ECLI:CZ:US:2007:1.US.535.07.1
sp. zn. I. ÚS 535/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R K, zastoupené JUDr. R V, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 25. 11. 2005, čj. 29 Co 171/2005 - 248, a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 9. 2004, čj. 9 C 333/97 - 228, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a řádně, brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů. V dané věci šlo o žalobu stěžovatelky, domáhající se určení, že je vlastnicí v žalobě uvedeného domu s pozemky. Podle stěžovatelky, při uzavření kupní smlouvy, datované dnem 16. září 1994, kterou převedla tyto nemovitosti na žalované B. a L. M., byla uvedena v omyl, neboť i když smlouvu podepsala (aniž si ji řádně přečetla), bylo jejím úmyslem nemovitosti darovat vnučkám, nikoliv je prodat žalovaným. Žaloba byla jak prvostupňovým, tak odvolacím soudem zamítnuta poté, co oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka svá tvrzení, v žalobě uvedená, neprokázala. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1333/2006, dovolání stěžovatelky odmítl po závěru, že stěžovatelka nepředložila v dovolání otázku zásadního právního významu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti podrobně polemizuje se skutkovými zjištěními a některými právními závěry obecných soudů. Tvrdí, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci a z takto nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci učinily nesprávné právní závěry. Stěžovatelka proto dovozuje, že postupem obecných soudů bylo porušeno její základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Stěžovatelka v zásadě všechny své argumenty, obsažené v ústavní stížnosti, neúspěšně uplatnila již v řízení před odvolacím a dovolacím soudem. Jádrem ústavní stížnosti je tedy tvrzená protiústavnost rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 OSŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257 a násl. a konst. judikatura).
Případ, který je předmětem této ústavní stížnosti, představuje problém pouze po stránce skutkové. Stěžovatelka v podstatě jen reprodukuje argumenty, které neúspěšně uplatnila před soudy obecnými a s nimiž se obecné soudy dostatečně vypořádaly. Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani neshledal extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními, ani neshledal, že by k závěrům, k nimž obecné soudy dospěly, nebylo možno dojít žádnou možnou interpretací důkazů, které byly před obecnými soudy provedeny. Není proto v kompetenci Ústavního soudu rozhodnutí obecných soudů znovu přezkoumávat v duchu skutkových teorií, které v ústavní stížnosti snáší stěžovatelka.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu