ECLI:CZ:US:2007:1.US.199.06.1
sp. zn. I. ÚS 199/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) F. Č. a 2) F. H., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Slaninou, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec, Pravdova 1113/II, PSČ: 377 01, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2006, čj. 7 Co 2898/2005 - 209, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále "krajský soud"), kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatelé namítají, že rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odvolání nebylo projednáno v jejich přítomnosti a nebylo jim umožněno vyjádřit se ke všem důkazům prováděným v odvolacím řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny; právům stěžovatelů tak nebyla poskytnuta ochrana ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatelé nebyli o podaném odvolání vůbec informováni a nemohli k němu podat žádné vyjádření. Odvolací soud navíc učinil nesprávný závěr o počtu úkonů právní služby, ze spisu podle stěžovatelů vyplývá, že jich advokát provedl 12, a nikoli pouze 8. Ve skutečnosti advokát provedl 13 úkonů právní služby, rozdílné počítání úkonů vychází z rozdílu mezi vyhláškou č. 177/1996 Sb. a vyhláškou č. 484/2000 Sb., advokát však neměl možnost předpokládat, že bude účtováno podle vyhlášky o mimosoudních odměnách. Podle stěžovatelů se jedná o svévoli, pokud rozhodnutí soudu nemá oporu v provedených důkazech. Stěžovatelé odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 653/04. Ustanovení §151 odst. 2 OSŘ umožňuje soudu postupovat podle předpisu o mimosmluvní odměně pouze tehdy, pokud to odůvodňují okolnosti případu, nikoli na základě pouhého zjištění rozdílu nákladů, vyplývajícího z rozdílného výpočtu podle dvou předpisů.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že v řízení vedeném před Okresním soudem v Jindřichově Hradci se žalobce po stěžovatelích, v postavení žalovaných, domáhal zaplacení částky 186 120,67 Kč a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Okresní soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2005, čj. 6 C 669/2002 - 188, rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví a uložil žalobci povinnost zaplatit stěžovatelům na nákladech řízení částku 118 204,-- Kč. K odvolání žalobce byl usnesením krajského soudu ze dne 31. 1. 2006, čj. 7 Co 2898/2005 - 209, změněn rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení a žalobci bylo uloženo zaplatit k rukám advokáta stěžovatelů 58 777,-- Kč. Okresní soud vycházel při výpočtu odměny advokáta z vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud s přihlédnutím k okolnostem případu aplikoval ve smyslu ustanovení §151 odst. 2 OSŘ pro výpočet vyhlášku č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
III.
Stěžovatelé tvrdí, že k porušení jejich základních práv mělo dojít především tím, že nebyli přítomni jednání krajského soudu o odvolání a nemohli navrhovat žádné důkazy. Zde postačí připomenout příslušnou procesní úpravu v rámci podústavního práva, kterou Ústavní soud ve své judikatuře dosud neshledal za protiústavní. Krajský soud rozhodoval o nákladech řízení na základě odvolání žalobce. Nešlo o rozhodování ve věci samé, v takovém případě není třeba doručovat odvolání účastníkům (ust. §210 OSŘ a contrario). Navíc krajský soud v tomto odvolacím řízení neprováděl, ve smyslu §120 OSŘ, žádné dokazování.
Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, str. 307) konstatoval, že není správný názor, podle něhož "jedinou zákonnou možností soudu je stanovit výši odměny za zastupování podle paušální sazby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb... Ustanovení §151 odst. 2 občanského soudního řádu umožňuje obecným soudů výjimečně výši této odměny stanovit podle právního předpisu o mimosmluvní odměně [vyhláška č. 177/1996 Sb. ...], a to tehdy, odůvodňují-li to okolnosti případu. Jedná se o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kriterií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoli může být předmětné rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod."
S odkazem na shora uvedené má Ústavní soud v dnes projednávaném případě za to, že aplikace §151 odst. 2 OSŘ byla ze strany obecného soudu zdůvodněna v napadeném usnesení dostatečným a jasným způsobem, ústavně konformně. Nelze tvrdit, že by výklad tohoto ustanovení obecným soudem a jeho postup v dané věci byl svévolný. K porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů ve smyslu ust. čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a k porušení čl. 90 Ústavy ČR nedošlo.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy, odmítl jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu