infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.07.2007, sp. zn. I. ÚS 467/07 [ usnesení / GÜTTLER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:1.US.467.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2007:1.US.467.07.1
sp. zn. I. ÚS 467/07 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha - Čakovice, se sídlem v Praze 9, nám. 25. března 121, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem v Praze 1, Maiselova 15, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 29 Co 316/2006-112 ze dne 30. 11. 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 29 Co 316/2006-112 ze dne 30. 11. 2006, jímž bylo změněno usnesení soudu I. stupně č.j. 12 C 204/2002-72 ze dne 21. 7. 2005 ve výroku II tak, že stěžovatelce se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Označeným usnesením soud I. stupně ve výroku I. zastavil řízení a ve výroku II rozhodl, že žalovaná D. D. je povinna zaplatit stěžovatelce částku 29.367,30 Kč jako náhradu nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím soudu II. stupně bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech: Namítá, že byla porušena dvouinstančnost řízení, což spatřuje v tom, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně v neveřejném zasedání a ona neměla možnost se k věci vyjádřit či navrhnout důkazy. Tvrdí, že pokud soud II. stupně zaujal zcela jiný právní závěr než soud I. stupně, bylo na místě, aby postupoval analogicky podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. a dal jí možnost zaujmout k věci stanovisko. Dále stěžovatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu není přezkoumatelné, protože týž soud se v odůvodnění svého rozhodnutí (a ani v řízení) podrobněji nezabýval zdravotními problémy žalované, byť je označil jako důvod zvláštního zřetele hodný. Z rozhodnutí není nadto ani zřejmé, na základě jakých provedených důkazů soud dovozuje zdravotní potíže žalované v takovém rozsahu, že je hodnotí jako důvod zvláštního zřetele hodný podle §150 o.s.ř. Stěžovatelka rovněž namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jejími námitkami, týkajícími se opožděnosti odvolání podaného žalovanou. K objasnění otázky opožděnosti odvolání žalované byli před Obvodním soudem vyslýcháni svědci J. D. (syn žalované) a D. B. (dcera žalované). Stěžovatelka tvrdí, že z jejich výslechu vyplynulo, že v rozhodné době, kdy bylo žalované doručováno usnesení soudu I. stupně, se zdržovala též na adrese, kam jí bylo doručováno. V takovém případě, podle názoru stěžovatelky, platí fikce doručení a odvolání žalované je nutno hodnotit jako opožděné. Navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. II. Městský soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, a to s odvoláním na závěry vyjádřené v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Poněvadž ve vyjádření Městského soudu v Praze nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadeného rozhodnutí, Ústavní soud k tomuto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel. III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 12 C 204/2002 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 9. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 13.177,- Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení vyúčtování nákladů za služby spojené s užíváním bytu za období 9/2001 - 12/2001. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem č.j. 12 C 204/2002-14 ze dne 25. 3. 2003 řízení pro částku 400,- Kč zastavil, žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 200,- Kč s úroky z prodlení a ve zbytku žalobu zamítl. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka nemůže požadovat od 19. 12. 2002 celý dluh, ale pouze dohodnuté měsíční splátky, protože uzavřela se žalovanou dohodu o uznání dluhu a o jeho rozložení na měsíční splátky.V odvolání stěžovatelka tvrdila, že listinu "Přiznání dluhu" nepovažuje za závaznou, protože nemá náležitosti, které by měla obsahovat dohoda o splátkách. Dále s ohledem na postupné splácení dluhu žalovanou navrhla změnu petitu. Městský soud v Praze usnesením č.j. 58 Co 342/2003-27 ze dne 7. 7. 2003 rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Stěžovatelka vzhledem k dalším splátkám ze strany žalované navrhla znovu změnu petitu a částečně vzala žalobu zpět (č.l. 30). Podáním ze dne 22. 12. 2003 (č.l. 43) stěžovatelka znovu navrhla další změnu petitu a opětovně vzala částečně žalobu zpět; požadovala, aby soud stanovil, že žalovaná je povinna zaplatit částku ve výši 10.777,- Kč (dlužná částka) a 12.947,- (poplatek z prodlení) a dále poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile za každý den prodlení z částky 10.777,- Kč od 29. 11. 2003 do zaplacení. Při jednání dne 23. 2. 2004 předložila stěžovatelka dohodu o uznání dluhu a o splátkách, kterou uzavřela se žalovanou a proto požádala o přerušení řízení. Usnesením č.j. 12 C 204/2002-58 ze dne 23. 2. 2004 bylo řízení přerušeno. Návrhem ze dne 13. 4. 2005 (č-l- 59) požádala stěžovatelka o pokračování v řízení s tím, že po zahájení řízení vezme svůj návrh zpět, protože žalovaná uhradila celou dlužnou částku. Současně sdělila, že proto bude trvat na náhradě nákladů soudního řízení. Žalobu vzala zpět dne 17. 5. 2005 a požádala o náhradu nákladů řízení. Usnesením č.j. 12 C 204/2002-72 ze dne 21. 7. 2005 Obvodní soud pro Prahu 9 řízení zastavil (výrok I) a uložil žalované zaplatit stěžovatelce částku 29.367,30 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok II). Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř., neboť žalovaná dlužnou částku uhradila až po podání žaloby a žaloba tak byla podána důvodně. Usnesení bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 28. 7. 2005 (č.l. 71 revers) a žalované doručeno nebylo, neboť nebyla zastižena (č.l. 71a). Ve spise je dále založeno odvolání žalované doručené Obvodnímu soudu dne 23. 12. 2005 (č.l. 74-78), v němž uvedla, že si na poště nemohla vyzvednout dopis s napadeným usnesením, protože se v trvalém bydlišti zdržovala jen málo, neboť byt je mokrý a nevyhovující. Pobývala u dcery v Mladé Boleslavi, což také soudu sdělila. Uplatnila námitky proti výši náhrady nákladů řízení a doložila potvrzení o zdravotním stavu a důchodu ve výši 8.271,- Kč měsíčně (č.l. 79-81). Stěžovatelka ve vyjádření k odvolání žalované namítla jeho opožděné podání a trvala na zaplacení náhrady nákladů řízení. Doložila i skutečnost, že Městská část Praha - Čakovice nesouhlasila s prominutím náhrady nákladů řízení. Městský soud v Praze vrátil spis bez věcného vyřízení s tím, že nejsou splněny podmínky rozhodnutí v odvolacím řízení, protože se ve spise nenacházejí podklady pro posouzení včasnosti odvolání (č.l. 89). Obvodní soud pro Prahu 9 při jednání dne 12. 4. 2006 vyslechl syna a dceru žalované k otázce, jak se matka v měsíci červenci 2005 zdržovala v bytě v Praze (č.l. 105-106). Městský soud v Praze spis znovu vrátil bez věcného vyřízení (č.l. 108); z předkládací zprávy není prý patrné, zda a kdy bylo předmětné usnesení doručeno žalované, zda soud I. stupně vychází z toho, že žalovaná neprokázala, zdržovala-li se v době doručování v místě bydliště, takže se má za to s ohledem na doručenku na č.l. 72, že jí bylo podle §46 odst. 6 o.s.ř. řádně doručeno a je na místě odvolání odmítnout podle §208 odst. 2 o.s.ř., nebo zda prokázala, že nebyly splněny podmínky pro doručení uložením, a je tudíž třeba jí uvedené usnesení doručit. Obvodní soud pro Prahu 9 předmětné usnesení žalované znovu doručil (doručenka na č.l. 108 revers). Městský soud v Praze napadeným usnesením č.j. 29 Co 316/2006-112 ze dne 30. 11. 2006 změnil usnesení soudu I. stupně ve výroku II tak, že se stěžovatelce náhrada nákladů nepřiznává a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná má závažné zdravotní problémy, trpí několika chronickými chorobami a je odkázána na starobní a vdovský důchod ve výši 8.271,- Kč měsíčně. Vzal v úvahu tyto okolnosti i to, že v průběhu řízení zaplatila celou dlužnou částku a dospěl k závěru, že jsou v daném případě důvody hodné zvláštního zřetele, odůvodňující aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v první řadě namítala, že odvolání žalované bylo podáno opožděně. Obecné soudy se touto otázkou zabývaly, jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace soudního spisu. Soud I. stupně zjišťoval okolnosti doručování žalované a na základě jejich posouzení postupoval tak, že žalované předmětné usnesení opakovaně doručil. Z tohoto postupu, byť tak není konstatováno výslovně, lze dovodit, že soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro doručení uložením, a proto je nutno její odvolání posoudit jako včasné. Ke stejnému závěru pak dospěl i soud odvolací, což vyplývá z toho, že se předmětným odvoláním věcně zabýval. Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledává porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, konstatuje, že obecné soudy hodnotily zjištěné skutečnosti v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a nelze v jejich postupu shledat svévoli nebo extrémní rozpor mezi zjištěnými skutečnostmi a závěry, které z něho vyvodily. Skutečnost, že odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně nezmínil otázku včasnosti podaného dovolání, je sice určitým pochybením, avšak jeho intenzita není tak vysoká, aby dosáhla ústavní dimenze a aby znamenala porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Stěžovatelka dále namítala, že z napadeného usnesení odvolacího soudu nelze zjistit, jakými úvahami se řídil při změně rozhodnutí soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení. Tvrdí, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné a že jí nebyla dána možnost se k věci vyjádřit. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, nesouhlas s právním názorem obecných soudů a jejich výkladem podústavního práva, resp. rozdílný názor na jeho interpretaci, případně obhajoba vlastní argumentace stěžovatelů, předestřená již obecným soudům k posouzení v pravomocně skončeném řízení, není důvodem pro zasahování Ústavního soudu do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů a nemůže ve svém důsledku založit porušení základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; to je opakovaně obsaženo v rozhodnutích Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006). Přitom však rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod . To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zpravidla méně významné, postupuje nanejvýš zdrženlivě; ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod . To však z obsahu spisu dovodit nelze. Ústavní soud nepřisvědčil ani názoru stěžovatelky, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Odvolací soud - byť stručně - přesto ale jednoznačně uvedl, na základě jakých skutečností ke svému rozhodnutí dospěl (poukázal na ve spise založené podklady o zdravotním stavu a výši příjmů stěžovatelky) a přihlédl k celkovému průběhu sporu. Současně je nutno poukázat na skutečnost, že kopie odvolání žalované byla stěžovatelce řádně doručena (doručenka na č.l. 73 revers), takže byla informována o tom, že žalovaná v odvolání poukazuje na svůj nepříznivý zdravotní stav i na celkovou výši příjmů, a mohla tak svoje výhrady v odvolacím řízení uplatnit. Ústavní soud proto i ve vztahu k těmto námitkám dospěl k závěru, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo napadeným rozhodnutím porušeno. Stěžovatelka rovněž namítala, že v předmětné věci byla porušena dvouinstančnost řízení, protože odvolací soud rozhodl v neveřejném zasedání a neměla tak možnost se k věci vyjádřit. Tvrdila, že bylo na místě, aby odvolací soud postupoval analogicky podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. K této námitce Ústavní soud poukazuje na skutečnost - uvedenou již výše - že kopie odvolání, v němž žalovaná poukazuje na svůj zdravotní stav i výši příjmů, byla stěžovatelce řádně doručena a měla tak možnost se k věci vyjádřit. Současně je nutno připomenout, že ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. se vztahuje především k jednání ve věci samé, kdežto o náhradě nákladů řízení rozhoduje soud podle §151 o.s.ř. bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení končí. Nelze proto ani v tomto postupu odvolacího soudu porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces spatřovat. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně nepřípustný odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2007 Vojen Güttler v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:1.US.467.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 467/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 10. 7. 2007
Datum vyhlášení  
Datum podání 19. 2. 2007
Datum zpřístupnění 23. 8. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel OBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §118a odst.2, §157 odst.2, §151
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
Věcný rejstřík náklady řízení
náklady řízení
lhůta/procesněprávní
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-467-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 55735
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-10