ECLI:CZ:US:2007:1.US.485.05.1
sp. zn. I. ÚS 485/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti P. H. U., zastoupeného JUDr. V. J., proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 13.10.2003, sp. zn. 10 C 53/99, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10.3.2004, sp. zn. 11 Co 1/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2005, sp. zn. 28 Cdo 396/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů. Domáhá se jejich zrušení, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 90, 95, 96 Ústavy České republiky, a dle čl. 3 odst. 3, 36 odst. 1 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina").
Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud konstatuje, že neshledal v dané věci žádnou překážku, která by bránila věcnému posouzení případu stěžovatele.
Ústavní soud zjistil z dokumentů přiložených k ústavní stížnosti a z obsahu spisu, že se stěžovatel (žalobce) svou žalobou domáhal, aby soud rozsudkem určil, že jsou neplatné: a/ rozhodnutí Okresního úřadu v Lounech ze 16.5.1998, čj. P 869/96, b/ kupní smlouva, uzavřená dne 1.6.1996 mezi Fondem národního majetku (dále jen "F.n.m."), jako prodávajícím, a MUDr. J. P. a H. P., jako kupujícími, c/ smlouva o zřízení zástavního práva, uzavřená mezi MUDr. J. P. a H. Pe. (dále jen "J.P. a H.P."), jako zástavci, a Českou spořitelnou, a.s., pobočka L. (dále jen "Č.s."), jako zástavním věřitelem, a to z 1.8.1996 pro částku 465.300 Kč a z 11.8.1998 pro částku 350.000 Kč. V žalobě bylo uvedeno, že žalobce jako oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb. vyzval řádně a včas Nemocnici s poliklinikou v P., jejíž zřizovatelem byl Okresní úřad v Lounech, o vydání domu čp. 231 a pozemku parc. č. 958 v katastrálním území P.; poté uplatnil svůj restituční nárok i žalobou vedenou u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 7 C 1141/95. Dne 16.5.1999 však byly uvedené nemovitosti převedeny na F.n.m. a následně byla dne 1.6.1996 uzavřena kupní smlouva mezi F.n.m., jako prodávajícím, a žalovanými J.P. a H.P., jako kupujícími; uvedení kupující byli pak zapsáni jako vlastníci uvedených nemovitostí v katastru nemovitostí. Tito nabyvatelé nemovitostí potom uzavřeli dvě smlouvy o zřízení zástavního práva k uvedeným nemovitostem s Č.s., a to dne 10.1.1996 smlouvu o zřízení zástavního práva v hodnotě 435.300 Kč a dne 3.8.1998 smlouvu o zřízení zástavního práva v hodnotě 350.000 Kč. Všechny uvedené smlouvy byly uzavřeny až po podání výzvy k vydání nemovitostí podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a byly tedy, podle názoru žalobce, uzavřeny v rozporu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 21.6.2001, čj. 10 C 53/99-49, byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 13.6.2002, č.j. 10 Co 186/2002-62, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dalším rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 31.10.2002, čj. 10 C 53/99-72, byl zamítnut žalobní návrh (proti žalované Č.s., proti Okresnímu úřadu v L., proti F.n.m. i proti žalovaným J.P. a H.P.) na určení neplatnosti: a/ rozhodnutí Okresního úřadu v L. ze 16.5.1998, čj. P 869/96, b/ kupní smlouvy z 1.6.1996, uzavřená mezi F.n.m., jako prodávajícím, a J.P. a H.P., jako kupujícími, a c/ smlouvy o zřízení zástavního práva na nemovitostech, uzavřené mezi J.P. a H.P., jako zástavci, a Č.s., jako zástavním věřitelem, a to dne 1.8.1996 pro částku 465.300 Kč a dne 11.8.1998 pro částku 350.000 Kč. Řízení bylo zastaveno ohledně žalované Č. s. K odvolání žalobce byl také rozsudek Okresního soudu v Lounech z 31.10.2002, čj. 10 C 53/99-72, usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 16.5.2003, čj. 10 Co 29/2003-80, zrušen, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Lounech pak vynesl nyní napadený rozsudek z 13.10.2003, čj. 10 C 53/99-108, jímž byla znovu zamítnuta žaloba žalobce o určení neplatnosti rozhodnutí Okresního úřadu v L. ze 16.5.1998, čj. P 869/96, kupní smlouvy z 1.6.1996, uzavřené mezi F.n.m. a manžely J.P. a H.P., jakož i zástavních smluv z 1.8.1996 a z 11.8.1998, uzavřených mezi Č.s. a manžely J.P. a H.P. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na náhradu nákladů řízení 13.300 Kč, žalovanému F.n.m. na náhradu nákladů řízení 12.705,20 Kč, žalovaným MUDr. J.P. a H.P. 77.495 Kč na náhradu nákladů řízení a Č.s. na náhradu nákladů řízení 992 Kč. O odvolání žalobce proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Lounech rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem z 10.3.2004, sp.zn. 10 Co 1/2004, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanými J. P. a H. P. potud, že tyto náklady činí pouze 31.295 Kč (nikoli 77.495 Kč). Žalobci bylo dále uloženo nahradit žalovaným J.P. a H.P. náklady odvolacího řízení částkou 7.035Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobce a ostatní žalovaní nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel podal v dané věci dovolání. Dovolací soud však nepřisvědčil jeho názoru, že by byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu. Proto je jako nepřípustné odmítl.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že soudy nesprávně posoudily povahu obou řízení v jeho věci, tj. řízení restitučního, a řízení o určovací žalobě; řízení restituční není překážkou žaloby na určení neplatnosti smlouvy, jež je předmětem projednání v řízení o určovací žalobě. V řízení o určovací žalobě jsou soudy "oprávněny řešit oprávněnost" restitučního nároku stěžovatele a poté z ní dovodit i neplatnost právních úkonů podle ust. §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Pokud by to však nebylo možné, měl soud prvního stupně řízení dle ust. §109 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přerušit. Stěžovatelův právní zájem je v tomto případě dán, a to přesto, že nebyl účastníkem právních úkonů, jejichž neplatnosti se domáhal nebo přesto, že není vlastníkem předmětných nemovitostí. Soudy prý směšují dvě procesní kategorie; první je aktivní legitimace, druhou je naléhavý právní zájem. Druhá kategorie je podmínkou té prvé. Soud se má "při určení" nejprve zabývat právním zájmem na požadovaném určení. Krajský soud to však učinil naopak. Postup soudu při provedení důkazu spisem Okresního soudu v Lounech sp. zn. 7 C 1141/95 při jednání dne 21.6.2001 pak nebyl v souladu se zákonem; není totiž možné konstatovat provedení důkazu "zejména jen některými listinami z tohoto spisu". Takovým postupem je odnímána účastníku možnost jednat před soudem; v tomto konkrétním případě zástupce stěžovatele navrhoval provedení důkazu listinami založenými jako příloha dotčeného spisu, avšak tyto důkazy provedeny nebyly. Soudy dále konstatovaly, že ust. §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., zapovídá přezkum rozhodnutí o privatizaci soudem. Z toho dovozují, že toto ustanovení má "větší právní sílu", než ust. §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; dle stěžovatele však obě tato ustanovení mají stejnou "právní sílu" a ani jedno z nich není nadřazeno druhému.
III.
Ústavní soud konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím či jiným zásahem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud se tedy ve shora vymezeném rámci svého přezkumu zaměřil na to, co tvořilo právně relevantní předmět napadeného rozhodnutí (a co rovněž stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadl), tj. na otázku výkladu a aplikace ust. §80 písm. c) občanského soudního řádu, a to z pohledu ústavní konformity takového výkladu.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. lze u soudu uplatnit návrh na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právo či právní vztah je či není, spočívá v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci vůbec a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Obě tyto podmínky musí být naplněny kumulativně a není je možné zaměňovat.
Naléhavý právní zájem se váže k žalobě, resp. k otázce, zda určovací žaloba může být způsobilým procesním instrumentem ochrany práva; naléhavý právní zájem na požadovaném učení tak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě věcnou legitimaci (k tomu srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.: Občanský soudní řád, komentář, I. díl, 7. vydání, Praha, 2006, str. 356). Identifikace rozhodného hmotněprávního vztahu, o jehož (preventivní) určení z potřeby ochrany žalobce jde, vystihuje ve sporu otázku aktivní a pasivní věcné legitimace. Od žalobcova naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je tedy třeba odlišovat otázku jeho věcné legitimace; tu v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká, tedy tak, že požadované určení soudem mohlo mít příznivý dopad na jeho právní postavení. Takové "příznivé ovlivnění" spočívá v tom, že by žalobci zakládalo, případně umožňovalo uplatnit vlastní, existující a tedy vynutitelná práva s předmětem určení související (srov. judikaturu obecných soudů např. SJ 77/2002 ve spojení s Cdon 1690/97).
Platí pravidlo, že dospěje-li soud k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení (určovací žaloba se nejeví být způsobilým procesním instrumentem ochrany práva), zamítne žalobu, aniž by se musel zabývat meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je samostatným důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a jenž sám o sobě vede k jejímu zamítnutí. Nelze však pustit se zřetele, že se uvedená zásada uplatní - z povahy věci - tehdy, je-li pochybné, zda mělo být žalováno o jiné určení (kupř. o určení vlastnictví namísto určení neplatnosti kupní smlouvy), anebo jestliže byla oproti žalobě o určení k dispozici žaloba o splnění povinnosti (§80 písm. b/ o.s.ř.); zpravidla půjde - z hlediska aktivní věcné legitimace - o situace, kdy naopak není pochyb, že žalobce je nositelem právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. V případech, kdy žalobcova aktivní legitimace může být založena toliko na tom, že sporný právní vztah nebo právo se má (pouze) "týkat jeho právní sféry" (a o to jde právě v dané věci), se posuzování této legitimace na straně jedné a naléhavého právního zájmu na straně druhé jeví jinak; jestliže se sporný právní vztah nebo právo právní sféry žalobce netýká, pak žalobce logicky nemůže mít naléhavý právní zájem na jeho určení. V takové situaci se tedy stává rozhodným, že podmínky věcné legitimace žalobce a naléhavého právního zájmu na požadovaném určení fakticky splývají. Ten, jehož právní sféry se právní úkon mezi třetími osobami netýká, nemůže přirozeně doložit, že by se bez určení neplatnosti tohoto úkonu jeho právní postavení stalo nejistým nebo bylo jinak ohroženo. Pojmově (bez ohledu na to, že argumentačně půjde zpravidla o totéž) se tak primární stává odpověď nikoli na otázku existence naléhavého právního zájmu, nýbrž na otázku, zda je žalobce k navrhovanému určení (aktivně) věcně legitimován [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3140/2006, 20 Cdo 1866/2000].
1) V dané věci šlo tedy o posouzení toho, zda se stěžovatel (žalobce) - který tvrdí, že je osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a proto uplatnil jím tvrzený restituční nárok dle citovaného zákona (srov. text níže) - může s úspěchem domáhat určení neplatnosti rozhodnutí okresního úřadu a neplatnosti smluv týkajících se právě nemovitostí, na které uplatnil restituční požadavek. Pokud jde o důvod namítané neplatnosti, stěžovatel v ústavní stížnosti explicitně hovoří toliko v relaci ke sporným smlouvám, a to v tom smyslu, že pro předmětné nemovitosti platí dispoziční omezení ve smyslu ust. §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, přičemž rozporovanými smlouvami měl být citovaný imperativ dispozičního omezení (přesto) porušen (ust. §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zní: "Povinná osoba je povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu. Takové právní úkony jsou neplatné.").
S ohledem na výše uvedené premisy, klíčovou otázkou věcné legitimace stěžovatele bylo, zda by požadované určení soudem mohlo mít příznivý dopad na jeho právní postavení, tedy zda by mu v případě vyhovění jeho žalobě takové rozhodnutí založilo či umožnilo uplatnit vlastní (vynutitelná) práva související s vlastním předmětem požadovaného určení.
V této souvislosti bylo významné, že stěžovatel již před podáním určovací žaloby podal jinou žalobu na uložení povinnosti žalované uzavřít s ním dohodu o vydání předmětné nemovitosti. V oné věci, vedené pod sp. zn. 7 C 1141/95 u Okresního soudu v Lounech, Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 24.9.2004, sp. zn. 28 Cdo 1842/2004, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8.3.2004, sp. zn. 10 Co 456/2003, i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 11.4.2003, sp. zn. 7 C 1141/95, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, které - jak Ústavní soud zjistil dotazem na tento soud - stále běží. Stěžovatel sice sám v ústavní stížnosti uvádí, že je osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. a že uplatnil řádně a včas jim tvrzený restituční nárok u povinné osoby; k tomu je však třeba dodat - jak Ústavní soud ustáleně judikuje (srov. stanovisko Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st.21/05, II. ÚS 401/06) - že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci, pokud oprávněná osoba splní restitučními zákony stanovené podmínky [právo na vydání věci předmětný restituční zákon podmiňuje existencí způsobilé oprávněné osoby, existencí povinné osoby a restituční skutkovou podstatou (tj. přechodem věci na stát v rozhodném období vymezeným způsobem)]. Za současného stavu se tedy stěžovatel nachází (toliko) v situaci, kdy se před obecnými soudy teprve domáhá zjištění, že splnil podmínky případného následného konstituování vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Je tak zřejmé, že vyhověním určovací žalobě by stěžovatel pro sebe nedosáhl (ve srovnání se stavem stávajícím) zlepšení své právní pozice; ta by se nijak nezměnila, stále by se nacházel v pozici "pouhé" fyzické osoby-žadatele, která jen uplatnila jí tvrzený restituční nárok, přičemž v restitučním řízení před soudem je teprve zkoumána otázka oprávněnosti restitučního nároku a jeho výsledek je nejistý. Určením požadované neplatnosti by mu žádné právo, jež by bylo soudně vynutitelné, nevzniklo. Tedy, stěžovatel nemá věcnou legitimaci k určovací žalobě, poněvadž není subjektem, ve vztahu ke kterému by požadované určení soudem mohlo mít příznivý dopad na jeho právní postavení, neboť by mu nezaložilo či neumožnilo - s poukazem na takovou deklaraci - uplatnit vlastní (vynutitelná) práva související s předmětem požadovaného určení. V podstatě jen z eventuálního budoucího kladného posouzení stěžovatelem tvrzené oprávněnosti jeho restitučního nároku v restitučním řízení a z následného (příštího) vyhovujícího restitučního rozhodnutí (tedy vycházeje z nejistého předpokladu) tak stěžovatel dovozuje ohrožení svých subjektivních práv stávajících (srov. např. v ústavní stížnosti "Určení neplatnosti smluv totiž umožní, aby po skončení řízení o uplatněném restitučním nároku stěžovatele byl tento zapsán jako jediný a výlučný vlastník předmětných nemovitostí, prostých jakéhokoli zatížení."). Tím však věcnou legitimaci k určovací žalobě, jak byla výše vymezena, založit nelze.
Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že důvody zamítnutí určovací žaloby pro nedostatek věcné legitimace stěžovatele byly dány. K takovému závěru dospěly v dané věci i obecné soudy, byť by bylo žádoucí konkrétnější a především srozumitelnější, zřetelnější (explicitnější) odůvodnění. Krajský soud v tomto směru např. uvedl, že "v souzené věci není právo žalobce osvědčeno, žalobce je pouze v postavení osoby, která podala žalobu dle zákona 87/91 Sb. a v jiném soudním řízení je projednáváno jeho případné postavení oprávněné osoby. Žalobce není vlastníkem předmětných nemovitostí." ; byť to odvolací soud výslovně vztahuje k podmínce naléhavého právního zájmu, implicite - a fakticky - je toto odůvodnění založeno na tom, že se předmět požadovaného určení právní sféry stěžovatele netýká, resp. do jeho právního postavení nijak nezasahuje. Explicitně potom krajský soud přesto konstatoval, že "... žalobce navíc nemá věcnou legitimaci v řízení o určení neplatnosti těchto právních úkonů, neboť nebyl účasten právních vztahů, o které se jedná." Okresní soud ve vztahu k věcné legitimaci stěžovatele uvedl, že "V daném případě chybí i věcná, a to aktivní legitimace žalobce na podání takové žaloby, neboť žalobce není účastníkem právního vztahu, jehož zrušení se domáhá. Je otázkou, zda určení neplatnosti by se promítlo do jeho právních poměrů a zda tato určovací žaloba může pro žalobce mít vliv pro ochranu jeho práva. Soud se domnívá, že ani vyhověním této určovací žalobě by se postavení žalobce nezměnilo, protože...nejen, že žalobce není účastníkem těchto právních vztahů, o které v řízení jde, ale není subjektem, do jehož existující právní sféry se sporný právní vztah promítá."
2) I kdyby však Ústavní soud od výše uvedených úvah abstrahoval, bylo by třeba přijmout závěr, že nebyl dán naléhavý právní zájem na straně stěžovatele. Určovací žalobu by totiž nebylo možné považovat za způsobilý procesní instrument ochrany práva, jestliže - jak je uvedeno výše - současně probíhá na návrh stěžovatele řízení o vydání nemovitostí, kterých se rozporované rozhodnutí okresního úřadu a sporné smlouvy týkají. Již jen z toho je zřejmé, že stěžovatel si vytyčil za cíl navrácení v předešlý stav, tj. obnovení svého vlastnictví, byť je zřejmé, že případné požadované určení samo o sobě k tomuto cíli reálně vést nemůže (jak je již ostatně shora nastíněno). Žaloba na vydání nemovitosti podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích zde tedy vystupuje jako prostředek účelnější a efektivnější, než žaloba určovací. V restitučním řízení obecný soud posoudí otázku oprávněnosti uplatněného restitučního nároku, případně i otázky předestřené stěžovatelem v určovací žalobě, a to v rámci zhodnocení podmínek vydání nemovitosti podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. K tomuto hodnocení je tedy soud povolán při rozhodování o samotném stěžovatelem uplatněném restitučním nároku, takže důvod k samostatnému hodnocení a vyslovení zvláštního závěru o těchto otázkách formou určovacího výroku se nenabízí (srov. 28 Cdo 1132/2000).
3) Již jen s ohledem na tyto úvahy je třeba přijmout závěr, že v dané věci nebyly splněny výše uvedené podmínky přípustnosti žaloby na určení dle ust. §80 písm. c) občanského soudního řádu; tedy, logicky nebylo namístě ani přerušení řízení, kterého se v ústavní stížnosti domáhá stěžovatel. Tento závěr je v zásadním souladu i s napadenými soudními rozhodnutími.
4) a) To vše platí i přes následně uvedenou nesprávnou interpretaci práva, které se okresní soud v určité části svého rozhodnutí dopustil. Okresní soud totiž ve svém rozhodnutí poukazoval na to, že podle ust. §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. nepodléhá rozhodnutí o privatizaci přezkoumání soudem. Fond národního majetku byl rozhodnutím o privatizaci vázán podle ust. §10 odst. 7 zákona č. 92/1991 Sb., a proto tu, "s ohledem na právní sílu tohoto citovaného zákonného ustanovení, neobstojí aplikace tzv. blokačního ustanovení podle ust. §9 odst. 1 zákona č. 87/91 Sb." (podobně reprodukoval tvrzení okresního soudu v dané věci též Nejvyšší soud). Z takového tvrzení okresního soudu lze vyvodit, že tím měl na mysli, že i kdyby byly splněny podmínky dle ust. §9 odst. 1 zákona č. 87/91 Sb., tedy byl-li by porušen zákaz převodu vlastnictví dle tohoto ustanovení, který je ex lege pod sankcí neplatnosti, jeho aplikace by nebyla možná, a to s ohledem na citovaná ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. [pozn.: tudíž by nebylo možné dovodit neplatnost smlouvy mezi Fondem národního majetku a žalovanými sub 3) a 4) a byla by tak ve svém důsledku upřednostněna privatizace před restitucí].
Takový právní názor však obecně vzato správný není.
V judikatuře Ústavního soudu bylo totiž opakovaně vysloveno - ve vztahu k tzv. blokačním ustanovením restitučních zákonů (mezi něž patří rovněž ust. §9 odst. 1 zákona č. 87/91 Sb.) a celkově ke vztahu privatizace k restitucím - že "Obecný soud ve smyslu §10 zákona č. 92/1991 Sb. není opravdu oprávněn přezkoumávat samo rozhodnutí o privatizaci. Podle názoru Ústavního soudu však ze soudního přezkumu není vyloučeno přezkoumávání podmínek, za nichž je možno rozhodnutí o privatizaci přijmout." (III. ÚS 17/01); "Ve světle Ústavním soudem bezvýhradně zastávaného právního názoru v případě restitučních sporů, že uplatněné restituční nároky oprávněných osob je nutno považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů... Týká se to především tzv. blokačních paragrafů...Vadný postup orgánů státu při privatizaci majetku podléhajícího režimu zákona o půdě nemůže být vykládán v neprospěch oprávněných osob." (srov. např. II. ÚS 6/01); "Vzhledem ke smyslu zákona o půdě, je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahů do již realizovaných majetkových přesunů, uskutečněných v rámci zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Jakýkoliv jiný výklad by totiž činil blokační ustanovení §5 odst. 3 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, prakticky bezcenným (srov. II. ÚS 15/01) [poznámka: ust. §5 odst. 3 zák.č. 229/1991 Sb. zní obdobně, jako ust. §9 odst. 1 zákona č. 87/91 Sb.]; "Restituční nároky je nezbytné považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových přesunů. Každý jiný výklad by činil blokační ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, prakticky bezcenným.... Jestliže stát disponoval s majetkem v rozporu se zákonem, tj. byl omezen v dispozicích po dobu trvání lhůty k uplatnění restitučního nároku, jde o úkon neplatný (absolutně), a tudíž nemohl vést k nabytí vlastnického práva. Absolutní neplatnost nemůže zhojit ani následný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí." (srov. II. ÚS 515/2000); "Pokud v době probíhajícího schvalování privatizačního projektu nebylo pravomocně rozhodnuto o restitučních nárocích ani nebyly zamítnuty, nebylo možné restitučním nárokem dotčený majetek do privatizace zahrnout. Pokud tedy předmětné nemovitosti byly zahrnuty do privatizačního projektu a privatizovány za situace, kdy restituční nárok byl uplatněn a nebyl zamítnut, odporoval takový právní úkon ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., a je proto neplatný." (III. ÚS 17/01). Explicitně - ve vztahu k ust. §9 odst. 1 zákona č. 87/91 Sb. - se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 112/99, kde mj. konstatoval, že "Právní úkon t. j. dispozice s majetkem Fondu, na nějž byl vznesen restituční nárok, je však vyloučen, s ohledem na znění ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť opačný výklad by umožnil legalizaci obcházení zákazu, uvedeného v ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v §3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů."
Z citované judikatury Ústavního soudu jednoznačně plyne, že poněvadž okresní soud svým názorem vyloučil možnost aplikace ust. §9 odst. 1 zákona č. 87/91 Sb., tedy v podstatě založil právní irelevanci tohoto ustanovení v praxi (vzhledem k vydanému rozhodnutí o privatizaci, viz ust. §10 odst. 3 a 7 zákona č. 92/1991 Sb.), dostal se tak do rozporu s konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu. Rozhodnutí krajského soudu je potom v tomto směru poněkud nejasné [uvedl totiž, že "Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani ust. §9 odst. 1 zákona 87/91 Sb.,.."; dále se zabývá tím, proč v dané věci nechrání nyní žalobce určovací žaloba a uzavírá, že " Na této skutečnosti nic nemění tzv. blokační ustanovení zák. č. 92/1991 (§3 odst. 1, 2 uvedeného zákona)."]. Pokud pak okresní soud navíc uvedl, že ustanovení zákona č. 92/1991 Sb.má "větší právní sílu", než ust. §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., nelze takové tvrzení akceptovat; je třeba dát stěžovateli za pravdu v tom, že obě ustanovení mají stejnou "právní sílu", neboť se v obou případech jedná o ustanovení zákonná.
Lze ještě dodat, že uvedeným právním názorem nebyla respektována ani judikatura obecných soudů. K povaze rozhodnutí o privatizaci na základě privatizačních projektů se vyslovil již dříve ve své judikatuře Nejvyšší soud, a to konkrétně ve stanovisku svého obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia z 12. dubna 1994, Opjn 1/93 a Cpjn 102/93, uveřejněném pod číslem 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen "stanovisko"). Tam v tomto směru uzavřel, že takové rozhodnutí je rozhodováním jménem státu, jako vlastníka majetku, o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo. Nemá tedy povahu rozhodnutí správního orgánu, vydaného ve správním řízení, a nejde tu také o rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby. Soudům proto nenáleží je ve správním soudnictví přezkoumávat. V důvodech tohoto stanoviska Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že u subjektů, jejichž konkrétní majetková práva by doznala újmy rozhodnutím o privatizaci, nevylučuje právní úprava podle ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. možnost domáhat se žalobou u soudu ochrany svých práv. Jinak řečeno, jestliže stát jako vlastník takto rozhoduje (nesprávně) o cizím (a ne o svém) majetku, má dotčená osoba právo uplatnit ochranu svého vlastnictví soudní cestou. Lze dále poukázat např. i na usnesení sp. zn. 2 Cdon 970/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 1999, pod číslem 106, v němž Nejvyšší soud dovodil, že okolnost, že rozhodnutí o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. nepodléhají přezkoumání soudem, nebrání tomu, aby soud věcně rozhodl o žalobě na vydání nemovitostí odůvodněné nesouhlasem oprávněných osob se způsobem vypořádání jejich restitučního nároku v privatizačním projektu. Významný je i rozsudek uveřejněný pod číslem 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém Nejvyšší soud vysvětlil, že lze-li určitou věc považovat za majetek, který byl vyloučen z privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., nemohla být taková věc privatizována; přitom je nerozhodné, že byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 379/2004 pak konstatoval, že rozhodnutí o privatizaci nebrání tomu, aby soud v řízení podle části třetí občanského soudního řádu přiznal ochranu vlastnickému právu osobě, jejíž majetek byl nesprávně uveden v privatizačním majetku.
4) b) Přes zmíněnou nesprávnou interpretaci práva okresním soudem je však v souzené věci klíčové, že tato nesprávná interpretace nemohla mít vliv na zamítavý výrok napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť na ní jejich odůvodnění v principu nestojí. To je blíže rozvedeno v předchozí části tohoto usnesení (bod III./1, 2, 3). Vyjádřeno jinými slovy, pochybení při interpretaci (aplikaci) práva není, resp. nemusí být důvodem zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí v situaci, v níž pro závěry soudu nalézající odraz ve výrokové části rozhodnutí svědčí jiné jím zjištěné a v odůvodnění konstatované důvody, jež jsou samy o sobě - pokud jde o podřazení pod příslušný normativní rámec pro vyvození tohoto (dále nedělitelného) výroku - důvody dostatečnými. Naznačený postoj je odrazem zohlednění postulátu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, a nezbytnou reflexí nutnosti sebeomezení Ústavního soudu v těch případech, v nichž by svým kasačním rozhodnutím zasahoval do pravomoci těchto orgánů za stavu, kdy by takto učiněný zásah jednoznačně nebyl způsobilý zvrátit nepříznivé důsledky rozhodnutí, jež bylo vydáno v neprospěch stěžovatele, který je pak napadl ústavní stížností.
5) Stěžovatel konečně - po stránce procesní - namítal, že postup při provedení důkazu spisem Okresního soudu v Lounech sp. zn. 7 C 1141/95 při jednání dne 21.6.2001 nebyl v souladu se zákonem; není prý možné konstatovat provedení důkazu "zejména jen některými listinami z tohoto spisu", neboť takovým postupem je účastníku odnímána možnost jednat před soudem, jestliže v tomto konkrétním případě zástupce stěžovatele navrhoval provedení důkazu listinami založenými jako příloha dotčeného spisu, avšak tyto důkazy všemi listinami nebyly provedeny. K tomu Ústavní soud uvádí, že z protokolu o jednání u Okresního soudu v Lounech ze dne 21.6.2001 vyplývá, že žalobce (stěžovatel) skutečně požádal o doplnění dokazování o listiny, které jsou založeny jako přílohy ve spise 7 C 1141/95. Soud sdělil, že obsah tohoto spisu bude přečten, tedy, že návrhu žalobce vyhoví. Následně je v protokolu o jednání uvedeno (str. 48 spisu), že "K důkazu se čte obsah spisu OS Louny sp. zn. 7 C 1141/95 zejména návrh čl. 4 a násl., usnesení o připuštění čl. 20, protokol o jednání čl. 54." Z toho však samo o sobě nevyplývá, že by okresní soud nekonstatoval všechny listiny, které jsou založeny jako přílohy ve spise 7 C 1141/95, neboť jeho konkretizace čtených listin je toliko demonstrativní (nikoli tedy taxativní). I kdyby však uvedená námitka stěžovatele byla správná, je třeba poukázat na to, že dále je v protokolu o jednání uvedeno "Čteno bez námitek. Na výzvu soudu podle §119a odst. 1 o.s.ř. uvádí právní žalobce, že nečiní další návrhy na doplnění dokazování." Pokud měl tedy stěžovatel (resp. jeho právní zástupce) za to, že jeho návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno dostatečně, mohl to před okresním soudem namítnout; to však neučinil, a tudíž pro takovou námitku není nyní, tj. v řízení před Ústavním soudem, prostor. Navíc je třeba dodat, že předmětné jednání před okresním soudem předcházelo později zrušenému rozsudku Okresního soudu ze dne 21.6.2001, sp. zn. 10 C 53/99-49 (str. 49 spisu); v dalším řízení byla tedy konána další (nová) ústní jednání, v nichž stěžovatel mohl případný návrh na další dokazování opět uplatnit.
6) Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel vůči němu žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Ústavní soud v této souvislosti uvádí - jak již vícekrát vyslovil - že zásadně nemůže svým právním názorem nahradit právní závěr Nejvyššího soudu, že se v konkrétní věci nejedná o rozhodnutí zásadního právního významu. V tomto směru lze odkázat na konstantní judikaturu, podle níž úvahu Nejvyššího soudu, "zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 47 a násl.; usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 333 a násl.; usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03, táž sbírka, sv. 31, str. 383 a mnohá další). Pro úplnost lze podotknout, že Ústavní soud, v případě usnesení Nejvyššího soudu, odmítajících tzv. nenároková dovolání, požaduje pouze "uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud ČR své odmítavé rozhodnutí opřel" (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03, publikován pod č. 153/2004 Sb.). Těmto požadavkům usnesení Nejvyššího soudu v této věci vyhovělo dostatečně.
IV.
Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a bez ústního jednání jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl (§43 odst. 2 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. května 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu