ECLI:CZ:US:2007:1.US.2201.07.1
sp. zn. I. ÚS 2201/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem Brno, Lesnická 52, proti zásahu Policie ČR, Okresního ředitelství Přerov, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality v Přerově, spočívajícím v odepření práva nahlédnutí do spisu sp. zn. ČTS: ORPR-932/OHK-2003, usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 7. 8. 2007, čj. 3 ZT 180/2007 - 29, a usnesení Policie ČR Okresního ředitelství Přerov Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality v Přerově ze dne 22. 6. 2007, sp. zn. ČTS: ORPR-932/OHK-2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se P. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově (dále též "státní zástupce") a usnesení Policie ČR, Okresního ředitelství Přerov, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality v Přerově (dále též "policejní orgán") pro porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vyslovení, že policejní orgán odepřením práva stěžovateli nahlédnout do spisu porušil čl. 2 odst. 2 Listiny.
Uvedeným usnesením státní zástupce zamítl stížnost stěžovatele proti shora označenému usnesení policejního orgánu, kterým bylo, podle §160 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea první trestního zákona (dále jen "TrZ") a trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkurzu podle §126 odst. 2 TrZ.
Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v postupu policejního orgánu, který mu dne 12. 7. 2007, před započetím výslechu, neumožnil nahlédnout do vyšetřovacího spisu, aniž by tuto skutečnost blíže odůvodnil. Trestní stíhání bylo, podle stěžovatele, zahájeno účelově, poté, co mu bylo vyhrožováno policejními komisaři z Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, expozitura Brno (který vyšetřuje trestnou činnost dalšího klienta a současně manžela obhájkyně stěžovatele Ing. J. T.), že nebude-li proti němu vypovídat, bude mít nepříjemnosti. Proto vznesl námitku podjatosti policejního komisaře por. Mgr. K. R., který zahájil trestní stíhání stěžovatele. Stěžovatelovo obvinění spočívá pouze na domněnkách. Ačkoli nejprve bylo trestní stíhání vedeno proti I. K., na kterého měl stěžovatel obchodní podíl převést, následně bylo, bez jakéhokoli nového podnětu, zahájeno i trestní stíhání stěžovatele. V odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání je tvrzeno, že trestní stíhání bylo zahájeno mj. i na základě podaných trestních oznámení, ale ta nejsou ve spise založena.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřil náměstek okresní státní zástupkyně v Přerově. Uvedl, že obsah spisového materiálu a usnesení o zahájení trestního stíhání bylo řádně přezkoumáno se závěrem, že uvedené skutečnosti, naplňující znaky trestných činů, se staly a že dokazované skutečnosti, podle získaných poznatků v trestním řízení, odpovídají objektivní realitě, v rozsahu nezbytném pro postup podle §160 odst. 1 TrŘ. Z těchto důvodů byla stížnost stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání zamítnuta. Současně konstatoval, že odůvodnění usnesení policejního orgánu obsahovalo gramatickou nepřesnost ve slovním vyjádření, vyvolávající určitou spojitost s trestním oznámením V. D. i u dalších osob, které však v rámci prověřování podaly vysvětlení podle §158 odst. 5 TrŘ, a tato vysvětlení byla podkladem pro zahájení trestního stíhání. Ve vztahu k odepření stěžovatelova práva nahlédnout do spisu uvedl, že tato skutečnost byla předmětem přezkumu správnosti postupu policejního orgánu na základě podání stěžovatele ze dne 15. 8. 2007 (§157a odst. 1 TrŘ). V tomto ohledu bylo dáno stěžovateli za pravdu, protože zdůvodnění policejního orgánu o neumožnění nahlédnutí stěžovatele do spisu bylo nedostatečné. Na toto pochybení byl policejní orgán upozorněn již dne 22. 8. 2007 v souvislosti s prověrkou vyšetřovacího spisu. K napravení pochybení došlo dne 31. 7. 2007, kdy po dohodě ze dne 12. 7. 2007 mezi policejním komisařem a obhájkyní stěžovatele jí bylo umožněno do spisu nahlédnout a pořídit si kopie části spisu. Námitka podjatosti policejního komisaře por. Mgr. K. R. byla řádně přezkoumána a nebyla zjištěna žádná okolnost, která by ji opodstatňovala.
Stěžovatel v replice uvedl, že policejní orgán skutečně umožnil jeho obhájkyni nahlédnout do spisu, ale i nadále spatřuje v postupu policejního orgánu porušení Listiny a trestního řádu. Vysvětlení gramatickou nepřesností ve vztahu k odůvodnění usnesení policejního orgánu považuje za nepřesvědčivé a zůstává nejasné, co bylo podkladem pro zahájení trestního stíhání.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zahájením trestního stíhání. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, především samotnými orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Ústavní soud považuje ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení, snad s výjimkou nastoupení zcela mimořádných okolností (např. vzetí do vazby), za nepřípustnou, případně za nežádoucí.
V této souvislosti je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání, s ohledem na důkazní situaci, není možno požadovat, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku s uvedením všech důkazů. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě a odůvodnění popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/02, publikovaný pod č. 105 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, str. 471; dostupný také na www.judikatura.cz). I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud se ani po tomto nálezu nadále necítí být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení trestního stíhání (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavní soud je povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelům poskytuje trestní řád k ochraně jejich práva.
Z uvedeného vyplývá, že předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být pouze námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Takové vady však napadená rozhodnutí evidentně nevykazují. Usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje všechny náležitosti uvedené v §160 odst. 1 TrŘ. Ve výroku usnesení je skutek dostatečně podrobně a nezaměnitelně popsán a trestný čin je náležitým způsobem označen. V odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání jsou uvedeny skutečnosti, z nichž vyplývá jeho důvodnost. V tomto směru lze sice policejnímu orgánu vytknout gramatickou nepřesnost v odůvodnění, týkající se faktu, kdo podal trestní oznámení, ale tato nepřesnost nedosahuje ústavněprávní roviny.
Státní zástupce v rozsahu nezbytném, dostatečně konkrétním a v dané fázi řízení akceptovatelným způsobem reagoval na námitky stěžovatele. Na doplňující námitky stěžovatele ze dne 14. 8. 2007 reagovat nemohl, neboť rozhodl usnesením dne 7. 8. 2007 a dospěl k odůvodněnému závěru, že byly splněny všechny zákonné předpoklady pro zahájení trestního stíhání. Usnesení státního zástupce nevykazuje znaky libovůle a odpovídá zákonným požadavkům (§134 odst. 2 TrŘ).
K posouzení tvrzení, zda předmětný skutek skutečně naplňuje znaky daného trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatnit všechna svá procesní práva a námitky, týkající se skutkového stavu věci, tzn. i ty, které uváděl v ústavní stížnosti, jimiž se budou orgány činné v trestním řízení povinny zabývat.
Neopodstatněnou je i druhá námitka stěžovatele, směřující proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", který měl spočívat v odepření práva nahlédnout do spisu.
Odmítnutí práva nahlédnout do spisu je řazeno pod pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci. Zpravidla jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči ústavně zaručeným právům, přičemž takový útok sám není výrazem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Ústavní stížnost může být úspěšně vznesena pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci.
V dané věci je zřejmé, že tento zásah již netrvá. Policejní orgán svoje pochybení napravil ještě před podáním ústavní stížnosti, neboť dne 31. 7. 2007 umožnil obhájkyni stěžovatele nahlédnout do spisu. Vzhledem k tomu, že "jiný zásah orgánu veřejné moci" spočívající v odepření práva nahlédnout do spisu již odezněl (netrvá, není aktuální), nelze postupovat podle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzené dohody mezi jednotlivými policejními orgány, směřující k jeho stíhání jako sankci za postoj k trestní věci manžela obhájkyně Ing. J. T., lze odkázat na rozhodnutí policejního orgánu ze dne 11. 7. 2007, ČTS: ORPR-932/OHK-2003, kterým nebyly shledány důvody k vyloučení policejního komisaře por. Mgr. K. R. z vykonávání úkonů trestního řízení. Nebylo zjištěno ovlivňování tohoto policejního komisaře policejními komisaři z Brna, které by směřovalo ke stěžovatelem uváděné dohodě. Rozhodnutí o podjatosti nebylo předmětem projednávané ústavní stížnosti (viz petit), proto se jím Ústavní soud dále nezabýval.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu