného, o jehož vzetí do vazby se rozhoduje, není obligatorním výrokem rozhodnutí podle ustanovení §68 odst. 1 trestního řádu, a i když zpravidla ve výroku tohoto rozhodnutí je údaj o počátku vazby uváděn, nejedná se o "započítávání vazby". Teprve až v řízení o započítání vazby a trestu podle §334 trestního řádu rozhoduje soud o skutečném "započítání vazby", a to logicky v situaci, kdy byl trest odnětí svobody skutečně uložen a výkon tohoto trestu nařízen. V ustanovení §334 odst. 1 věty druhé trestního řádu je výslovně stanoveno, že vazba se započítá podle stavu ke dni nařízení výkonu trestu, a to od doby, kdy osobní svoboda obviněného byla omezena. Toto ustanovení dostatečně zajišťuje, že soud rozhodne na základě přesně zjištěných skutečností týkajících se již vykonané vazby. V usnesení o vzetí do vazby podle §68 odst. 1 trestního řádu má význam uvedení data a času toliko z hlediska stanovení počátku omezení osobní svobody obviněného, připojování další části výroku v souvislosti se započítáním vazby je v této fázi řízení předčasné. V průběhu trestního řízení při dalším rozhodování o trvání vazby podle ustanovení §71 trestního řádu či především při skutečném započítání vazby do uloženého trestu odnětí svobody podle ustanovení §334 odst. 1 trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny brát v úvahu dobu, od které byla osobní svoboda obviněného prokazatelně, dle důkazů založených ve spisovém materiálu, omezena. K výroku o vzetí obviněného do vazby připojený další výrok o počátku vazby a o době do vazby nezapočitatelné obsažený tak není konečným rozhodnutím o délce trvání vazby (v tomto stadiu trestního řízení ani nemůže být).Považuji za nutné zdůraznit, že proti všem dalším rozhodnutím vztahujícím se k délce trvání vazby zůstává právo stěžovatelky podat opravný prostředek nedotčeno (kupř. stížnost dle §74 odst. 1 trestního řádu, stížnost dle ustanovení §334 odst. 2 trestního řádu). I kdyby se v usnesení o vzetí do vazby tudíž jednalo o údaje nepřesné, nešlo by o vadu, kterou by nebylo možno v soustavě orgánů činných v trestním řízení v dalším průběhu trestního řízení napravit.V této souvislosti lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2006 sp. zn. III. ÚS 460/06 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno, dostupné na http://nalus.usoud.cz; v této věci bylo v ústavní stížnosti namítáno, že v rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby chybí údaj o okamžiku omezení stěžovatele na osobní svobodě), ve kterém je uvedeno: "Pokud se samotného neuvedení údaje okamžiku omezení osobní svobody týče, tato skutečnost je (bez dalších právně významných okolností) pro vlastní napadená rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby irelevantní (jinak by tomu mohlo být zejména v případě této výhrady uplatněné v souvislosti s odkazem na §69 odst. 4 a 5, §76 odst. 4 nebo §77 trestního řádu).". I z tohoto závěru Ústavního soudu možno dovodit, že údaj o počátku vazby je rozhodující pro posouzení dodržení lhůt v citovaných ustanoveních upravených při rozhodování o vazbě, nikoliv pro celkovou délku vazby.Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o jejím vzetí do vazby, namítala právě nedodržení lhůt pro rozhodnutí podle ustanovení §68 odst. 1 trestního řádu, Městský soud v Praze se oprávněně těmito lhůtami zabýval a jejich dodržení odůvodnil. Po zjištění, že soud prvního stupně sice ve výroku správně stanovil počátek omezení osobní svobody stěžovatelky, ale dále již neupřesnil doby, kdy byla stěžovatelka umístěna na detoxikačním oddělení zdravotnického nevazebního zařízení, nahradil pouze obecnou část výroku "kdy byla dodána na detox" přesným určením doby, kdy osobní svoboda stěžovatelky (vazbou) omezena nebyla. Přesto ani tento zpřesněný výrok není rozhodnutím o započítání vazby ve smyslu §334 odst. 1 trestního řádu. Skrytým předpokladem, ze kterého odůvodnění nálezu vychází, je teze, že o započítání vazby do trestu se rozhoduje při rozhodování o vzetí do vazby (§68 trestního řádu), patrně tedy i při ponechávání ve vazbě (§71 trestního řádu), a to jaksi "průběžně". Tím by se však podstatně vyprázdnil obsah řízení podle §334 trestního řádu, kde by takto soud rozhodoval patrně pouze o vazbě "dosud nezapočtené".Neztotožňuji se rovněž s konstatováním, že proti rozhodnutí o vzetí stěžovatelky do vazby měl podat stížnost státní zástupce, a pokud tak neučinil, nebyl stížnostní soud oprávněn formální pochybení soudu prvního stupně napravit. Státní zástupce neměl k podání stížnosti důvod, neboť stěžovatelka byla vzata do vazby z těch důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu, které navrhoval, a rovněž údaj o počátku omezení osobní svobody stěžovatelky uvedl soud ve shodě s jeho návrhem. Pokud státní zástupce ve svém návrhu uvedl přesně dobu umístění stěžovatelky ve zdravotnickém zařízení, učinil tak nepochybně proto, aby doložil dodržení lhůty určené v ustanovení §77 odst. 1 trestního řádu, a skutečnost, že soud tyto doby vyloučené z délky trvání vazby v rozhodnutí neuvedl, není skutečností, kterou by - vzhledem k podstatě rozhodnutí podle ustanovení §68 odst. 1 trestního řádu - byl státní zástupce povinen napadnout opravným prostředkem. Městský soud v Praze v usnesení, které je kasačním výrokem Ústavního soudu rušeno, rozhodl o vzetí stěžovatelky do vazby ze stejných důvodů jako soud prvního stupně, počátek vazby stanovil rovněž shodně (nahradil pouze nepřiléhavý výraz "Vazba se započítává" výrazem "Vazba počíná"), upřesnil dobu, kterou nelze do trvání vazby započítat a rozhodl o nabídce písemného slibu stěžovatelky. V duchu výše uvedeného lze předpokládat, že kasace napadeného usnesení Ústavním soudem bude znamenat formálně nové rozhodování Městského soudu v Praze, který potvrdí výrok soudu prvního stupně v jeho nepřesné podobě, což však nebude mít pro právní postavení stěžovatelky, resp. délku její vazby do (případného) trestu odnětí svobody započítané, žádného významu, neboť k rozhodování o započítání vazby podle §334 trestního řádu teprve dojde. Posuzované rozhodnutí stížnostního soudu nelze, dle mého názoru, proto považovat za rozhodnutí, které se neslučuje se zákazem reformationis in peius, neboť "z hlediska počítání délky vazby" postavení stěžovatelky žádným způsobem nezhoršil. Jinými slovy řečeno, skutečnost, že soud prvního stupně se ve výroku a ani v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval výčtem doby, kterou nelze do doby trvání vazby započítat, což může být hodnoceno jako formální pochybení (rozhodnutím stížnostního soudu napraveným), neznamená, že za situace, kdy by stěžovatelka stížnost nepodala a soud druhého stupně by tyto doby neupřesnil, by jí v dalších rozhodnutích v průběhu trestního řízení byl pobyt ve zdravotnickém zařízení do skutečné délky vazby započten. Postavení stěžovatelky se rozhodnutím soudu druhého stupně, vyvolaným její stížností, nezhoršilo a nevedlo k její blíže nespecifikované újmě. Zdůrazňuji, že v odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 1947/07 vyslovil Ústavní soud s nezapočítáním doby pobytu v nevazebním zdravotnickém zařízení a s dodržením lhůt pro rozhodnutí o vazbě stěžovatelky plný souhlas. Závěrem vyslovuji přesvědčení, že rozhodnutím Městského soudu v Praze nebylo porušeno právo stěžovatelky S. H. na spravedlivý proces ani jiné její ústavně zaručené právo či svoboda. Domnívám se proto, že její ústavní stížnost měla být v celém rozsahu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, resp. zamítnuta.