ECLI:CZ:US:2007:1.US.2242.07.1
sp. zn. I. ÚS 2242/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Lamaczem, advokátem se sídlem Praha 1, Týnská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 6 Tdo 590/2007, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2006, čj. 12 To 438/2006 - 298, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6. 6. 2006, čj. 6 T 31/2004 - 267, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se K. D. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 2, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva").
Označeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo zamítnuto, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti usnesení, kterým odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci, podle §197a odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Skutek spáchal tím, že v objektu Autovrakoviště GRAND AUTO, s. r. o., vyhrožoval fyzickým napadením Ing. J. M. (dále jen "poškozený"). Ten pak z důvodu obavy z napadení vyjížděl z objektu autovrakoviště. Přitom mu stěžovatel vykopl sklo zadních levých dveří motorového vozidla VOLVO 244, v hodnotě 2 923,-- Kč, a úlomky skla poranily oči psa poškozeného, což si vyžádalo veterinární ošetření v částce 491,-- Kč. Za to byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému, souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou v trvání tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 7. 4. 2004, čj. 6 T 105/2002 - 299, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2005, čj. 10 To 55/2005 - 250, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§35 odst. 2 TrZ). Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 979,-- Kč. Se zbytkem svého nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel v obsáhle pojaté ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy dospěly k právnímu závěru, jež neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Podle jeho názoru nebyla z hlediska skutkového stavu důsledně a spolehlivě uvážena intenzita, rysy a průběh celé situace. Tvrdil, že "popsaný skutek se vůbec nestal a že se po subjektivní ani objektivní stránce nemohl dopustit žádného trestného činu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 TrZ". Podle jeho názoru se daná konfliktní situace mohla vyznačovat rysy přestupkových jednání vícero osob ve smyslu ustanovení §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., v platném znění. V závěru opětovně tvrdil, že jeho námitka podjatosti soudkyně soudu prvního stupně, kterou se odvolací soud opakovaně zabýval a zamítl ji, byla oprávněná a důvodná. Odkazem na čl. 13 Úmluvy nesouhlasil ani s postupem Nejvyššího soudu ČR, který odmítl jeho dovolání.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, tzn. že postrádá ústavně právní dimenzi, neboť napadená rozhodnutí nejsou způsobilá porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za další, "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) všech, v daném řízení vydaných rozhodnutí, jak se domnívá stěžovatel. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže jádrem ústavní stížnosti je opakování námitek stran skutkových a právních závěrů obecných soudů, které již stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy, zvláště pak v rámci podaného odvolání a dovolání, a jimiž se již tyto soudy zabývaly, jak tomu bylo v projednávané věci, staví tak Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší a povinností Ústavního soudu je posoudit (v duchu výše uvedených principů), zda obecné soudy přitom postupovaly ústavně konformním způsobem.
Stěžovatel část ústavní stížnosti věnuje údajně nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání z důvodu absence objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty stíhaného trestného činu. S otázkou naplnění subjektivní i objektivní stránky posuzovaného trestného činu se podrobně vypořádal Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí. Argumentace nejen Nejvyššího soudu ČR je, ve spojení s dalšími ve věci napadenými rozhodnutími obecných soudů, obsáhlá, velmi pečlivá a zcela vyčerpávající. Ústavní soud nezjistil, že by trpěla věcnými či logickými vadami vzniklými v důsledku zřejmého omylu soudů či jejich svévolného přístupu, takže nezbývá než na závěry obecných soudů odkázat.
Jde-li o samotné hodnocení důkazů, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. "Přehodnocování" důkazní situace a provádění navržených důkazů není nekonečným procesem. Úkolem Ústavního soudu tedy není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy. Jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46). Soudům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak tyto hodnotit, aniž by byly v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného (viz ústavní princip nezávislosti soudů při výkonu jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem z hlediska dokazování). Evropský soud pro lidská práva (např. Kostovski vs. Nizozemí ze dne 20. 11. 1989, www.echr.coe.int), stejně jako Ústavní soud (např. sp. zn. II. ÚS 271/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 11, nález č. 76, str. 199), zastávají stanovisko, že na obecných soudech leží úkol provést důkazy před obžalovaným ve veřejném líčení za účelem jejich kontradiktorního projednání, zhodnotit jednotlivé důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů; poté jednotlivým důkazů přiřadit určitou relevanci a v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se soud řídil a proč považuje jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu. Avšak soudům adresovaný závazek plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. označená rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu).
Výjimečně do této činnosti obecných soudů Ústavní soud zasáhne v těch případech, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě zásadních vad v daném hodnotícím procesu, což obvykle nastává, když soudní rozhodnutí v příslušném ohledu postrádá adekvátní odůvodnění a soudní rozhodování tak vykazuje znaky libovůle, nebo v případě, že hodnocení důkazů nese známky zjevného faktického omylu nebo je zatíženo evidentní logickou chybou. Žádné takové pochybení však Ústavní soud nezjistil.
Výtky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti představují v podstatě jen polemiku s tím, jak soud prvního stupně i soud odvolací hodnotily jednotlivé důkazy. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je přitom patrno, že oba soudy se řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, vypořádaly se stěžovatelem tvrzenými rozpory ve výpovědích svědků (str. 7 - 8 rozsudku, str. 4 usnesení odvolacího soudu).
Ve vztahu k odmítavému usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatel spatřoval porušení svého práva "na účinné opravné prostředky" ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Označený článek tyto účinné opravné prostředky zaručuje každému, jehož práva přiznaná Úmluvou byla porušena. Nezaručuje však každému subjektu bez omezení právo přístupu k mimořádným opravným prostředkům. Tím méně pak zaručuje právo být v řízení o mimořádném opravném prostředku úspěšný. V dané věci Nejvyšší soud ČR po přezkoumání věci zjistil, že převážná část dovolání stěžovatele směřovala do oblasti dokazování a hodnocení důkazů soudy obou stupňů, aniž by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi přijatými právními závěry a skutkovými zjištěními, umožňující a odůvodňující jeho zásah. Po přezkoumání námitek uvedených stěžovatelem v dovolání z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dospěl k odůvodněnému závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné, a to i ve vztahu k námitce podjatosti soudkyně soudu prvního stupně.
V dané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [§2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")], dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ). Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěly obecné soudy ke správnému právnímu závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Jejich závěr o vině stěžovatele má oporu ve skutkových zjištěních. V odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, s rozpory ve svědeckých výpovědích, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, přesvědčivě zhodnotily, v čem spatřují věrohodnost, příp. nevěrohodnost, jednotlivých svědeckých výpovědí, stejně jako dalších důkazů, přičemž respektovaly právo stěžovatele vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, uvedly, jakými úvahami se řídily při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1 TrŘ) a proč neshledaly důvod pro vyhovění odvolání a dovolání stěžovatele (§134 odst. 2 TrŘ). Mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů, jejich právním posouzením a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženým trestem je patrna logická vazba, a nikoli extrémní nesoulad, pro nějž by bylo nutno rozhodnutí považovat za protiústavní. Závěry, k nimž obecné soudy po řádném zhodnocení důkazů dospěly, nejsou projevem libovůle v rozhodování, ale mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování a lze je považovat za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o vině stěžovatele. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou vypracována velmi pečlivě a nechybí jim smysluplné a logicky konzistentní odůvodnění, na něž Ústavní soud z důvodu stručnosti odkazuje.
Závěry soudů o vině stěžovatele jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (čl. 82 Ústavy ČR). Obecné soudy postupovaly v mezích a způsobem, který stanoví trestní zákon a trestní řád (čl. 2 odst. 2 Listiny). Ve vztahu k tomuto článku je vhodné doplnit, že se jedná o ustanovení vymezující, v návaznosti na čl. 1 Listiny, rámec vztahu jednotlivce a státu, nikoliv však jednotlivá práva, jejichž ochrany by bylo možno se domáhat v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy ČR. Stěžovatel byl stíhán za jednání definované (trestním) zákonem jako trestný čin, za jehož spáchání mu byl uložen trest stanovený (trestním) zákonem (čl. 39 Listiny). Bylo mu zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislých a nestranných soudů, jehož ostatně náležitě využil. Věc byla projednána spravedlivě, veřejně a v přítomnosti stěžovatele, mohl podávat důkazní prostředky, vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, to vše za plného respektování práva na obhajobu a presumpce neviny, a obecné soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu