ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.881.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 881/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. srpna 2007 o dovolání obviněného B. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2007, č. j. 5 To 98/2007-104, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 151/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2007, č. j. 5 To 98/2007-104, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 1. 2007, č. j. 1 T 151/2006-90. Tímto rozsudkem byl obviněný B. D. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §248 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozené společnosti M., na náhradu škody částku ve výši 63.000,- Kč.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Domnívá se, že skutek, pro který byl pravomocně odsouzen, nevykazuje znaky žádného trestného činu, jelikož jeho vinu nelze ze zjištěného skutkového stavu jednoznačně dovodit. Namítl, že „nesprávná právní kvalifikace jednání je založena pouze na jednom důkazu, a to výpovědi poškozeného I. Ch.“. Výpovědi ostatních svědků M., C., S. a P. jsou výpověďmi nepřímých svědků. Vytkl okresnímu soudu, že nerozhodl o důkazu – výslechu svědka P. S., který byl státním zástupcem navrhován v obžalobě a který by mohl potvrdit verzi událostí, jak je popisuje obviněný. Dospěl k závěru, že obhajobou se soudy dostatečně nezabývaly. Je přesvědčen, že celá věc se dala vyřešit cestou občanskoprávního řízení. Podle jeho názoru se v daném případě jednalo o běžné prodlení dlužníka, které by se dalo vyřešit podáním žaloby o zaplacení dlužné částky. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 5 To 98/2007, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal mu ji k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně k dovolání obviněného uvedla, že je zřejmé, že způsob odůvodnění jeho dovolání věcně neodpovídá použité námitce nesprávného právního posouzení skutku, neboť obviněný zcela popírá rozhodné skutkové okolnosti případu. Podle názoru státní zástupkyně není pochyb, že za daného stavu věci nejsou dány obecné předpoklady obsahového přezkoumání dovolání, přičemž námitky v tomto mimořádném opravném prostředku nelze přezkoumat jak z hlediska uplatněného, tak ani žádného jiného ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. Podle rozhodných skutkových zjištění obviněný převzal od poškozeného I. Ch. částku v celkové výši 63.000,- Kč, která byla účelově určena na nákup barev a provedení nátěru střechy v objektu obchodní společnosti M., k čemuž se obviněný písemně zavázal. Na téže listině se svým podpisem současně zavázal k provedení sjednaných prací v uvedeném termínu s tím, že při jeho nedodržení vrátí takto převzatou finanční zálohu v plné její výši jmenovanému poškozenému. Za stavu, kdy podle výsledků provedeného dokazování takto nepostupoval, smluvené práce ani z části neprovedl, popř. nedoložil, že by alespoň část svěřených finančních prostředků vynaložil na opatření materiálu a pracovních pomůcek, kterých bylo pro splnění sjednané zakázky nezbytně třeba, je podle státní zástupkyně zjevné, že si přisvojil cizí svěřenou věc a způsobil tím škodu nikoliv malou ve smyslu §248 odst. 1, 2 tr. zák. Nelze tudíž přisvědčit názoru obviněného, že celá věc se dala vyřešit cestou občanskoprávní z důvodu, že by se jednalo o běžné prodlení dlužníka. Pokud obviněný závěrem deklaroval, že trestní odpovědnost připadá do úvahy jen tehdy, jestliže porušení občanskoprávních vztahů dosahuje svou intenzitou zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, lze konstatovat, že takovou námitku obviněný uplatnil pouze formálně, protože ve skutečnosti ji nepodepřel žádným bližším odůvodněním, které by bylo způsobilé k věcnému projednání a učinění stanoviska, zda výrok o jeho vině obstojí i v tomto směru. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Podkladem pro učiněný výrok o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „v době od 7. 10. 2005 do 27. 11. 2005 v Č. T., okres K., užil nezjištěným způsobem pro svou potřebu finanční částku v celkové výši 63.000,- Kč, ačkoliv dle smluvního ujednání s I. Ch., který mu zmíněnou částku postupně poskytl dne 7. 10. 2005 ve výši 60.000,- Kč a dne 14. 11. 2005 ve výši 3.000,- Kč, měl tyto finanční prostředky použít na nákup barev k nátěru střechy v objektu obchodní společnosti M., čímž způsobil poškozené společnosti M., se sídlem Č. T., škodu ve výši 63.000,- Kč.“
Z kontextu podaného dovolání vyplývá, že obviněný v dovolání uplatnil námitky, které mají výhradně skutkovou povahu. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání obviněný podal z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Ačkoliv obviněný shledává podstatu dovolání ve skutečnosti, že skutek, který spáchal, nevykazuje znaky žádného trestného činu, je zjevné, že tvrzením, že „skutkový stav neměl být vůbec klasifikován jako trestný čin zpronevěry ani jako jakýkoliv jiný trestný čin, jelikož vinu odsouzeného nelze ze zjištěného skutkového stavu dovodit“ obviněný nezpochybňuje právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, nýbrž skutkové zjištění samotné. Nutno však poznamenat, že dovolání není prostředkem, který má sloužit k nápravě vad skutkových zjištění, jak požaduje obviněný. Jinými slovy řečeno, obviněný svými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, neboť napadá-li skutkový stav věci či neúplnost dokazování, nejedná se z hlediska předmětného dovolacího důvodu o právně kvalifikované námitky. V dané věci bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že peněžní prostředky, které byly obviněnému svěřeny na nákup barev k nátěru střechy, použil přesně nezjištěným způsobem pro svou potřebu. Z výpovědí svědků J. M. a rovněž S. C. vyplývá, že i v dalších případech, kdy I. Ch. poskytl obviněnému zálohu na rekonstrukci komínů a jejich oplechování pro obchodní společnost M., obviněný za provedené práce nezaplatil. Z výpovědi svědka J. M. se dále podává, že obviněný mu sdělil, že částku potřebuje na opravu auta. Třebaže těmto svědkům škoda nevznikla, protože jejich pohledávky uhradil I. Ch., nelze přehlédnout, že se jednalo o stejný způsob jednání jako v předmětné věci, tj. jednání, kdy obviněný z cizích zdrojů hradí své osobní potřeby. Je tedy zřejmé, že v konkrétní věci nejde o typický obchodně závazkový vztah, jak se obviněný snaží prezentovat, neboť jeho jednání zjevně vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana vlastnictví věci (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, ročník 2003, pod T 575). Na tomto podkladu tedy Nejvyšší soud musí námitku obviněného, že se jednalo o běžné prodlení dlužníka, odmítnout. Trestní postih pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. není podmíněn neúspěšným použitím jiných - mimotrestních opatření - k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Obviněný měl na základě smluvního ujednání s I. Ch. k zajištění nákupu barev k nátěru střechy svěřeny finanční prostředky ve výši 63.000,- Kč, které ke stanovenému účelu nepoužil. Za takových okolností se jednání obviněného jednoznačně dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Navíc, pokud obviněný zpochybňuje možnost použití prostředků trestní represe k ochraně a uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nemohl se Nejvyšší soud ztotožnit s jeho výhradami i z toho důvodu, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy. Toliko Nejvyšší soud uvádí nad rámec uplatněné námitky, neboť stejně jako státní zástupkyně se domnívá, že ani tuto námitku obviněný neuplatnil právně relevantním způsobem. I v této souvislosti totiž obviněný poukazuje na to, že jeho syn Jiří Dvořáček by mohl potvrdit, že část peněz použil na nákup štětců pro přípravné práce na předmětné střeše, které vykonal. K tomu lze jen dodat, že za situace, kdy obviněný tuto skutečnost nedoložil žádným dokladem o zakoupení předmětného materiálu, nebylo možno jeho obhajobě přisvědčit. Za této situace má Nejvyšší soud za to, že obsahem dovolání obviněného jsou námitky, které rozhodnutí soudů nižších instancí nemohou nikterak zvrátit, neboť jejich podstatou je pouze konstrukce jiného skutkového stavu, než který byl soudy zjištěn.
Protože námitky obviněného nikterak nesouvisejí s právním posouzením skutku, ani s jiným nesprávně hmotně právním posouzením, nýbrž s hodnocením důkazů a s tím, že v dané věci soud nehodnotil některé okolnosti tak, jak obžalovaný požaduje, Nejvyšší soud shledal uplatněné námitky právně irelevantními.
Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. Je totiž zjevné, že v této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného B. D. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann