ECLI:CZ:US:2007:1.US.2989.07.1
sp. zn. I. ÚS 2989/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů o ústavní stížnosti E. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, čj. 22 Co 126, 127/2007-172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, čj. 22 Co 126, 127/2007-172, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 4. 2005, čj. 46 C 316/2001-122, doplněný usnesením ze dne 20. 7. 2005, čj. 46 C 316/2001-132, a doplňujícím rozsudkem ze dne 1. 2. 2007, čj. 46 C 316/2001-162, a to ve výroku o věci samé (co do napadené částky 3200 Kč) a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem. Městský soud dále změnil výrok soudu I. stupně o nákladech řízení tak, že každému z účastníků uložil povinnost zaplatit České republice částku 1026,50 Kč. Konečně uložil odvolací soud žalované (stěžovatelce) povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 4950 Kč.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná ústavní stížnost (dále jen "stěžovatelka"). V jejím textu uvádí, že napadený rozsudek jí byl doručen dne 14. 9. 2007. Ústavní stížnost došla dne 5. 11. 2007; stěžovatelka ji však neadresovala Ústavnímu soudu, ale Městskému soudu v Praze. Městský soud podal ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 21. 11. 2007; Ústavnímu soudu byla doručena dne 22. 11. 2007.
Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost je opožděná.
Podle ustanovení §34 odst. 1 věta prvá zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se návrh na zahájení řízení podává u Ústavního soudu. Doručením návrhu, jímž je i ústavní stížnost, je řízení u Ústavního soudu zahájeno (§27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Již v nálezu Pl. ÚS 37/93 (Sb. n. u., sv. 1, str. 63) vyložil Ústavní soud, že uvedenou lhůtu považuje za procesní; je tudíž dodržena i když byla ústavní stížnost v její poslední den podána k poštovní přepravě. Z uvedeného ovšem v žádném případě nevyplývá, že by mohla být za včas podanou považována ústavní stížnost zaslaná poštou jinému státnímu orgánu než Ústavnímu soudu, a to již vzhledem ke shora citovanému ustanovení §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nehledě na to, že neexistuje žádné, byť i jen analogicky použitelné ustanovení právního řádu České republiky, z něhož by bylo vyvoditelné, že ústavní stížnost lze podat včas prostřednictvím obecného soudu; Ústavní soud mnohokráte judikoval, že součástí soustavy těchto soudů není a že řízení před ním je řízením zcela samostatným; nejde o pokračování procesu realizovaného uzavřeně v soustavě soudů obecných.
Bylo-li v projednávané věci doručeno napadené rozhodnutí dne 14. 9. 2007, jak stěžovatelka sama uvádí, potom poslední den šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti připadal na úterý 13. 11. 2007. Nejpozději tento den by musela být ústavní stížnost, adresovaná Ústavnímu soudu, podána k poštovní přepravě. Stěžovatelka svou ústavní stížnost podala sice před uplynutím této lhůty, avšak u obecného soudu. S ohledem na shora uvedené by lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována pouze tehdy, pokud by ji Městský soud v Praze podal k poštovní přepravě nejpozději v poslední den lhůty, tj. dne 13. 11. 2007. Městský soud v Praze tak učinil až dne 21. 11. 2007, tedy opožděně.
Pro úplnost je nutno dodat, že §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je kogentním ustanovením, a vylučuje tak prominutí zmeškání lhůty, v níž je nutno ústavní stížnost podat (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 248/96, Sb. n. u., sv. 6, str. 601).
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Za této situace již Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku, aby si zvolila ve smyslu §30 odst. 1 citovaného zákona za zástupce advokáta, resp. požádala o jeho určení Českou advokátní komoru, neboť takový krok by byl zjevně nehospodárný. Stěžovatelce by přinesl pouze další náklady, s jejichž vynaložením by se pojmově nemohl pojit žádný užitek: Ústavní soud by - s ohledem na zmeškání kogentně upravené lhůty pro podání ústavní stížnosti - musel ústavní stížnost stejně odmítnout. Splnění podmínky povinného zastoupení by tedy bylo pouze formální; z tohoto důvodu k odstranění tohoto nedostatku Ústavní soud stěžovatelku ani nevyzýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2007
JUDr. Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj