ECLI:CZ:US:2007:1.US.276.06
sp. zn. I. ÚS 276/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti JUDr. Jiřího Štrincla, PhD., soudního exekutora Exekutorského úřadu Jablonec nad Nisou, sídlem Podhorská 28, Jablonec nad Nisou, zast. Mgr. Romanem Vojtíškem, advokátem, sídlem Vinohradská 6, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.2.2006, čj. 24 Co 58/2006-24, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti TM ELITEX, s.r.o., sídlem plk. Truhláře, 1332, Lomnice nad Popelkou, zast. JUDr. Jaroslavem Skákalem, advokátem, sídlem Havlíčkova 498, Semily, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti usnesení Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") v záležitosti nákladů exekučního řízení. Tvrdí, že tímto usnesením došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tomu uvedl, že byl pověřen provedením exekuce ve věci oprávněného - vedlejšího účastníka proti povinné obchodní společnosti Slévárna Lomnice, s.r.o. Jelikož nezjistil žádný majetek povinné, byla exekuce soudem zastavena a povinné uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady exekuce. Proti poslednímu výroku podal stěžovatel odvolání, jímž požadoval jeho změnu tak, aby povinnost k úhradě nákladů exekuce byla uložena oprávněné. Krajský soud napadený výrok potvrdil, což zdůvodnil zohledněním toho, z jakého důvodu k zastavení došlo. Pokud nelze oprávněnému vytknout procesní zavinění, jsou dány předpoklady k tomu, aby náklady exekuce hradil povinný. Za naprosto zásadní považuje stěžovatel skutečnost, že v případě, kdy dochází k zastavení exekuce pro nedostatek majetku, rozhodnutí soudu, kterým je uložena povinnost k úhradě nákladů exekuce povinnému, fakticky znamená, že náklady exekuce musí nést soudní exekutor.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel analyzuje odlišnosti právní úpravy výkonu rozhodnutí podle obč. soudního řádu a exekuce podle exekučního řádu - zák. č. 120/2001 Sb., především zdůrazňuje význam jeho §89. V této souvislosti připomíná, že podle §3 exekučního řádu je mu zaručena úplata za exekuční činnost, jejíž úhradu zajišťují ustanovení §87 a násl. exekučního řádu. Podle těchto ustanovení leží povinnost k úhradě nákladů exekuce zásadně na povinném, podle §89 může soud uložit oprávněnému, aby hradil náklady exekuce. Z těchto ustanovení dovozuje, že není možné náhradu nákladů exekutora odmítnout s poukazem na subsidiární použití občanského soudního řádu pro nedostatek "procesního zavinění".
Ve světle judikatury Ústavního soudu (viz nález ve věci sp.zn. II. ÚS 372/04, nález ve věci sp.zn. I.ÚS 290/05) se domnívá, že krajský soud interpretoval a aplikoval příslušná ustanovení exekučního řádu natolik extrémně, že svým postupem zjevně vybočil z mezí ústavnosti a zasáhl tak do jeho práv na spravedlivý proces. V této souvislosti poukázal na fakt, že v podobných případech drtivá většina soudů ukládá povinnost uhradit náklady exekuce oprávněnému.
Na základě těchto tvrzení se stěžovatel domáhá zrušení napadeného usnesení.
Relevantní znění příslušných článků Ústavy, Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 95 odst. 1 Ústavy:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Čl. 9 odst. 1 Listiny:
Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 4 Listiny:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Podle §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
Krajský soud ve skutkové a právní argumentaci odkázal na odůvodnění svého usnesení a dodal, že zajistit, aby soudnímu exekutorovi i při neúspěšné exekuci byly nahrazeny vzniklé náklady, lze toliko cestou legislativní. Krajský soud je přesvědčen, že nedošlo k porušení ani jednoho ze stěžovatelem označených článků Ústavy ani Listiny, proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník se ztotožnil s usnesením okresního soudu, následně potvrzeným napadeným usnesením krajského soudu. Poukázal též na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.9.2004, sp.zn. 39 Co 339/2004, podle něhož se při aplikaci §89 exekučního řádu postupuje podle procesního výsledku a je třeba zkoumat, kdo zastavení zavinil; soud je pak povinen uvést, v čem spatřuje procesní zavinění oprávněného na zastavení exekuce - skutečnost, že oprávněný zvolil exekuci soudním exekutorem, která zůstala bezvýsledná, takovým důvodem není. Dále poukázal na usnesení Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 150/04, dle něhož soudní exekutor, jako podnikatel, nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce; toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Na základě uvedeného vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice; stěžovatel na tato vyjádření reagoval. V replice vyjádřil názor, že argumentace krajského soudu je v rozporu s §90 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., a nesouhlas s přirovnáním postavení soudního exekutora k podnikateli, neboť soudní exekutor nemůže provedení exekuce, až na zákonnou výjimku, odmítnout. Protože po podání ústavní stížnosti vydal Ústavní soud stanovisko sp.zn. Pl. ÚS-st. 23/06, stěžovatel při příležitosti repliky, reagoval i na obsah tohoto stanoviska a formuloval nesouhlasné a polemické názory k jednotlivým bodům stanoviska. V závěru reakce požádal o revizi uvedeného stanoviska, a to s vyloučením soudce JUDr. Vladimíra Kurky pro podjatost. Za důvod pro vyloučení považuje skutečnost, že jmenovaný soudce byl soudcem Nejvyššího soudu a podílel se na vypracování stanoviska sp.zn. Cpjn 200/2005, jehož závěry jsou údajně přenášeny do rozhodování Ústavního soudu. Namítl, že do příchodu jmenovaného soudce na Ústavní soud bylo již rozhodování Ústavního soudu jednotné, příchodem jmenovaného soudce na Ústavní soud se začal objevovat přepjatý formalismus i v rozhodnutích ústavního soudu, což jeho historie dosud nepoznala (citované stanovisko uvádí jako doklad tohoto trendu).
Z předloženého napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že okresní soud zastavil exekuci nařízenou usnesením tohoto soudu ze dne 3.4.2003, č.j. Nc 1217/2003-6 (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a uložil povinnému nahradit stěžovateli náklady exekuce 4 703,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III.). K poslednímu výroku uvedl, že povinnost k náhradě nákladů exekuce včetně nákladů vzniklých soudnímu exekutorovi zásadně stíhá povinného. Oprávněnému by mohla být uložena povinnost nahradit náklady soudnímu exekutorovi jen v případě, že by zastavení nařízené exekuce zavinil. Dospěl k závěru, že oprávněný zastavení exekuce nezavinil, protože z ničeho nelze dovodit, že by nezachoval při podání návrhu na nařízení exekuce i při jejím provádění potřebnou míru pečlivosti a k vymáhání své pohledávky nepřistoupil bezdůvodně. Přitom procesní zavinění oprávněného na zastavení exekuce nelze spatřovat v tom, že nevěděl, že povinný nemá žádný majetek. Proto okresní soud přiznal exekutorovi proti povinnému právo na náhradu nákladů. Proti výroku III. podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že usnesení je v rozporu s názorem Ústavního soudu obsaženém v nálezu sp.zn. II.ÚS 372/04 a domáhal se jeho změny. Krajský soud odvolání stěžovatele neshledal opodstatněným a ztotožnil se se závěrem okresního soudu a usnesení potvrdil. Dále dodal, že stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu není případný, pro skutkovou odlišnost se v posuzované věci neuplatní.
III.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech týkajících se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce. Např. ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 290/05 dospěl k závěru, že pokud došlo v průběhu exekuce k zastavení řízení z důvodu zjištění nedostatku majetku ke krytí nákladů exekuce, nelze po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. Protože II. senát Ústavního soudu dospěl k odchylnému právnímu názoru, předložil otázku - v souladu s §23 zák. č. 182/1993 Sb. - k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénum záležitost posoudilo a v usnesení ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st.23/06, přijalo tento právní závěr: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě základní situace: jednak rozhodnutí soudu, podle něhož exekutor nemá (proti žádnému účastníkovi) právo na náhradu nákladů exekuce, jednak uložení povinnosti k náhradě vůči exekutorovi povinnému, i kdyby existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný. Ve druhém případě není exekutorovi náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nepřestavuje a tento stav není a ani nemůže být hlediskem, komu uložit náhradu nákladů; východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Majetkové poměry povinného by představovaly výjimku z tohoto pravidla, a to pouze za situace, kdy oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora. V souladu s §23 věta druhá zák. č. 182/1993 Sb. je senát tímto stanoviskem vázán a návrh stěžovatele na jeho přehodnoceníproto nelze akceptovat.
IV.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
Při rozhodování o nákladech exekučního řízení obecné soudy vycházely ze zjištění, že nelze z ničeho dovodit, že by oprávněný (tj. vedlejší účastník) nezachoval při podání návrhu na nařízení exekuce i při jejím provádění potřebnou míru pečlivosti a k vymáhání své pohledávky nepřistoupil bezdůvodně. Ve světle závěrů citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu tak nemohlo dojít k tvrzenému porušení základních práv chráněných v čl. 11 a v čl. 36 Listiny (s odvoláním na posléze uvedené článek ani práv chráněných v čl. 6 Úmluvy). Nepřípadnými jsou též tvrzení o porušení čl. 9 odst. 1 Listiny, a to s ohledem na traktované postavení exekutora (viz též závěry citovaného stanoviska, bod 5.-9, na které se pro stručnost odkazuje). Z ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy neplyne žádné konkrétní základní právo stěžovatele, jeho porušení by se projevilo jen ve spojení s příslušným ustanovením Listiny, příp. Úmluvy.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu