ECLI:CZ:US:2007:1.US.218.05
sp. zn. I. ÚS 218/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti P. J., zastoupeného JUDr. Evou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jungmannova 16/737, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 13.1.2004, sp.zn. 7 T 268/2002, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 18.8.2004, sp.zn. 14 To 181/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody. Stěžovatel byl ve věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp.zn. 7 T 268/2002, nejprve spolu s dalšími obžalovanými rozsudkem ze dne 27.2.2003 zproštěn obžaloby pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zákona, spáchaný ve spolupachatelství a pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) odst. 2 tr. zákona ve stadiu pokusu, spáchaný ve spolupachatelství, v celém rozsahu. K odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 29.7.2003, čj. 14 To 153/2003-1714, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému rozhodnutí. Na základě právního názoru krajského soudu, vysloveného ve zrušujícím rozsudku, pak Okresní soud v Pelhřimově napadeným rozsudkem ze dne 13.1.2004, sp.zn. 7 T 268/2002, uznal stěžovatele vinným z řady skutků - odcizení osobních automobilů (spolu s jinými obžalovanými) a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, napadeným usnesením ze dne 18.8.2004, sp.zn. 14 To 181/2004, jako bezdůvodné zamítl. Dovolání proti tomuto usnesení krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 26.1.2005, sp.zn. 3 Tdo 82/2005, odmítl, s odůvodněním, že bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. řádu.
Stěžovatel v podstatě namítá, že Okresní soud v Pelhřimově rozhodl o jeho vině byv vázán právním názorem krajského soudu, spočívajícím v doporučení vypořádat se s obsahem odposlechů telefonních hovorů. Krajský soud "stanovil" soudu I. stupně způsob hodnocení důkazů, aniž by se vypořádal se skutečností, zda tyto důkazy byly získány v souladu se zákonem. Nezákonnost odposlechů byla namítána i v odvolání stěžovatele, avšak krajský soud se s touto námitkou vypořádal tak, že podle tehdy platné právní úpravy lze nařízený odposlech považovat za neodkladný a neopakovatelný úkon a tento mohl předcházet trestnímu stíhání. Odposlechu tedy bylo - podle krajského soudu - použito zákonně jako operativně technické pátrací metody.
S tímto závěrem odvolacího soudu stěžovatel nesouhlasí; pokud by odposlechy byly povoleny jako neodkladné a neopakovatelné úkony, pak již po prvním odposlechu, který nasvědčoval, že byl spáchán trestný čin, bylo možné sdělit konkrétní osobě obvinění ve smyslu ust. §160 odst. 1 tehdejšího tr. řádu. Jestliže tak orgány činné v trestním řízení nepostupovaly, je možné je považovat za odpovědné za to, že došlo k páchání další trestné činnosti.
Stěžovatel dodal, že pokud byly odposlechy prováděny operativně pátrací metodou, nemohly být povoleny podle §88 tr. řádu, protože odposlech byl prováděn před zahájením trestního řízení. Ustanovení §160 odst. 2 tehdy platného trestního řádu připouštělo provádění neodkladných a neopakovatelných úkonů pouze v případě, že osoba, která mohla být obviněná, není ještě známa, nebo jí dosud nebylo možné sdělit obvinění anebo zahájení trestního stíhání bylo dočasně odloženo. V uvedeném případě žádná z těchto okolností nenastala.
Podle stěžovatele došlo jednáním soudů k porušení čl. 13 věta druhá Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vina stěžovatele totiž nebyla spolehlivě prokázána zákonným způsobem a proto měl být považován za nevinného. Vady řízení, které pravomocnému rozsudku předcházely, měly za následek nesprávnost rozhodnutí o vině a trestu. V této souvislosti se stěžovatel dovolával nálezů Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 16/02 a sp.zn. IV. ÚS 438/2000 a navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení Okresního soudu v Pelhřimově a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 7 T 268/2002, vedený u Okresního soudu v Pelhřimově. Zjistil, že dne 30.8.2002 byla u Okresního soudu v Táboře podána obžaloba proti stěžovateli a dalším 5 osobám pro krádeže řady osobních automobilů. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor usnesením ze dne 4.9.2002, čj. Nt203/2002-1579, věc přikázal Okresnímu soudu v Pelhřimově, neboť soudcové Okresního soudu v Táboře rozhodovali o vzetí obviněných do vazby a jsou tedy podle §30 odst. 2 tr. řádu vyloučeni z projednávání věci. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 27.2.2003, čj. 7 T 268/2002-1673, zprostil obžalované (včetně stěžovatele) obžaloby, neboť prý nebylo prokázáno, že žalované skutky spáchali. K odvolání Okresní státní zástupkyně v Pelhřimově Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 29.7.2003, čj. 14 To 153/2003-1714, rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému rozhodnutí. V odůvodnění svého usnesení krajský soud zavázal soud I. stupně aby se vypořádal s obsahem odposlechů vedených telefonických hovorů a zvláště se skutečností, že telefonické hovory byly vedeny v rozhodné době v místech, kde došlo k odcizení motorových vozidel. Uvedl, že je nutné všechna místa, kde měly být telefonní hovory vedeny, přesně a spolehlivě označit podle čísel jednotlivých buněk, kde byly hovory zachyceny. Jeví se účelným doplnit dokazování o konkrétní přehrávky hovorů. Nelze dále posoudit jako náhodu to, že u obviněných byly nalezeny SPZ ukradených automobilů, pachové stopy, biologické stopy atd.
Okresní soud v Pelhřimově, po provedeném veřejném líčení, ve kterém postupoval podle závazného názoru krajského soudu a doplnil dokazování, napadeným rozsudkem ze dne 13.1.2004, čj. 7 T 268/2002-1778, uznal stěžovatele vinným, že spolu s jinými na několika místech České republiky nezjištěným způsobem za použití násilí vnikali do uzamčených osobních automobilů, které odcizovali. Tím spáchal trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zákona, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou.
Uvedený rozsudek napadl stěžovatel odvoláním (č.l. 1808), ve kterém vytýkal soudu I. stupně nedostatečné zjištění skutkového stavu a nesprávné hodnocení provedených důkazů. Pokud jde o provedení záznamů odposlechů telefonních hovorů před soudem, stěžovatel namítal jejich špatnou srozumitelnost. Pokud se v odposlechu objevily hovory na téma osobních automobilů, stěžovatel uvedl, že se v minulosti zajímal o ojetá vozidla jako o svůj koníček a příležitost k výdělku z legálního nákupu a prodeje automobilů. V doplnění odvolání (č.l. 1839) pak stěžovatel namítá, že odposlechy nebyly provedeny v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. V době zahájení odposlechů nebylo zahájeno trestní řízení a v té době ještě nikdo z orgánů činných v trestním řízení nemohl vědět, že půjde o zvlášť závažný trestný čin. Odposlech byl tedy proveden v rozporu s §88 tr. řádu.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 18.8.2004, čj. 14 To 181/2004-1854, odvolání stěžovatele (i odvolání dalších osob) zamítl. V odůvodnění (vztaženo ke skutečnostem namítaným v ústavní stížnosti) uvedl, že před soudem I. stupně bylo postupováno v souladu s příslušnými procesními normami, když byly provedeny všechny opatřené důkazy a bylo též respektováno stanovisko zdejšího soudu. Důkazy hodnotil jednotlivě a v souhrnu a opodstatněně vzal zřetel na výsledky provedených odposlechů, které při doplnění dokazování realizoval jejich přehrávkou. Odposlechy je nutno charakterizovat jako řádně opatřené v souladu s ust. §88 odst. 2 tr. řádu. Z doplněného dokazování před odvolacím soudem vyplývá, že rozhodnutí o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly učiněny na podkladě takových skutečností, které neodporují zákonným normám. Okresní soud rozhodl na podkladě poznatků odůvodňujících podezření ze spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu s předpokladem, že odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu budou zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení. Tehdy platná právní úprava to umožňovala. Za daných podmínek bylo správně uznáno, že nařízený odposlech lze považovat za neodkladný a neopakovatelný úkon. Takový úkon mohl předcházet zahájení trestního stíhání. Bylo tedy zákonně použito odposlechu telekomunikačního provozu jako operativní pátrací metody (č.l. 1858-1859). Krajský soud dodal, že o vině stěžovatele (a dalších) svědčí nejen výsledky odposlechů, ale vypovídací hodnotu mají i další důkazní prostředky. Patří mezi ně výpovědi poškozených, výsledky domovních prohlídek, ocenění způsobených škod, nálezy některých fragmentů z odcizených vozidel, svědecké výpovědi a další listinné a jiné důkazní materiály. Výrazným momentem usvědčujícím obžalované je i skutečnost, že se obžalovaní pohybovali právě v těch místech, kde ke krádežím vozidel došlo.
Stěžovatel napadl uvedené usnesení krajského soudu dovoláním z důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, v němž opakoval především námitky směřující k provedeným odposlechům, uvedené již v odvolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26.1.2005, čj. 3 Tdo 82/2005-1957, dovolání odmítl s poukazem na to, že nebylo podáno z důvodu stanoveného zákonem.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal k ústavní stížnosti vyjádření Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře. V plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a dodal, že k namítané vadě řízení nedošlo a že stěžovatel měl plně zachována všechna práva na spravedlivý proces. Vyjádření podaly též Krajské státní zastupitelství České Budějovice a Okresní státní zastupitelství Pelhřimov. V obou vyjádřeních bylo odkázáno na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud proto uvedená vyjádření nevzal za základ svého zjištění a rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním směřuje především proti způsobu provedení odposlechů telekomunikačního provozu a jejich použití jako důkazu proti stěžovateli. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z rekapitulace spisu vyplývá, že soudce Okresního soudu v Táboře nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu s odvoláním na §88 odst. 1 tr. řádu v tehdy platném znění, podle kterého mohl v přípravném řízení soudce nařídit, je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Předmětné nařízení o provedení odposlechů ze dne 11.1.2001, čj. VNt 1/2001 (č.l.1402) se týkalo trestní věci podezřelých P. J. (stěžovatel) a dalších, proti kterým bylo vedeno podle §158 odst. 3 tr. řádu šetření pro podezření z trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 4 tr. zákona, spáchaného ve spolupachatelství. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl nařízen v rámci přípravného řízení, jako neodkladný a neopakovatelný úkon, který bezprostředně předcházel zahájení trestního stíhání [což je nutno lišit od zahájení trestního řízení (srov. §12 odst. 10 trestního řádu)]. (K pojmu přípravného řízení viz např. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C.H.Beck 2002, str. 138, 151). Blíže lze v tomto směru odkázat na argumentaci v napadeném rozhodnutí krajského soudu, který vyložil podústavní právo způsobem, jenž je i z hlediska ústavnosti v konkrétní souzené věci akceptovatelný (srov. IV. ÚS 536/2000).
Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se některých rozhodnutí Ústavního soudu, Ústavní soud již judikoval, že účel trestního řízení, jímž je sice nade vší pochybnost především snaha náležitě zjistit trestné činy a podle zákona jejich pachatele spravedlivě potrestat (§1 odst. 1 tr. řádu), nemůže být v právním státě nadřazen zásadě řádného zákonného procesu, z čehož plyne, že nelze tohoto účelu dosahovat za cenu porušení procesních předpisů (viz nález sp.zn. IV. ÚS 16/02, www.judikatura.cz). K tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti; pokud tomu tak není, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného (IV. ÚS 438/2000, www.judikatura.cz). Podle judikatury Ústavního soudu orgány činné v trestním řízení, resp. policejní orgány před zahájením trestního stíhání, jsou v případě pořizování či získávání evidence telekomunikačního provozu povinny postupovat přiměřeně podle §88 trestního řádu, resp. podle §36 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (viz nález sp.zn. IV. ÚS 536/2000, www.judikatura.cz). Jak však vyplývá z předmětného spisu, nařízení odposlechu mělo všechny náležitosti vyžadované §88 tr. řádu a bylo vydáno v souladu s tímto ustanovením, byť k němu došlo se souhlasem soudce před zahájením trestního stíhání. Uvedený procesní úkon byl v souladu s platným právem a postupu soudce a Policie ČR v tomto případě nelze vytýkat neústavnost.
Za významné je třeba považovat - jak zdůraznil již krajský soud - i to, že odposlechy telekomunikačního provozu nebyly jediným důkazem, na jehož základě by byl stěžovatel odsouzen. Jak vyplývá z předmětného spisu, oba soudy při svém rozhodování vycházely i z dalších důkazů (pachové stopy, ztotožněné s pachovou konzervou stěžovatele, identifikační karty vozidel, větší množství autoklíčů a jejich polotovarů, vetší množství autorádií, SPZ náležející ukradenému vozidlu, metalografické zkoumání VIN, výslechy svědků, výslechy poškozených, protokoly o ohledání místa činů a dalších.). Přepisy odposlechů byly v trestním řízení čteny jako jeden z důkazů, které podle posouzení obecných soudů jako celek stěžovatele i ostatní obžalované usvědčovaly. K hodnocení postupu obecných soudů je na místě v této souvislosti uvést, že jak stěžovatel, tak i další obžalovaní, byli ohledně některých případů krádeže vozidel obžaloby zproštěni.
Námitku stěžovatele, že již po provedení prvého odposlechu, který by nasvědčoval tomu, že byl spáchán trestný čin, bylo možné sdělit konkrétní osobě obvinění ve smyslu ust. §160 odst. 1 trestního řádu v tehdy platném znění a že pokud tak orgány činné v trestním řízení neučinily, je možné je považovat za odpovědné za to, že došlo k páchání další trestné činnosti, Ústavní soud odmítá jako irelevantní a účelovou spekulaci, která nemá oporu v zákoně.
V předmětné věci tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy, postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něj vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud uzavřel, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu