ECLI:CZ:US:2007:1.US.2028.07.1
sp. zn. I. ÚS 2028/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského, o ústavní stížnosti H. L., zastoupené JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Olomoucká 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2007 sp. zn. 39 Co 222/2006, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání dle zákona zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojila stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž se domáhá jeho zrušení.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - v řízení nepostupovaly spravedlivě, nepřihlédly k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny a ohledně nichž byly nabídnuty důkazy. Rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy v řízení zvýhodňovaly žalovaného (otce stěžovatelky). Neměla rovné postavení účastníka řízení a stejné možnosti k uplatnění svých práv. Nikdy nebyla vyslechnuta, a to ani dožádaným soudem v Opavě, když místní příslušnost, vzhledem k trvalému bydlišti žalovaného otce, byla Praha. Také majetkové poměry matky nebyly zjišťovány.
Stěžovatelka argumentovala extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry odvolacího soudu za straně druhé. Dále tím, že obecný soud rozhodl v rozporu s jejími potřebami, majetkovými možnostmi otce (zatajil výsluhový příspěvek a odstupné) a neobvyklým způsobem přecenil jeho potřeby.
Dále stěžovatelka mimo jiné namítala, že řízení neprobíhalo spravedlivě, protože odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žaloba byla podána po uplynutí tří měsíční subjektivní lhůty, rozhodnutí odvolacího soudu nemá právního podkladu, neboť se toto dozvěděla až po právoplatném rozhodnutí odvolacího soudu, že žalovaný otec je příjemcem výsluhového příspěvku. Jeho výše byla zjištěna na její podnět Obvodním soudem pro Prahu 6 v řízení o povolení obnovy řízení.
II.
Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, jakož i z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti.
Soud prvního stupně, který rozhodoval ve věci zvýšení výživného pro zletilé dítě (tj. v řízení pod sp. zn. 14 C 34/2003), usnesením ze dne 9. února 2006 dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro zvýšení výživného pro stěžovatelku (§99 odst. 2 zákona o rodině), neboť od posledního zvýšení výživného uplynulo více než osm let. Výživné bylo stanoveno ve výši 3.500,- Kč měsíčně vzhledem k příjmům žalovaného, i s přihlédnutím k jeho momentální situaci (ovdovění, zvýšené výdaje na služby ve vztahu k vedení domácnosti), jak odpovídá schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům žalovaného (§96 odst. 1 zákona o rodině).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v mezích vytýčených odvoláním stěžovatelky, po doplnění řízení opakováním důkazů a dospěl k závěru, že odvolání je jen zčásti důvodné. Rozsudkem ze dne 9. září 2004 (64 Co 1412004-56) rozhodl, že výživné se zvyšuje o dalších 500,- Kč měsíčně počínaje dnem 24. února 2003 a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Usnesením ze dne 9. února 2006 sp. zn. 14 C 184/2005 Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu stěžovatelky na povolení obnovy řízení zamítl. Městský soud v Praze (39 Co 222/2006-34) citované usnesení soudu I. stupně v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil jako věcně správné. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žaloba na obnovu řízení byla podána až po uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty stanovené §233 odst. 1 o.s.ř.
III.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů a řízení jim předcházejícím, z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatelky se zamítnutím návrhu na obnovu řízení a v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní závěry, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž není součástí soustavy obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), a nepřísluší mu posuzovat, zda stěžovatelkou navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod povolení obnovy řízení za předpokladu, že v řízení o ní nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatelky (srov. obdobně též např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 168/05).
Ústavní soud vycházel při posuzování dané věci z toho, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem znamenajícím průlom do principu nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních tohoto rozhodnutí. Tímto účelem daného mimořádného opravného prostředku je dán i postup příslušného obecného soudu při povolování obnovy řízení tak, jak je upraven v ustanoveních §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Z hlediska obsahu ústavní stížnosti je pro postup soudu při povolování obnovy řízení rozhodující ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., které pro daný případ stanovuje podmínku obnovy řízení tím, že vyjdou najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatelka za tyto skutečnosti či důkazy označila to, že žalovaný je poživatelem renty (výsluhového příspěvku) a odstupného a navrhla provedení tohoto důkazu v doplnění odvolání proti rozhodnutí soudu ve věci o výživném na zletilou dceru (sp. zn. 14 C 34/2003). Odvolací soud důkaz neprovedl s ohledem, že takový důkaz nebyl přípustný podle §205a a §211a o.s.ř.
Z obsahu spisu je tedy zřejmé, že stěžovatelka (jak sama ostatně uvádí) navrhla předmětný důkaz v řízení před soudem prvního stupně o povolení obnovy řízení; soud jej odmítl v podstatě pro nedodržení tří měsíční subjektivní lhůty Proto nemohl být naplněn výslovný požadavek ust. §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., tedy, že jde o "důkazy, které bez své viny nemohla (pozn.: stěžovatelka) použít". Do tohoto ustanovení se promítá i stávající zásada občanskoprávního řízení - "nechť si každý střeží svá práva" (srovnej např. sp.zn. III. ÚS 326/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, str. 455 vydání 1., usn. č. 18, Praha 1997 - III. díl, a další).
Ke stěžovatelkou vysloveným námitkám Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o.s..ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení provádějí hodnocení důkazů a zvažují, nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů, že návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení postrádal zákonné podmínky pro akceptování takového postupu. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že žaloba na obnovu řízení byla podána až po uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty stanovené §233 odst. 1 o.s.ř., a proto obecné soudy návrhu stěžovatelky na povolení obnovy řízení nevyhověly
Právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny znamená, že Ústavní soud je povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení, jak konstatoval již ve svých rozhodnutích, kterými byla zamítnuta ústavní stížnost stěžovatelů proti rozhodnutím o návrhu na obnovu řízení (např. sp. zn. III. ÚS 474/01, I.ÚS 152/05, IV,ÚS 361/05).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že právní základ věci je rozhodnutí obecného soudu co do stanovení konkrétně určené vyživovací povinnosti a pokud stěžovatelka polemizuje s výsledky hodnocení důkazů provedenými obecnými soudy, je na místě připomenout, že úprava výživného se děje vždy podle stavu, který je zde v době rozhodování. Dle ustanovení §99 zákona o rodině, změní-li se poměry, může soud i bez návrhu rozhodnutí změnit, zejména v souvislosti s přibývajícím věkem, školní docházkou atd. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by obecné soudy v jejich rozhodnutích porušily ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dané čl. 36 odst. 1 Listiny nebo rovnost účastníků garantovanou čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ze shora uvedených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. října 2007
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu