ECLI:CZ:US:2007:1.US.424.06
sp. zn. I. ÚS 424/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 4, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 6 To 99/2005, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2005, čj. 48 T 16/2004 - 297, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností P. C. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Uvedeným usnesením odvolací soud odmítl, jako nedůvodné, odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným trestným činem loupeže podle ustanovení §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona (dále jen "TrZ") ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Trestný čin spáchal, jako organizátor, společně s odsouzeným L. K. Vytipoval místo přepadení, zajistil osoby, které přepadení provedly, instruoval je, jakým způsobem má být loupežné přepadení vozidla za účelem neoprávněného získání částky 10 000 000,-- Sk vykonáno. Předal jim zbraně, popř. kukly a další prostředky k provedení přepadení, a určil místo setkání po spáchání činu, jakož i dělení peněz získaných loupežným přepadením. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 6 Tdo 398/2006, odmítnuto jako nedůvodné [§265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ")].
Stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí obecných soudů nejsou řádně odůvodněna a vykazují libovůli. Trestná činnost nebyla prokázána bez důvodných pochybností v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odsuzující rozsudek byl postaven jen na dedukcích soudu, které porušovaly zásadu in dubio pro reo a svědecké výpovědi hodnotil zcela účelově v jeho neprospěch. Soud prvního stupně neprovedl stěžovatelem navrhovaný osobní výslech svědka L. K. Přečetl pouze jeho výpověď z přípravného řízení, která však byla učiněna dřív než trestní stíhání proti stěžovateli bylo zahájeno, a proto ji není možné považovat za řádně provedený důkaz. Ani odvolací soud dokazování v tomto směru nedoplnil.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřily odvolací soud a soud prvního stupně. Oba odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Zmíněná vyjádření nepřinesla žádné nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci. Ústavní soud z nich nevycházel, proto je ani nezaslal stěžovateli k podání případné repliky.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů, se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Jeho námitky jsou přitom opakováním obhajoby, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy, aniž by při svém rozhodování vybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší.
Ústavněprávním hodnocením procesu dokazování před obecnými soudy se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Ve své konstantní judikatuře vymezil základní skupiny případů, v nichž porušení zákonných norem zakládá porušení základních práv a svobod ve smyslu spravedlivého procesu (jak bylo souhrnně judikováno v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). V řízení o ústavních stížnostech je možno o zásahu Ústavního soudu uvažovat teprve za situace kdy soudy v procesu zjišťování skutkového stavu zatíží svá rozhodnutí vadami ve smyslu tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé, tj. případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03). Žádná z popsaných situací však v souzené věci nenastala. Závěry obecných soudů vycházejí z platné právní úpravy, nejsou zatíženy tzv. opomenutými důkazy, nevykazují stěžovatelem tvrzenou libovůli a respektují jeho ústavně zaručená základní práva. V postupu a skutkových a právních závěrech obecných soudů není nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
Stěžovatel spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv zejména v postupu a rozsudku soudu prvního stupně. Zcela pominul navazující rozhodnutí odvolacího soudu, který rozsudek soudu prvního stupně zpřesnil a doplnil. V odůvodnění reagoval na jednotlivé stěžovatelovy námitky, s nimiž se dostatečným způsobem vypořádal a vyvrátil je. Odstranil pochybení soudu prvního stupně při provádění důkazu výpovědí svědka L. K. (str. 8 - 9 usnesení), vypořádal se se stěžovatelem tvrzenými rozpory ve výpovědích svědků (str. 13 - 16 usnesení), doplnil zdůvodnění soudu prvního stupně, proč byla svědecká výpověď K. K. vyhodnocena jako nevěrohodná (str. 16 - 17 usnesení a str. 11 - 12 rozsudku), stejně jako se vypořádal s námitkou délky řízení (str. 19 - 22 usnesení).
K navrhovanému doplnění dokazování výslechem jmenovaného svědka L. K. odvolací soud uvedl, že s ohledem na další ve věci provedené důkazy je navrhovaná výpověď tohoto svědka důkazem, bez jehož provedení se lze v tomto řízení obejít a bez jehož provedení lze ustálit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti v tom smyslu, že stěžovatel se účastnil na loupeži, která se odehrála dne 14. 3. 1994 v Povážské Bystrici způsobem popsaným ve skutkové větě napadeného rozsudku (str. 10 usnesení).
Přehodnocování důkazní situace a provádění navržených důkazů není nekonečným procesem. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zastává názor, že soud není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, jestliže přesvědčivě vyloží, o které důkazy se opíral a odpovídajícím způsobem se vypořádá i s důvody, proč nevyhověl návrhům na provedení důkazu (např. sp. zn. I. ÚS 362/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 60). Tomuto požadavku odvolací soud dostál.
Evropský soud pro lidská práva (např. Kostovski vs. Nizozemí ze dne 20. 11. 1989, www.echr.coe.int), stejně jako Ústavní soud (např. sp. zn. II. ÚS 271/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 11, nález č. 76, str. 199), zastávají stanovisko, že důkazy musí být zásadně provedeny před obžalovaným ve veřejném líčení za účelem jejich kontradiktorního projednání. Na obecných soudech leží úkol zhodnotit jednotlivé důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, poté jednotlivým důkazům přiřadit určitou relevanci v procesu rozhodování a následně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se soud řídil a proč považuje jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu. Avšak soudům adresovaný závazek plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument".
V dané věci obecné soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, přesvědčivě zhodnotily, v čem spatřují věrohodnost, příp. nevěrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, stejně jako dalších důkazů, přičemž respektovaly právo stěžovatele vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a uvedly, jakými úvahami se řídily při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1 TrŘ). Obecné soudy nevycházely z nepodložených dedukcí, jak tvrdil stěžovatel, ale z provedených důkazů a jejich hodnocení. Mezi skutkovými zjištěními, která soudy učinily, a jejich právním posouzením nebyl zjištěn žádný extrémní nesoulad, pro nějž by bylo nutno rozhodnutí považovat za protiústavní. Naopak, závěry, k nimž obecné soudy po zhodnocení důkazů dospěly, lze považovat za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o vině stěžovatele.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů a v napadených rozhodnutích obecných soudů žádné vykročení z ústavně konformního rámce, neboť postupovaly zákonem stanoveným způsobem, stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (trestní řád a trestní zákon) a nebylo mu bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, v přítomnosti stěžovatele, který se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, za plného respektování presumpce neviny a práva na obhajobu.
Odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces nelze totiž vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. V daném případě jsou závěry soudů o vině stěžovatele výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Pro úplnost je vhodné doplnit, že čl. 90, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě České republiky.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu