ECLI:CZ:US:2007:1.US.2619.07.1
sp. zn. I. ÚS 2619/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Z. T., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Nad Štolou 18, Praha 7, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2006, č. j. 24 Co 220/2006-255, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou dne 8. 10. 2007 faxem a doplněnou předložením originálu doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 10. 2007 napadla stěžovatelka v záhlaví specifikované rozhodnutí obecného soudu.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla, domáhala se před obecnými soudy určení, že je dědičkou po zemřelém zůstaviteli Š. H. Její žaloba však byla rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 6. 2005, č. j. 17 C 302/2000-255, zamítnuta a na základě podaného odvolání byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze. Stěžovatelka proti tomuto rozsudku podala rovněž dovolání, které však bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť její námitky se týkaly toliko skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Tyto námitky, odůvodněné dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., nebyly podle Nejvyššího soudu ČR s to založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť na základě tohoto důvodu nelze konstruovat zásadní právní význam.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že s takovým postupem dovolacího soudu nesouhlasí, neboť v dovolání namítala nesprávné právní posouzení věci, které spatřovala v tom, že nebylo postupováno podle §476b občanského zákoníku. Základní právní otázkou mělo podle stěžovatelky být posouzení výslovného projevu zůstavitelovy poslední vůle před údajně přítomnými svědky. Z tohoto úhlu pohledu věc nezkoumal žádný z obecných soudů, resp. před žádným ze soudů nebylo prokázáno, že by zůstavitel výslovně projevil svoji vůli. Z rozsudků soudů prvního a druhého stupně nelze podle stěžovatelky dovodit, na základě jakých skutečností dospěly tyto soudy k závěru, že zůstavitel svou vůli projevil. V řízení byl podle stěžovatelky zpochybněn jak vlastnoruční podpis zůstavitele, tak se svědci, kteří měli být údajně přítomni podpisu závěti, neshodli, kde měl zůstavitel závěť uloženou, zda projevil vůli ohledně jejího obsahu a jakým způsobem. Navíc jejich svědecké výpovědi se v odvolacím řízení lišily od výpovědí učiněných před soudem prvního stupně, přesto z nich bylo v rozhodnutí odvolacího soudu nakonec vycházeno.
Stěžovatelka proto v ústavní stížnosti tvrdí, že rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (byť na 3. straně ústavní stížnosti zřejmě omylem odkazuje na čl. 37 Listiny). Stěžovatelka se domnívá, že vzhledem k tomu, že její dovolání bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, je její ústavní stížnost přípustná podle §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a proto je stížnost podávána pouze proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku, tedy proti rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatelka proto výslovně navrhla, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2006, č. j. 24 Co 220/2006-255.
II.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je soudce zpravodaj povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny obsahové a formální náležitosti podle zákona o Ústavním soudu a zda je věcně projednatelná.
Jak uvedeno shora, stěžovatelka podala ústavní stížnost pouze proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen předchozí rozsudek nalézacího soudu, přičemž tento postup odůvodnila ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého lze podat ústavní stížnost v případě, že byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Zjednodušeně řečeno, pokud stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost není založena ex lege a o níž rozhoduje Nejvyšší soud ČR na základě svého uvážení, je zachována zákonná šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícímu rozhodnutí odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána tehdy, pokud Nejvyšší soud ČR dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku po právní stránce zásadního právního významu. Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. pak přináší demonstrativní výčet situací, kdy lze otázku považovat za (zásadně) právně významnou (otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem). Tento typ přípustnosti dovolání lze z povahy věci spojovat pouze s těmi dovolacími důvody, které se týkají sjednocení výkladu práva, ať už se jedná o otázku výkladu hmotného či procesního práva (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05 a sp. zn. I. ÚS 2030/07, v nichž Ústavní soud korigoval dosavadní přístup Nejvyššího soudu ČR, který otázku zásadního právního významu spojoval výlučně s výkladem hmotného práva). Otázka zásadního právního významu však nemůže být dána tam, kde dovolatel (stěžovatel) namítá výlučně nesprávně zjištěný skutkový stav či nesprávné hodnocení důkazů, neboť zde se primárně nejedná o problém výkladu práva a případně jeho sjednocování, které má obecnější přesah do jiných obdobných případů, nýbrž zde jde o problém skutkového "nastavení" sporu, který je zcela jedinečný a postrádá takový přesah.
V takovém případě ovšem není odmítnutí dovolání založeno na úvaze Nejvyššího soudu ČR o tom, zda nastolená právní otázka má či nemá zásadní význam, ale jedná se o odmítnutí dovolání z důvodu, že takové dovolání není vůbec způsobilé vyvolat úvahy dovolacího soudu o zásadním právním významu nastolené otázky, tedy jde zcela mimo rozsah toho, jak je konstruována přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) je - na rozdíl od přípustnosti založené ex lege podle §237 odst. 1 písm. a) a b) - spjata pouze s určitými dovolacími důvody, do nichž nelze zařadit otázku zjišťování skutkových okolností a hodnocení důkazů (§241a odst. 3 o. s. ř.)
Jak uvedeno shora, ust. §72 odst. 4 umožňuje podat ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě do 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí dovolacího soudu, pokud dovolání bylo odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu. Jinak řečeno, toto ustanovení nastupuje v případě, kdy Nejvyšší soud ČR uplatnil takové uvážení při rozhodnutí, zda je nastolená otázka zásadního právního významu. A contrario, toto ustanovení nemůže působit tam, kde absentovala taková úvaha Nejvyššího soudu ČR, neboť dovolatel podal dovolání z důvodu, který vůbec není způsobilý vyvolat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy z důvodu nesprávných skutkových zjištění odvolacího soudu. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu je ústavní stížnost již opožděná. Takový závěr je odůvodněn i tím, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vlastně uplatnil prostředek (dovolání), který právní řád nezná (přehodnocení skutkových zjištění v dovolacím řízení), takže šlo o opravný prostředek jen domělý.
V daném případě je nepochybné, že námitky stěžovatelky, které stěžovatelka zopakovala rovněž v ústavní stížnosti, směřovaly do skutkových zjištění nalézacího a odvolacího soudu, a lze tudíž přisvědčit závěru Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti dovolání.
Z důvodů uvedených shora, nezbylo soudci zpravodajovi než ústavní stížnost odmítnout pro opožděnost, neboť lhůta šedesáti dnů plynoucí ode dne doručení rozsudku odvolacího soudu již v okamžiku podání ústavní stížnosti dávno marně uplynula, a jak zdůvodněno shora, podmínky pro splnění §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zde nebyly dány.
S ohledem na to soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2007
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj