ECLI:CZ:US:2007:1.US.413.07.1
sp. zn. I. ÚS 413/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Statutárního města Liberec, sídlem nám. Dr. E. Beneše 1, Liberec 1, zast. Mgr. Michalem Vogelem, advokátem, sídlem Sokolovské nám. 312/1, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 24.11.2006, č.j. 36 Co 53/2006-65, a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 27.7.2005, č.j. 15 C 1/2005-52, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Ing. J. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec (dále jen „krajský soud“) a rozsudek Okresního soudu v Liberci (dále jen „okresní soud“). Uvedl, že rozsudkem okresního soudu mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 6 500,- Kč a dále zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám jeho právního zástupce. Proti tomuto rozsudku se odvolal, krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatel již v odvolání namítal, že okresní soud nebyl pravomocně příslušný řešit žalobu, přičemž vycházel z rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 150/03, ve kterém byl vyjádřen názor, že pokyn o odtahu vozidla je správním rozhodnutím, které podléhá možnosti správního přezkumu dle soudního řádu správního. Toliko dosažení zrušení předmětného rozhodnutí, příp. rozhodnutí dle §87 odst. 2 s.ř.s. pak může založit důvod pro uplatnění žaloby ve věci odpovědnosti za způsobenou škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Okresní i krajský soud však postupovaly podle svého uvážení a dospěly k závěru, že pravomoc soudu je zde dána, není třeba postupovat podle ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu státní správy; na základě těchto úvah žalobě vyhověly a určily stěžovateli povinnost uhradit žalovanou částku a náklady řízení.
Dále stěžovatel konstatoval, že soudy v napadených rozhodnutích nepřímo dospívají k názoru, že došlo k pochybení při výkonu veřejné moci, a to nezákonným rozhodnutím. Pro tento případ je zákonem č. 82/1998 Sb. stanoven postup, který musí žadatel o náhradu škody dodržet. Vedlejší účastník však žádnou z těchto podmínek nesplnil, a proto měla být – podle jeho názoru – žaloba zamítnuta. Dále konkretizoval tyto podmínky a zdůraznil, že rozhodnutí o odtahu nebylo do současné doby zrušeno, a proto je platné, a z toho by měly soudy vycházet ve svém rozhodování. Připomenul, že vedlejší účastník také neuplatnil požadavek na náhradu škody u zákonem požadovaného subjektu a nesplnil tak ani druhou podmínku nutnou k možné náhradě škody. Soudy vycházely ze skutečnosti, že vedlejší účastník stál na chodníku při pravém okraji místní komunikace, na zemi byl sníh a nebyla zde značka zakazující státní, proto nebránil provozu a netvořil překážku ve smyslu §17a odst. 4 písm. a) zák. č. 553/1991 Sb. a odtah byl proto neoprávněný (pozn. stěžovatelovu formulaci nutno interpretovat tak, že vedlejší účastník na chodníku nestál sám, ale že na něj umístil motorové vozidlo). V tomto bodě stěžovatel odkazuje na svá odvolání a vyjádření a podotýká, že z odůvodnění rozsudků je patrno, že soudy vycházely z toho, že vozidlo vedlejšího účastníka netvoří překážku provozu na silnici, avšak pokyn k odtažení vozidla byl dán z důvodu, že tvoří překážku na chodníku, kdy neumožňoval bezpečný průchod a průjezd chodců, vozíčkářů po chodníku. S uvedenými závěrů soudů stěžovatel nesouhlasí a má za to, že se nevypořádaly s jeho námitkami, nedošlo k jejich promítnutí do odůvodnění rozsudku, věc neměla být soudy projednávána, neboť nespadala do jejich pravomoci, vycházely z nesprávných skutečností, proto má za to, že tímto postupem soudů došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny upravující základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 1:
Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
Krajský soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, setrvává v plném rozsahu na svém právním názoru uvedeném v odůvodnění napadeného rozsudku, na toto odůvodnění odkázal a navrhl její zamítnutí.
Okresní soud též zcela odkázal na písemné vyhotovení svého rozsudku s tím, že je v něm obsaženo jak skutkové vymezení věci, tak její právní posouzení; návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Vedlejší účastník, ač řádně vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 15 C 1/2005 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník podal vůči stěžovateli žalobu na náhradu škody, která mu měla vzniknout vynaložením nákladů na odtah osobního automobilu a ztráty času ve výši 6 500,- Kč. Uvedl, že mu byl odtažen osobní automobil pro údajný přestupek spočívající ve vytvoření překážky silničního provozu, přestupková komise rozhodla, že se žádného přestupu nedopustil. Následně požádal Městskou policii o náhradu vynaložených nákladů, jeho žádost byla vyhodnocena jako neopodstatněná, protože se dopravního přestupku dopustil, tj. v rozporu s rozhodnutím přestupkové komise. Stěžovatel se žalobními důvody nesouhlasil, upozornil, že vedlejší účastník směšuje dvě věci: přestupek pro porušení dopravních předpisů (obvinění z přestupku byl zproštěn) a stav, kdy vozidlo tvořilo překážku silničního provozu a jako s překážkou s ním bylo zacházeno; proto byl policista oprávněn nařídit odstranění této překážky. Vše údajně proběhlo v rámci platných právních předpisů a vedlejší účastník byl povinen nahradit náklady s odtahem, proto ani požadovaná náhrada za ztrátu času není oprávněná. Dodal, že nejde o náhradu škody a měla být podána správní žaloba k věcně příslušnému soudu. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl, protože dospěl k závěru, že vozidlo (s ohledem na aktuální povětrnostní podmínky) nemohlo tvořit takovou překážku silničního provozu, aby bylo odtaženo. Podle §24 odst. 1 zák. č. 553/1991 Sb. odpovídá za škodu způsobenou strážníkem obec a že stěžovatel porušil právní povinnost, kdy byl automobil vedlejšího účastníka odtažen z prostoru, který není chodníkem, tudíž je dána odpovědnosti podle §420 odst. 1 obč. zákoníku. Rozsudek soudu I. stupně napadl stěžovatel odvoláním, namítal, že okresní soud nebyl příslušný řešit tuto žalobu, že pro tento případ je zákonem č. 82/1998 Sb. stanoven postup, který musí žadatel o náhradu škody dodržet, a vedlejší účastník je nesplnil. Opětovně poukázal na závěry z nálezu Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 150/03, zejména, že pokyn k rozhodnutí o odtahu vozidla je správním rozhodnutím. Krajský soud potvrdil prvostupňový rozsudek, protože dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, ztotožnil se s právními i skutkovými závěry okresního soudu. Navíc se zabýval námitkou nedostatku pravomoci soudu a vyargumentoval, proč názor stěžovatele nesdílí.
Na základě uvedených zjištění z vyžádaného spisu okresního soudu Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy); není proto povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Podle jeho ustálené judikatury se prostor pro kasační rozhodnutí otevírá tam, kde jsou právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. nález ze dne 20. 6. 1995, sp.zn. III. ÚS 84/94, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu - "Sb. n. u.", sv. 3, str. 257 nebo rozhodnutí ze dne 2. 9. 1999, sp.zn. III. ÚS 314/99, in Sb. n. u., sv. 15 str. 143), protože taková rozhodnutí jsou v rozporu s právem na spravedlivý proces. Dalším důvodem pro zrušení rozhodnutí obecného soudu může být zjištění, že se opírá o ústavně nesouladný výklad zákona. Rozhodování obecných soudů se nesmí uskutečňovat v jakémkoli zákonném rámci, nýbrž jen v ústavně konformním zákonném rámci. Aplikace soukromoprávní normy nerespektující vyzařování ústavních principů vede k porušení základního práva či svobody soudem, byť se základní práva ve vztahu mezi účastníky neuplatňují přímo. Pod zorným úhlem těchto hledisek Ústavní soud shledává, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno.
Stěžovatelova argumentace o porušení jeho základních práv je založena na tvrzení o povaze rozhodnutí o odtahu vozidla, jež navazuje na judikaturu Ústavního soudu. V řízení předcházejícím ústavní stížnosti byl důkaz příkazem k odtažení č.j. 113487-4 ze dne 29.1.2004 proveden na jednání před okresním soudem dne 20.7.2005, jeho hodnocení – ve smyslu stěžovatelovy námitky – provedl krajský soud; přitom konstatoval, že jde o pokyn technickoorganizačního charakteru, který nemá povahu správního rozhodnutí, neobsahuje poučení o tom, že jej lze nechat přezkoumat. Při následném hodnocení merita věci krajský soud uzavřel, že postup strážníků městské policie, kteří provedli odtah vozidla, nebyl po právu, neboť vozidlo překážku provozu netvořilo, a dodal, že samotný odtah vozidla může být nařízen pouze v důsledku spáchání přestupku proti předpisům silničních pravidel, kterého se ovšem žalobce – dle rozhodnutí odboru dopravy – nedopustil (viz str. 2 odůvodnění rozsudku krajského soud). Vzhledem k těmto zjištěním nelze v dané věci považovat postup obecných soudů za rozporný s výše uvedenými principy (na jejichž základě lze přezkoumávat aplikaci tzv. jednoduchého práva), a tudíž zasahující do základních práv stěžovatele; krajský soud se adekvátním způsobem vypořádal se stěžovatelovou námitkou vycházející z judikatury Ústavního soudu (viz rub str. 1, poslední odstavec, odůvodnění rozsudku). Za tohoto stavu, aniž by I. senát Ústavního soudu přehodnocoval právní závěry obsažené v nálezu sp.zn. III.ÚS 150/03, též s poukazem na bagatelní povahu sporu, v němž zákon nepřipouští dovolání, jsou stěžovatelovy námitky o porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny nedůvodné a lze v nich spatřovat jistou míru účelovosti mířící ke zbavení se odpovědnosti za porušení právní povinnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
Vojen Güttler,
předseda senátu