ECLI:CZ:US:2007:1.US.325.04.1
sp. zn. I. ÚS 325/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Z., zastoupené JUDr. J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 25 Co 352/2003-880 ze dne 21. 1. 2004 a proti rozsudku Okresního soudu v Benešově č.j. 4 C 174/98-751 ze dne 25. 2. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 25 Co 352/2003-880 ze dne 21. 1. 2004, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově č.j. 4 C 174/98-751 ze dne 25. 2. 2000, kterým byla zamítnuta její žaloba proti M. a L. K. o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí. Napadenými rozhodnutími byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy ČR a čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka uvádí, že soud I. stupně nesprávně hodnotí provedené důkazy, resp. v některých směrech je nehodnotí vůbec. Nesprávný právní závěr spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy nepovažovaly žalovaného za povinnou osobu. Protiprávní zvýhodnění fyzických osob při nabytí majetku podléhajícího restituci nelze spatřovat pouze v rozporu ceny uvedené v kupní smlouvě s cenou zjištěnou znaleckým posudkem, ale i v postupu státu, resp. jeho organizace při prodeji majetku fyzické osobě. Stěžovatelka tvrdí, že proto bylo nutné zabývat se v řízení před obecnými soudy okolnostmi, za nichž nemovitý majetek přešel do vlastnictví právních předchůdců žalovaného. Takové zkoumání však obecné soudy podle jejího názoru neuskutečnily.
Stěžovatelka pak konkretizovala jednotlivé námitky. Tvrdila zejména, že její případ je nutno posuzovat podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), protože nemovitosti přešly na stát zestátněním podle výměru odvětvového ministerstva vydaného po roce 1955. Podle jejího názoru je nerozhodné, zda výměr byl či nebyl vydán platně. Proto nelze na předmětnou věc pohlížet tak, jako by stát nabyl majetek bez jakéhokoliv titulu.
Dále stěžovatelka brojila proti hodnocení kupní smlouvy ze dne 2. 4. 1981 mezi Zemědělským nákupním a zásobovacím podnikem n.p. Praha a právními předchůdci žalovaného. Namítá, že došlo k špatnému označení prodávajícího, neboť na jeho straně nevystupoval stát a smlouva je formulována tak, že majetek převádí výše uvedený podnik. Stěžovatelka dále namítala, že nebylo doloženo písemné rozhodnutí vedoucího organizace, že se jedná o majetek přebytečný. Další pochybení spatřuje v tom, že uvedená kupní smlouva převáděla nemovitosti do osobního vlastnictví, ačkoliv se jednalo o mlýn, který předmětem osobního vlastnictví být nemohl, čímž došlo rovněž ke zvýhodnění právních předchůdců žalovaného. Uvedenou smlouvou bylo současně zřízeno právo dočasného užívání pozemku, leč nebyla sjednána úplata za jeho užívání, čímž rovněž došlo k porušení tehdejších právních předpisů. Podle jejího názoru nebyly také v řízení prokázány zvlášť závažné důvody, na jejichž základě Ministerstvo financí udělilo výjimku k prodeji státního majetku fyzickým osobám; v této souvislosti namítla, že obecné soudy nezkoumaly, zda výjimku povolila osoba k tomu oprávněná. Dále brojila proti názoru obecných soudů na otázku, zda k převodu dal souhlas orgán nadřízený prodávající organizaci; podle jejího názoru takový souhlas nebyl platně udělen.
Dále stěžovatelka tvrdila, že ze znaleckých posudků provedených v řízení vyplynulo, že při prodeji nebyly některé části nemovitosti oceněny, čímž vlastně byly bezúplatně přenechány právním předchůdcům žalovaného, což je rovněž v rozporu s právními předpisy.
Stěžovatelka konečně prohlásila, že se obecné soudy úplně nevyrovnaly se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 329/97, který předchozí rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Krajský soud ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadenými rozhodnutími k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Okresní soud v Benešově plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 4 C 174/98 vedený u Okresního soudu v Benešově. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka (původně s další žalobkyní L. B.) domáhala vydání nemovitostí, které tvořily bývalý mlýn (č.p. 10, evidenční 08) a st. plocha p.č. 4565, zapsaných pro k.ú. B. Tyto nemovitosti nabyli původně právní předchůdci stěžovatelky. Provoz mlýna byl zakázán v roce 1952 a k 1. 1. 1953 jej převzal národní podnik Středočeské mlýny a později (k 7. 1. 1954) Krajský výkupní podnik v Praze, závod v Benešově; samotný mlýn již nebyl od roku 1953 provozován, jeho budova řadu let nebyla užívána vůbec, resp. částečně sloužila jako skladové prostory. V roce 1981 jej Zemědělský nákupní a zásobovací podnik jako národní majetek pro podnik přebytečný prodal právním předchůdcům žalovaného. Stěžovatelka uplatňovala nárok na vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově sp. zn. 4 C 198/92 ze dne 21. 12. 1995 byla žaloba zamítnuta; rozhodnutí soudu I. stupně bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 251/96 ze dne 11. 2. 1997. Oba rozsudky byly zrušeny nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 329/97 ze dne 29. 1. 1998. Ústavní soud v podstatě vytkl obecným soudům, že se nezabývaly ústavností zestátňovacího procesu a nezkoumaly, zda rozhodnutí o znárodnění předmětných nemovitostí bylo vydáno v souladu s tehdejšími právními předpisy. Dále poukázal na to, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly platností smlouvy, ohledně níž "jménem čs. státu" jednal národní podnik, stejně jako i posouzením přiměřenosti kupní ceny vzhledem k rozporům ve znaleckých posudcích, které měly obecné soudy k dispozici.
Okresní soud v Benešově pak doplnil řízení dalšími důkazy. Pokud jde o první nedostatek, vytknutý Ústavním soudem, dospěl po provedeném dokazování a posouzení zjištěných skutečnosti k závěru, že rozhodnutí o znárodnění předmětných nemovitostí z roku 1960 a jeho doplnění z roku 1967 byla vydána v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, a proto nemohly být tyto nemovitosti platně znárodněny zestátněním. Na jejich základě tedy nemovitosti na stát přejít nemohly. Z dokazování však také vyplynulo, že stát od roku 1960 vykonával ke sporným nemovitostem vlastnická práva a tím znemožnil jejich výkon tehdejším vlastníkům a do tohoto jejich práva neoprávněně zasahoval; soud považoval toto jednání za postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Okresní soud dospěl k závěru, že pokud si stát takovým způsobem sporné nemovitosti přivlastnil, jednalo se o převzetí věci bez právního důvodu. Na podobné případy výslovně pamatoval zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Již nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 80/96 ze dne 1. 6. 1996 konstatoval, že "v případech, kdy ke ztrátě vlastnického práva k majetku, který splňuje podmínky uvedené v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., došlo na podkladě rozhodnutí správního orgánu, a to s odvoláním na vládní nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru (na takový případ se vztahoval zákon č. 403/1990 Sb.), ačkoli se tak stalo v rozporu s tímto nařízením, není vyloučeno uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě. Okresní soud dovodil, že je tedy třeba zkoumat, zda právní předchůdci žalovaného nabyli nemovitosti za podmínek stanovených v §8 odst. 1 citovaného zákona. Dále se soud I. stupně podrobně zabýval zkoumáním platnosti kupní smlouvy ze dne 2. 4. 1981, uzavřené mezi právními předchůdci žalovaného a Zemědělským nákupním a zásobovacím podnikem, n.p. Praha, včetně posouzení přiměřenosti kupní ceny. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že se v řízení nepodařilo prokázat, že by byli právní předchůdci žalovaného při uzavírání kupní smlouvy v roce 1981 nebo pozdější dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku protiprávně zvýhodněni, nebo, že by ve prospěch těchto osob byla činěna jakákoliv intervence anebo že by nabyli věc v rozporu s tehdy platnými předpisy. Otázku přiměřenosti kupní ceny ověřil novým revizním znaleckým posudkem, z něhož vyplynulo, že vzhledem k tehdejšímu stavebnímu stavu nemovitostí nebyla kupní cena stanovena v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy. Proto soud I. stupně napadeným rozsudkem č.j. 4 C 174/98-751 ze dne 25. 2. 2000 žalobu zamítl.
Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání. Odvolací soud se podrobně zabýval jejími námitkami, které se týkaly zejména posouzení otázky, pod který z restitučních předpisů předmětný spor spadá, a posouzení platnosti kupní smlouvy a přiměřenosti kupní ceny. Mimo jiné konstatoval, že nebylo v rozporu s vyhláškou č. 156/1975 Sb., byl-li objekt prodán za účelem přestavby na rekreační domek, který mohl být předmětem osobního vlastnictví. Dodal, že nebylo prokázáno, že by o objekt projevil v roce 1981 zájem někdo jiný než právní předchůdce prvého žalovaného. Rozsudkem č.j. 25 Co 352/2003-880 ze dne 21. 1. 2004 pak Krajský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil, protože dospěl k závěru, že právní předchůdci žalovaného nenabyli předmětné nemovitosti ani v rozporu s tehdy platnými předpisy ani na základě protiprávního zvýhodnění. Nejsou proto ani oni, ani žalovaný, na kterého byli nemovitosti převedeny, osobami povinnými.
Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1810/2004-919 ze dne 24. 2. 2005 odmítnuto jako nepřípustné. To však ústavní stížností napadeno není.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka zejména namítala, že se obecné soudy nevyrovnaly se závěry, které byly obsaženy v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 329/97 ze dne 29. 1. 1998, jímž byla zrušena předchozí rozhodnutí v této věci. Tato námitka není důvodná. Jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace soudního spisu, obecné soudy se v dalším řízení zaměřily na podrobné přezkoumání otázek, které byly vytčeny v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu. Zde je nutno připomenout, že Ústavní soud obecným soudům nepředepisoval a ani nemohl předepisovat, jak mají v dané věci rozhodnout. Zkoumal pouze, zda a jakým způsobem došlo předchozími rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatelky. Jestliže obecné soudy v následném řízení po zrušovacím rozhodnutí Ústavního soudu jeho závěry respektovaly - a to se podle obsahu spisu stalo - pak nelze rozhodnutí vydaná v tomto řízení za porušení práva na spravedlivý proces považovat.
Další námitka stěžovatelky směřovala proti závěrům obecných soudů, že předmětnou věc nelze posuzovat podle zákona č. 403/1990 Sb. Ústavní soud neakceptoval ani tuto námitku; povinnost přezkoumat otázku, kterým restitučním právním předpisem se tato věc řídí, vyplynula právě z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 329/97 ze dne 29. 1. 1998, jenž navíc - ve vztahu k posouzení rozhodnutí o znárodnění - zaujal ve své ustálené judikatuře zcela jednoznačné stanovisko. Obecné soudy při posouzení výměru o znárodnění postupovaly v souladu s touto judikaturou. Jejich závěr, že výměr o znárodnění nemovitostí byl vydán v rozporu s tehdejšími předpisy, je správný. Na druhé straně však dovodily, že je věc třeba zkoumat i z hlediska dalších restitučních předpisů, konkrétně zákona o půdě, a právě s poukazem na nesplnění jeho podmínek žalobu zamítly. Tento postup je plně akceptovatelný i z hlediska práva ústavního.
Ostatní námitky stěžovatelky směřovaly proti závěrům obecných soudů, že předmětné nemovitosti nabyli právní předchůdci žalovaného nikoli v rozporu s tehdy platnými předpisy (včetně cenových předpisů) a že nebyli ani jinak protiprávně zvýhodněni. Soud I. stupně v souladu se závěry výše uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu doplnil dokazování ve vztahu k posouzení ceny předmětné nemovitosti. Ve věci byl zpracován revizní znalecký posudek, v němž znalec - Ústav teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR - jednak sám posoudil a stanovil cenu nemovitosti a přezkoumal stav objektu z hlediska přestavby provedené po uzavření kupní smlouvy, jednak provedl kontrolu výpočtu cen nemovitosti v předcházejících znaleckých posudcích. Z jeho závěrů vyplynulo, že v původním znaleckém posudku - byť se znalec dopustil určitých chyb - nedošlo k podcenění věci; cena byla stanovena v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy. Revizní posudek se zabýval i posouzením výše úhrady za zřízení práva osobního užívání pozemku; i zde dospěl k závěru, že právo osobního užívání bylo zřízeno za úhradu správnou. Okresní soud v Benešově se dále zabýval i ostatními výtkami, vyplývajícími z citovaného rozhodnutí Ústavního soudu. Podrobně posuzoval otázku platnosti kupní smlouvy, kterou právní předchůdci žalovaného předmětnou nemovitost nabyli. Hodnotil pečlivě, zda jsou splněny všechny podmínky, za nichž bylo možné převést majetek státu do vlastnictví fyzické osoby. Na základě hodnocení zjištěných skutečností pak dospěl k závěru, že kupní smlouvu uzavíral subjekt k tomu způsobilý (Zemědělský nákupní a zásobovací podnik, národní podnik Praha). Ze zjištěných skutečností soud I. stupně dovodil, že byly splněny podmínky stanovené vyhláškou č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku; jednalo se o převod nemovitosti (budovy mlýna) za úplatu, převod byl schválen orgánem nadřízeným a byl rovněž schválen tehdejším Ministerstvem financí. I vzhledem k těmto skutečnostem nelze obecným soudům vytýkat, že by závěry obsažené v nálezu ÚS sp. zn. 329/97 ze dne 29. 1. 1998 nerespektovaly.
Jak již Ústavní soud uvedl výše, není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat jednotlivé, v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. V své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na spravedlivý proces, jakož i pojmu právního státu, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Hodnocení důkazů pak musí probíhat v rámci stanoveném zásadou volného hodnocení důkazů ve vymezení §132 o.s.ř. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá, je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak v případě, že obecné soudy respektují hranice určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy.
V předmětné věci však Ústavní soud neshledal žádný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Napadená rozhodnutí jsou jasná, logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a vykládají podústavní právo způsobem ústavně konformním. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ani k porušení práva na ochranu vlastnictví zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst.2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu