ECLI:CZ:US:2007:1.US.491.07.1
sp. zn. I. ÚS 491/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. května 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného Mgr. J. P., proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru sociálních věcí a zdravotnictví ze dne 21. 12. 2006, č.j. 4642/SZ/2006, a rozhodnutí Magistrátu města Most ze dne 8. 11. 2006, č. j. OSV/555/Nv/11679/06, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 2. 2007, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 30 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 8. 11. 2006 Magistrát města Most zamítl žádost stěžovatele o přiznání a výplatu měsíčně se opakujících dávek sociální péče. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajský úřad Ústeckého kraje svým rozhodnutím ze dne 21. 12. 2006 dle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti, po podrobné rekapitulaci svého případu (žádost o udělení azylu v roce 1996, uzavření manželství se státní občankou ČR v roce 1998, žádost o udělení trvalého pobytu v roce 2000) a citaci příslušných zákonných ustanovení, v podstatě polemizuje s výkladem ustanovení §103 odst. 1 zákona č. 100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení, včetně poznámky pod čarou č. 71 odkazující na zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, učiněný správními orgány. Podle názoru stěžovatele tím došlo k porušení jeho základních práv, neboť oba správní orgány odepírají stěžovatelovi přístup k jeho základním právům zaručeným čl. 30 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny - prováděnými zákonem č. 100/1988 Sb., ve spojení se zákonem č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti a zákonem č. 463/1991 Sb., o životním minimu - jen pro obsah poznámky pod čarou č. 71 v §103 odst. 1, druhá věta, zákona č. 100/1988 Sb., tedy jenom z důvodu přihlášení stěžovatele k pobytu na území České republiky podle zákona č. 325/1999 Sb., namísto zákona č. 326/1999 Sb. Oba správní orgány příslušná ustanovení vyložily tak, že rodinný příslušník občana členského státu Evropské unie má nárok na dávku a služby sociální péče pouze, pokud je k přechodnému pobytu na území ČR hlášen podle zákona č. 326/1999 Sb., čímž vyloučily z jeho působnosti ty rodinné příslušníky občanů členských států Evropské unie, kteří jsou k tomuto pobytu přihlášeny podle jiného právního předpisu. Takový výklad je dle stěžovatele restriktivní, překračuje ony shora zmíněné meze, při jejichž uplatňování má být vždy šetřena podstata a smysl základních práv a svobod, ve svých důsledcích vede k nepřípustné diskriminaci stěžovatele (a tím i celé jeho rodiny), která nemá rozumnou oporu v zákoně a její opodstatněnost nevyplývá z žádného právního předpisu. Stěžovatel zároveň namítl i porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť rozhodnutí krajského úřadu jako odvolacího orgánu nesplňuje zákonem požadované náležitosti, když se v něm dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami a pouze převzal odůvodnění rozhodnutí magistrátu. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K stěžovatelem namítanému porušení, ke kterému mělo dojít odmítnutím správních orgánů stěžovateli takovou pomoc poskytnout, Ústavní soud uvádí následující. Dle čl. 30 odst. 2 Listiny má každý právo na pomoc v hmotné nouzi. Podle odstavce třetího citovaného článku podrobnosti stanoví zákon. K uvedenému je nutné připomenout, že čl. 30 Listiny je zařazen ve výčtu ustanovení, jichž je podle čl. 41 Listiny možné domáhat se pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Stěžovatel však neformuluje porušení zákonů, které provádějí ustanovení čl. 30, a omezuje se na tvrzení, že zákonem stanovené podmínky na přiznání dávek splňuje a nárok na pomoc v hmotné nouzi má.
Práva na sociální pomoc se ve smyslu citovaného článku lze domáhat v mezích limitovaných zákony a příslušný nárok vznikne za předpokladu splnění zákonem stanovených podmínek, v tomto případě ust. §103 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení. Dle věty druhé, odst. 1 tohoto zákona, "občané členského státu Evropské unie a jejich rodinní příslušníci72) mají nárok na dávky, pokud jsou hlášeni na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu71) po dobu delší než 3 měsíce, nevyplývá-li jim nárok na sociální výhody z přímo použitelného předpisu Evropských společenství73)", přičemž oním zvláštním právním předpisem je dle poznámky pod čarou č. 71 zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Pokud tedy v situaci, kdy stěžovatel není hlášen na území ČR k pobytu dle tohoto zvláštního právního předpisu, příslušné správní orgány dospěly k závěru, že stěžovatel nesplňuje zákonem stanovené podmínky pro poskytnutí dávek dle ust. §103 zákona o sociálním zabezpečení, neshledal Ústavní soud v jejich postupu zásah do základních práv stěžovatele.
Ze stejného důvodu nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele ohledně porušení čl. 32 odst. 1 Listiny, dle kterého je rodičovství a rodina pod ochranou zákona, neboť žádné takové porušení v postupu správních orgánů v případě stěžovatele neshledává. Právě naopak, jak je uvedeno v odůvodnění rozhodnutí krajského úřadu, správní orgány jej při rozhodování o poskytování dávek sociální péče manželce stěžovatele a jejich společným dětem z důvodů přiznání větší výše těchto dávek, nezahrnuly mezi osoby společně posuzované, třebaže dle §4 odst. 1 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, v tehdy platném znění, společně posuzovanou osobou byl. Proto nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že správní orgány svým postupem nepřípustně diskriminovaly stěžovatele a jeho rodinu.
Stejně tak nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce, týkající se nesprávného a restriktivního výkladu příslušného ustanovení (§103 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení) správními orgány, kdy jej měly s odkazem na poznámku pod čarou č. 71 zúžit pouze na zákon č. 326/1999 Sb. Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 2.2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99, zde není případný, neboť citovaný nález je založen na odlišných skutkových a právních podmínkách. V tomto případě poznámka pod čarou č. 71 plní poslání zlepšit přehlednost a orientaci v právním předpisu a sama nestanovuje žádná závazná pravidla chování, nýbrž odkazuje na zvláštní právní předpis, který taková pravidla obsahuje.
Ani s námitkou stěžovatele spočívající v tom, že rozhodnutí krajského úřadu nesplňuje dostatečné náležitosti rozhodnutí a v odůvodnění se nikterak nevypořádal s jeho argumenty, čímž je vyloučena jeho ústavně zaručená ochrana u správního orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, se Ústavní soud neztotožňuje. V postupu krajského úřadu nelze v žádném případě spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, když své rozhodnutí řádně odůvodnil a podrobně se v něm vypořádal s argumenty, které stěžovatel ve svém odvolání uvedl. Jeho postup tak nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2007
Ivana Janů
předsedkyně senátu