ECLI:CZ:US:2007:1.US.352.06.1
sp. zn. I. ÚS 352/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného Mgr. P. Z., proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, čj. 1 As 1/2004 - 63, a Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, čj. 4 Ca 14/2003 - 47, a proti rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 20. 11. 2002, čj. 36 997/02/4400/Ur, a Okresního úřadu ve Vyškově ze dne 1. 7. 2002, čj. Ž/3006/3/01 SP, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí pro porušení celé řady jeho základních práv podle čl. 26 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel jednak zpochybnil podstatu rozhodnutí Okresního úřadu ve Vyškově, jednak polemizuje s institutem právní fikce doručení. Upozornil na odlišnou úpravu fikce doručení v jednotlivých právních odvětvích. V doplnění ústavní stížnosti pak zdůraznil, že mu nebylo vhodně doručováno, neboť pošta mu nepřeposílala písemnosti z jeho místa podnikání v H. na jeho adresu do S.
Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní úřad ve Vyškově udělil stěžovateli pokutu ve výši 45 000,-- Kč za neoprávněné podnikání, v době od 13. 4. 1999 do 4. 4. 2002, spočívající v provádění kopírovacích prací, tedy v činnosti, která je předmětem živnosti volné. Stěžovatel toto rozhodnutí napadl odvoláním, které Ministerstvo průmyslu a obchodu rozhodnutím ze dne 20. 11. 2002, čj. 36997/02/4400/Ur, zamítlo jako opožděné. Vyšlo ze zjištění, že napadené rozhodnutí Okresního úřadu ve Vyškově bylo stěžovateli doručeno s využitím právní fikce doručení a nabylo právní moci dne 24. 7. 2002. Protože odvolání proti uvedenému rozhodnutí podal až dne 28. 7. 2002, bylo posouzeno jako opožděné.
Správní žalobu stěžovatele Městský soud v Praze zamítl. Následovala kasační stížnost stěžovatele, kterou Nejvyšší správní soud rovněž zamítl. Nejvyšší správní soud přezkoumal podmínky, za nichž bylo stěžovateli doručováno. Vycházel z právní úpravy doručování podle znění živnostenského zákona v rozhodné době (v červenci 2002), tedy zejména z §70 odst. 5 živnostenského zákona (ve znění zákona č. 356/1999 Sb.), podle něhož "nebyl-li adresát, který je fyzickou osobou, zastižen, uloží se písemnost u živnostenského úřadu, v jehož obvodu je místo doručení, na poště nebo u orgánu obce a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. (...) Nevyzvedne-li si fyzická nebo právnická osoba zásilku do 3 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl." Tato úprava doručování byla odlišná od úpravy podle tehdy platného správního řádu, podle níž bylo možné doručit fikcí jen tehdy, jestliže si adresát, který nebyl zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, písemnost nevyzvedl do tří dnů od uložení. Podle živnostenského zákona (na rozdíl od tehdy platného správního řádu) bylo nepodstatné, zda se osoba, které se doručuje, "nezdržuje" v době pokusu o doručení, v průběhu úložní lhůty či v poslední den fikce doručení. Odlišnost této úpravy byla dána vyššími nároky kladenými na živnostníky jako na osoby podnikající. Nejvyšší správní soud poznamenal, že "s účinností od 1. 5. 2004 byla zákonem č. 167/2004 Sb. zvláštní úprava doručování písemností, jejichž původcem je živnostenský úřad, zrušena, a to v očekávání nových pravidel pro doručování (nový správní řád z roku 2004). Ta se však zpozdila, a proto v mezidobí od 1. 5. 2004 do 1. 1. 2006 se opět doručovalo podle starého právního řádu; v této době by stěžovatel mohl se svou námitkou uspět; doručováno bylo ovšem v době, kdy platila úprava shora popsaná a stěžovateli nepříznivá."
Ústavní soud si vyžádal spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 1/2004 a vyjádření účastníků řízení. Městský soud v Praze v podstatě jen zrekapituloval své rozhodnutí a důvody ústavní stížnosti odmítl. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že od stěžovatele, jako od podnikatele, lze očekávat alespoň základní orientaci v právních předpisech upravujících výkon jeho povolání. Přisvědčil stěžovateli v tom, že český právní řád je vskutku komplikovaný a znesnadňuje možnost se v něm orientovat. Nicméně tento stav nedosahuje protiústavní intenzity.
Zmíněná vyjádření byla stěžovateli doručena dne 12. 1. 2007. Ten se ve své replice, doručené Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2007, vrátil k argumentaci v ústavní stížnosti, týkající se problémů spojených s komplikovanou právní úpravou doručování.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123).
Pokud jde o ústavnost rozhodnutí odvolacího správního orgánu a správních soudů o pozdním podání odvolání proti rozhodnutí Okresního úřadu ve Vyškově, Ústavní soud zdůrazňuje, že nelze zpochybňovat ústavnost institutu fikce doručení jako takového, což je podstatou ústavní stížnosti. Institut fikce doručení je v obecné rovině konformní s ústavním pořádkem České republiky. V současné době je např. zakotven v §24 odst. 1 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.). Česká republika, stejně jako ostatní evropské země, čelí problému vyvážení principu rychlosti řízení, na straně jedné, a požadavkům na dosažení objektivizované představy o samotném sporu a snaze přiblížit se k procedurálně i substancionálně správnému verdiktu, odpovídajícímu správné aplikaci práva na danou věc. Výrazem těchto požadavků a poměřování hodnot a principů souvisejících s požadavkem na zjištění stavu věcí na straně jedné, a rychlosti řízení na straně druhé, jsou i relevatní ustanovení o doručování, obsažená v živnostenském řádu v podobě, jak byla aplikována ve věci stěžovatele.
Možnost náhradního doručení zásilky vychází z povinnosti každého aktivně dbát o ochranu svých práv, včetně povinnosti bez zbytečného odkladu přebírat listinné zásilky, jak je v obecné podobě vyjádřena v obecném principu právním Vigilantibus iura. Pokud si stěžovatel nebyl s to zajistit přebírání písemností formou doslání, jak vyplývá nejen z rozhodnutí Městského soudu v Praze (str. 2 rozsudku), ale též ze samotné ústavní stížnosti, nelze toto jeho opomenutí řešit ex post cestou ústavní stížnosti. Je pravda, jak uvedl Nejvyšší správní soud, že po 1. 5. 2004 se právní úprava doručování zkomplikovala a byla poněkud nepřehledná. Tato skutečnost však stěžovateli neprospívá, neboť jemu bylo rozhodnutí Okresního živnostenského úřadu ve Vyškově čj. Ž/3006/3/01/SP, ze dne 1. 7. 2002, doručováno v roce 2002, kdy byla právní úprava doručování podle živnostenského zákona zřejmá.
Ústavní soud konečně připomíná, že v případě porušení základních práv a svobod správním orgánem při rozhodnutí o odvolání bylo na stěžovateli, aby se v řízení před správními soudy domáhal ochrany. V tomto smyslu je počet námitek, uplatněných v ústavní stížnosti, podstatně větší než počet námitek uplatněných v kasační stížnosti. Kasační stížnost, doručená Nejvyššímu správnímu soudu dne 7. listopadu, obsahovala v podstatě jen jeden stručný odstavec právní argumentace. Pokud některé argumenty stěžovatel řádně a včas neuplatnil v řízení před správními soudy (např. tvrzené nedoručení výzvy před vydáním správního rozhodnutí), není na Ústavním soudu, aby se těmito argumenty (v podstatě jako soud první instance) zabýval.
Ústavní soud, s ohledem na uvedené, připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Tak tomu bylo i v tomto případě. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu