ECLI:CZ:US:2007:1.US.273.07.1
sp. zn. I. ÚS 273/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti Ing. O. T., zast. JUDr. K. K., proti průtahům v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 13 C 102/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29.1.2007 domáhal vydání nálezu, kterým by Ústavní soud konstatoval neodůvodněné průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pod sp.zn. 13 C 102/94 a uložil mu, aby nepokračoval v průtazích a aby neprodleně ve věci jednal. Ke sporu uvedl, že dne 3.5.1994 podal proti vedlejšímu účastníkovi žalobu, kterou se domáhal zaplacení peněžité částky. Ve věci bylo opakovaně rozhodována soudem I. stupně a soudem II. stupně, až obvodní soud rozsudkem ze dne 28.8.2002, sp.zn. 13 C 102/94, žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, protože při jeho podání nezaplatil soudní poplatek, byl usnesením obvodního soudu vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 59 320,- Kč; toto usnesení bylo navazujícím usnesením zrušeno. Dne 7.10.2003 vydal obvodní soud usnesení, jímž bylo řízení o odvolání zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, proti tomuto usnesení se stěžovatel též odvolal, současně požádal o správné vyměření soudního poplatku (s odkazem na doplnění odvolání, v němž provedl částečné zpětvzetí žaloby). V kanceláři soudu zjistil, že mu byly vyměřeny dva soudní poplatky, jeden na 59 320,- Kč, druhý na 40 000,- Kč, přičemž stěžovatel zaplatil 40 000,- Kč, protože se domníval, že druhý je reakcí na doplnění odvolání, kdy žádal správné vyměření soudního poplatku. Obvodní soud odmítl jeho odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro opožděnost a současně požádal o prominutí zmeškání lhůty. Obvodní soud znovu odmítl odvolání pro opožděnost, i proti tomuto odmítnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo též odmítnuto, ale současně bylo zrušeno usnesení o vyměření soudního poplatku. V souladu s jeho názorem soud dovodil, že poplatek 59 320,- Kč byl stanoven v nesprávné výši a zaplacení částky 40 000,- Kč byla jeho poplatková povinnost splněna (stěžovatel též proti usnesení o odmítnutí odvolání podal odvolání). Stěžovatel tvrdí, že v tomto okamžiku nastala situace, kdy měl zaplacený soudní poplatek, a přesto bylo řízení zastaveno, proto namítá, že měl právo na to, aby byla jeho věc projednána před soudem, jinak bylo porušeno jeho právo garantované článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článkem 38 odst. 2 Listiny základních lidských práv a svobod (dále jen "Listina"). Přitom jako zásadní formuluje otázku významu usnesení obvodního soudu ze dne 7.10.2004 o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. K tomu uvádí, že pokud obvodní soud zrušil své rozhodnutí o zaplacení soudního poplatku, protože byl soudní poplatek zaplacen, pak se usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku jeví jak nicotné, případně nulitní, je tedy nutné na něj pohlížet jakoby neexistovala a je proto namístě, aby obvodní soud stěžovatelovu věc projednal. Stěžovatel se snažil k tomu soud přimět a zaslal mu dne 20.10.2006 stížnost, obvodní soud k této žádosti nedal konkrétní odpověď a dosud jednání nenařídil. V další části upozornil stěžovatel na dvě zrušující usnesení Městského soudu v Praze a jedno usnesení tohoto soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení o odmítnutí jeho odvolání pro opožděnost (proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání). Stěžovatel uzavírá, že pro konstatování citelnosti (nulity) usnesení obvodního soudu ze dne 7.10.2003, jsou nicotná (nulitní) i všechna navazující rozhodnutí, která zůstala nezrušena, tudíž rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání se mu jeví jako nadbytečné.
Před meritorním projednáním ústavní stížnosti je fundamentální povinností Ústavního soudu zkoumat, zda jsou splněny formální náležitosti a podmínky její přípustnosti ve smyslu zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu). Přitom je třeba respektovat, že ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí i mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4). Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků způsobilých zajistit ochranu subjektivního práva.
K posuzovanému případu, pokud stěžovatel namítá neodůvodněné průtahy v řízení, Ústavní soud uvádí, že ve své rozhodovací činnosti původně nevyžadoval vyčerpání tzv. hierarchické stížnosti, tj. stížnosti předsedovi soudu na průtahy v řízení, před podáním ústavní stížnosti, a to z důvodu, že takovou stížnost nepovažoval za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení (srov. např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 600/03, II. ÚS 504/03). Novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) provedenou zákonem č. 192/2003 Sb. byl do právního řádu České republiky včleněn s účinností od 1.7.2004 nový institut - tzv. návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). S ohledem na tuto snahu zákonodárce zavést do právního řádu nový efektivnější prostředek sloužící účastníkům řízení k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení, považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti zbytečným průtahům v řízení též vyčerpání tohoto procesního prostředku v řízení před obecnými soudy (viz např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, sp. zn. IV. ÚS 259/04). Stěžovatel, prostřednictvím právního zástupce, na dotaz Ústavního soudu odpověděl, že návrh ve smyslu §174a zákona č. 6/2006 Sb. před podáním ústavní stížnosti nepodal; současně sdělil, že obdržel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.3.2007, č.j. UL 13/2007-7, kterým byl zamítnut jeho návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Z tohoto usnesení Ústavní soud zjistil, že městský soud stěžovatelův návrh na předložení věci odvolacímu soudu zamítl s odůvodněním, že odvolací řízení bylo zastaveno usnesením ze dne 7.10.2003 a následnými opravnými prostředky se mu nepodařilo docílit toho, aby uvedené usnesení bylo zrušeno (nyní se zrušení domáhá v dovolacím řízení, které nebylo dosud ukončeno). Městský soud též zdůraznil, že není správný názor stěžovatele, že toto usnesení je nulitní a že k němu nelze přihlížet. Na tomto základě uzavřel, že pokud bylo odvolací řízení zastaveno, nepřichází v úvahu předložení věci odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání.
K dané věci Ústavní soud dále připomíná, že podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu]. Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost. Protože stěžovatel sám uvádí, že napadl usnesení dovoláním, byť z důvodu opatrnosti, není proto ústavní stížnost přípustná. Ústavní soud se přitom ztotožňuje s právním hodnocením tohoto usnesení, které nemůže být nicotné, proto nejsou požadavky stěžovatelem formulované v petitu ústavní stížnosti důvodné.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj