ECLI:CZ:US:2007:1.US.2761.07.1
sp. zn. I. ÚS 2761/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Moravská Ostrava, Sadová 1585/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 6 Tdo 881/2007, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2007, čj. 5 To 98/2007 - 104, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 1. 2007, čj. 1 T 151/2006 - 90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se B. D. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Karviné (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. Stěžovatel se trestného činu dopustil tím, že částku ve výši 63 000,-- Kč, kterou mu svěřil poškozený I. Ch., nepoužil na nákup barev k nátěru střechy, jak bylo smluvně ujednáno, ale užil ji nezjištěným způsobem pro svoji potřebu. Ve stanoveném termínu střechu nenatřel, barvy nekoupil a svěřené finanční prostředky poškozenému nevrátil.
Stěžovatel tvrdil, že jednání, za které byl odsouzen, nevykazuje znaky žádného trestného činu. Obecné soudy se tedy neřídily uznávaným principem právního státu, kdy trestní represe má být prostředkem "ultima ratio". Jednalo se o běžné prodlení dlužníka a celá věc se dala vyřešit cestou občanskoprávního řízení. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval rovněž v rigidním postupu Nejvyššího soudu ČR, který dovolání odmítl jako nedůvodné.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví a zásadně nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy. V rámci zjišťování skutkového stavu věci je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03 a další). Vycházeje z tohoto obecného východiska, posuzoval v těchto intencích i nyní projednávanou ústavní stížnost a dospěl k závěru, že z obsahu napadených rozhodnutí porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, nevyplývá.
Závěry soudů o vině stěžovatele se zakládají na racionální argumentaci, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR). Napadená rozhodnutí jsou dostatečně a logicky uceleným způsobem odůvodněna. Obecné soudy se v nich shora uvedenými námitkami stěžovatele zabývaly a v souladu s ustanovením §125 trestního řádu (dále jen "TrŘ") a §134 odst. 2 TrŘ vypořádaly. Procesní postup obecných soudů i jejich myšlenkové úvahy se pohybovaly v rámci záruk stanovených právem na spravedlivý proces a vedly ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. V odůvodnění napadených rozhodnutí je dokonale patrná logická vazba mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudu a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženém trestu a nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu byl uložen neadekvátní a nepřiměřený trest. Okresní soud uložil stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, tj. při dolní hranici zákonné trestní sazby. Nepodmíněný trest byl uložen proto, že stěžovatel se zmíněné trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného trestu, který mu byl uložen Okresním soudem v Bruntálu pod sp. zn. 18 T 112/2005, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. S ohledem na uvedené lze námitky stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku se skutkovými zjištěními, hodnocením důkazů a z toho vyvozených právních závěrů obecných soudů s cílem dosáhnout zproštění obžaloby, která však nemá právní relevanci a nezakládá protiústavnost rozhodnutí.
Ústavní soud zcela odkazuje na podrobnou argumentaci obecných soudů, z níž vyplývá, že důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu a jenž obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky stíhaného trestného činu. Proto bylo vyvození trestní odpovědnosti stěžovatele v souladu s pojetím trestní represe jako "ultima ratio".
Podstatou námitek stěžovatele proti rozhodnutí o dovolání je nesouhlas se způsobem posouzení existence jím tvrzeného dovolacího důvodu Nejvyšším soudem ČR. Stěžovatel se fakticky domáhal toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o opodstatněnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ a aplikaci ustanovení §265i odst. 1 písm. b) TrŘ a přijal pro stěžovatele příznivější závěr. V projednávané věci nelze Nejvyššímu soudu ČR vytknout žádné ústavně právní pochybení. Námitkami stěžovatele uplatněnými v dovolání se zabýval a po přezkoumání věci dospěl k odůvodněnému závěru, že dovolání směřovalo výlučně do skutkových zjištění obou soudů. Stěžovatel se tak domáhal, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, aniž by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi přijatými právními závěry a skutkovými zjištěními, umožňujícími a odůvodňujícími zásah Nejvyššího soudu ČR, a tím se ocitl mimo rámec uvedeného zákonného dovolacího důvodu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/02, I. ÚS 180/03). K revizi skutkových zjištění, které se stěžovatel především dovolával, nebyl za těchto okolností Nejvyšší soud ČR povolán.
I přesto však Nejvyšší soud ČR přezkoumal tvrzení stěžovatele, že skutek nevykazuje znaky trestného činu, tj. že se jednalo o běžné prodlení dlužníka a že trestní represe byla užita v rozporu se zásadou "ultima ratio". Uzavřel (zkráceně řečeno), že v dané věci nešlo o typický obchodně závazkový vztah, jak tvrdil stěžovatel. Jeho jednání vykazovalo známky trestné činnosti majetkového charakteru, když bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že peněžní prostředky, které mu byly svěřeny na nákup barev k nátěru střechy, použil pro svou potřebu, a nikoli ke stanovenému účelu. Jednání stěžovatele se tak jednoznačně dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako "ultima ratio", do oblasti trestního práva (str. 4 - 5 usnesení). Skutečnost, že Nejvyšší soud ČR posoudil danost dovolacích důvodů jinak než stěžovatel, nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila stěžovatelem tvrzené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Právo na spravedlivý proces zaručuje, že věc bude před soudem projednána, ale není možno vykládat jej tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu