ECLI:CZ:US:2007:1.US.268.06
sp. zn. I. ÚS 268/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. H., zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Preslova 9, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2005, čj. 1 Ko 96/2005 - 7284, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Fondu pojištění vkladů, se sídlem v Praze 1, Růžová 15, se postavení vedlejšího účastníka nepřiznává.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou faxem dne 3. 5. 2006, poštou dne 5. 5. 2006, navrhla stěžovatelka zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo změněno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2004, čj. 33 K 10/2003 - 2676 (jímž krajský soud zamítl návrh celkem osmi konkursních věřitelů na zproštění funkce správkyně konkursní podstaty), tak, že ke dni ustavení správce nového zprostil stěžovatelku funkce správce konkursní podstaty úpadce Union banka, a. s. v likvidaci. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 22. 2. 2006, čj. 29 Odo 1623/2005 - 8209, jako nepřípustné.
Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti tvrdí, že byla ze své funkce správkyně konkursní podstaty odvolána protizákonně. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") její činnost hodnotil vysoce pozitivně. Jediné pochybení, které jí lze přičíst, je prodej části pohledávek a věcí, aniž by tyto věci byly zařazeny do soupisu konkursní podstaty. Postupem Vrchního soudu byla stěžovatelka připravena o možnost využití dvouinstančnosti řízení. V důsledku výroku vrchního soudu, jako soudu odvolacího, který změnil výrok krajského soudu, ztratila možnost podat odvolání proti rozhodnutí, pro ni nepříznivému. Rozhodnutí vrchního soudu považuje za svévolné a rozporné s obsahem spisu. Podle stěžovatelky tak byla porušena její základní práva podle čl. 2 odst. 3, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření, které si Ústavní soud vyžádal, poukázal na skutečnost, že před svým rozhodnutím si od stěžovatelky vyžádal doplnění jejího vyjádření k návrhu na zproštění funkce, o vysvětlení určitých nedostatků v její činnosti a rozhodl až poté, co stěžovatelka nedostatky v soupise konkursní podstaty neodstranila. Zásada dvouinstančnosti v pojetí tvrzeném stěžovatelkou v českém právu neexistuje, čehož důkazem je i novela OSŘ zákonem č. 59/2005 Sb., s účinností od 1. dubna 2005. Stěžovatelka tedy ve svých právech zkrácena nebyla a vrchní soud měl splněny všechny procesní podmínky pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně.
Na vyjádření Vrchního soudu v Olomouci reagovala stěžovatelka replikou, ve které sdělila, že pokud ji uvedený soud vyzval k doplnění vyjádření, nelze tento postup považovat za náhradu dvouinstančního řízení. Její věc měla být projednána podle předchozí právní úpravy OSŘ. Poukázala na závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. Odo 268/2003, podle něhož již pořízený soupis podstaty může v průběhu konkursního řízení doznat změn a nemusí tak odrážet skutečný stav sepsaného majetku. Tento závěr považuje za relevantní i ve své věci.
Podáním, došlým Ústavnímu soudu dne 2. srpna 2006, navrhl Fond pojištění vkladů (dále jen "Fond"), se sídlem Praha 1, Růžová 15, zastoupený JUDr. Richardem Tománkem, advokátem se sídlem Brno, Hlinky 142a, aby mu bylo přiznáno postavení vedlejšího účastníka. Uvedl, že sice nebyl účastníkem řízení před obecnými soudy, obecné soudy jej však žádaly o stanovisko k věci, a považovaly tak jeho právní i skutkové závěry za významné. V meritu věci se Fond přiklání ke stanovisku stěžovatelky a dále rozvádí její argumenty. Zrekapituloval judikaturu Ústavního soudu, polemizuje se skutkovými a právními zjištěními Vrchního soudu v Olomouci a rozhodnutí tohoto soudu označil za přepjatě formalistické.
Pokud jde o návrh Fondu, v tomto aspektu Ústavní soud vychází ze svého nálezu sp. zn. Pl. ÚS 52/03, podle něhož "zákon o Ústavním soudu je, z hlediska vymezení účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení, postaven na zásadě legality, tj. příslušné subjekty získávají takové postavení přímo ze zákona. ... Rozšiřování účastníků či vedlejších účastníků řízení o jiné subjekty - například politické strany, zájmové skupiny aj. - by bylo v rozporu právě se shora uvedenými principy, na nichž jsou státní moc a politický systém v ČR vystavěny, a jednalo by se o projevy principů, jež jsou typické pro modelově odlišné politické systémy (například neokorporativismus nebo konsociační model demokracie)" (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 35, str. 117, publikován pod č. 568/2004 Sb.). To znamená, že nelze přiznat postavení vedlejšího účastníka tomu, kdo nemá toto postavení přímo ex lege. Z tohoto důvodu Ústavní soud návrh Fondu pojištění vkladů na přiznání postavení vedlejšího účastníka odmítl.
Samotnou ústavní stížnost pak Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněnou.
Z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit povahu případů, v nichž nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Jak konstatoval Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. sp. zn. III. ÚS 351/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 35, str. 375), v řízení o ústavních stížnostech lze za takové považovat případy, ve kterých nesprávná aplikace podústavního práva je spjata s konkurencí norem podústavního práva, příp. konkurencí interpretačních alternativ, v nichž se zrcadlí kolize ústavních principů, a konečně lze za takové považovat i případy svévolné aplikace obecného práva.
Ústavní stížnost vychází v podstatě z toho, že Vrchní soud v Olomouci se dopustil při svém rozhodování libovůle. Jedním z ústavních principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR), a vylučujícím libovůli při rozhodování, je základní právo účastníků řízení, podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, na reálnou a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 4/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 20, str.165 a ustálená judikatura).
Právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat se všemi důkazy, jakož i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu, obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů. Je tedy povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Úkolem Ústavního soudu je pak posoudit, dosahuje-li absence reakce obecného soudu na argumentační tvrzení účastníků řízení intenzity svévole. V dosavadní judikatuře Ústavní soud interpretoval pojem svévole (nebo libovůle) jako extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále jako nerespektování kogentní normy, interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretaci a aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií, či alespoň zásad odvozených z právní normy. Tyto úvahy na ústavněprávní posouzení odvolání správce konkursní podstaty soudem aplikoval Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006, zatím přístupném na www.judikatura.cz.
Na rozdíl od nálezu sp. zn. III. ÚS 151/06 Ústavní soud žádnou protiústavní svévoli ve zkoumaném rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci nenalezl. Rozhodnutí vrchního soudu je podrobně a ústavně konformním způsobem odůvodněno. Ústavní soud nemůže přehodnocovat zákonnost tohoto rozhodnutí, a to ani tehdy, pokud by se s jeho rozhodnutím sám neztotožňoval. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem vrchního soudu v tom, že žádná ústavní zásada dvouinstančnosti civilního řízení z judikatury Ústavního soudu nevyplývá, a tím méně pak takováto zásada může, v českém právním řádu, existovat po novele OSŘ zákonem č. 59/2005 Sb. Znění §220odst. 2 OSŘ v době, kdy obecné soudy rozhodovaly ve věci stěžovatelky, umožňovalo, po doplnění dokazování, odvolacímu soudu změnit rozhodnutí soudu prvního stupně. V daném případě by eventuální zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně jen prodloužilo celkovou dobu řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu, které změní rozhodnutí soudu prvního stupně, není protiústavní, pokud v řízení neúspěšná strana dostane možnost se k podstatě sporu vyjádřit a formulovat své argumenty. V přezkoumávané věci k tomu došlo a Ústavnímu soudu nepřísluší důvody rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podrobně zkoumat nebo snad dokonce přehodnocovat.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud si může, v zájmu odstranění pochybností, vyžádat stanoviska účastníků řízení, event. třetích osob, a pokud tato stanoviska obsahují relevantní informace, poskytnout stěžovateli možnost k podání repliky vůči těmto stanoviskům. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, dojde, bez dalšího, k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu