ECLI:CZ:US:2007:1.US.545.06
sp. zn. I. ÚS 545/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele ing. L. H., zastoupeného JUDr. Filipem Matouškem, advokátem v Praze 2, Lazarská 6/11, proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 2209/2005-187 ze dne 16. 5. 2006 a proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 16 Co 139/2005-177 ze dne 10. 5. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 2209/2005-187 ze dne 16. 5. 2006, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 16 Co 139/2005-177 ze dne 10. 5. 2005, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 7 č.j. 7 D 853/83-98 ze dne 26. 4. 1984. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Ke skutkovým okolnostem případu uvedl, že bývalé státní notářství potvrdilo dědictví po zemřelé zůstavitelce V. V. pozůstalému synovi MUDr. J. H. s tím, že stěžovatel (pozůstalý syn) dědictví neodmítl, ale nežádal výplatu svého dědického podílu. Městský soud v Praze odmítl odvolání stěžovatele s odůvodněním, že nebyl osobou oprávněnou k podání tohoto opravného prostředku, neboť byl v řízení řádně zastoupen MUDr. J. H. na základě neomezené plné moci ze dne 8. 11. 1982 a ten se jménem stěžovatele práva odvolání po vyhlášení rozhodnutí platně vzdal. Jeho dovolání pak bylo zamítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR. Dále stěžovatel uvedl, že v řízení před státním notářství vystupoval a jednal pouze MUDr. J. H., který na základě jemu údajně udělené neomezené plné moci ze dne 8. 11. 1982 zastupoval také stěžovatele a jeho jménem uzavřel dědickou dohodu. Stěžovatel se s těmito závěry obecných neztotožňuje.
Stěžovatel uvádí, že od roku 1975 byl v emigraci ve Spolkové republice Německo a až do roku 1984 nemohl vstoupit na území ČSSR. Když v roce 1982 zemřela jeho matka V. V., dohodl se se svým otcem J. H. na zastoupení v dědickém řízení tak, aby obdržel svůj dědický podíl. Plnou moc v tomto smyslu výslovně vyplněnou a podepsanou před notářem v Mnichově svému otci během jeho návštěvy v SRN také předal. Originál této plné moci se nachází na č.l. 30 soudního spisu. Dále stěžovatel tvrdí, že plnou moc MUDr. J. H., svému bratru, nikdy neudělil a pravost ověřené kopie této plné moci na č.l. 127b soudního spisu odmítá.
Obecným soudům stěžovatel vytýká, že se dostatečně nevyrovnaly s tvrzeními a důkazy jím předloženými, zejména s kategorickým tvrzením, že plnou moc svému bratru neudělil. Dále zdůraznil, že jím udělená plná moc jeho otci J. H. byla omezena tak, že v ní byl vymezen rozsah zastoupení výslovným textem "abych získal svůj zákonný, závětní podíl" a přeškrtnutím předtištěného textu zmocňujícího zástupce, aby "přijímal jakákoliv rozhodnutí a jiné písemnosti a vůbec činil vše, čeho bude vyžadovat skončení projednání tohoto dědictví", dále přeškrtnutím textu vyjadřujícího souhlas zastoupeného s tím, aby zástupce "uzavřel jeho jménem dohodu o rozdělení dědictví, i kdyby podle ní neobdržel z dědictví žádný podíl" a textu obsahujícího konstatování, že "jejich zájmy nejsou ve vzájemném rozporu". Stěžovatel tyto skutečnosti prokazoval svědeckými výpověďmi, které však odvolací soud odmítl s odůvodněním, že je považuje za nevěrohodné, a to pro značný časový odstup od dosvědčovaných skutečností a frekvenci kontaktů těchto svědků s rodinou stěžovatele. Odvolací soud rovněž nepřijal jeho tvrzení o omezení plné moci a odmítl její pravost. Stěžovatel nesouhlasil se závěry obou soudů, které zpochybňovaly pravost v soudním spise původně založené plné moci (č.l. 30) a poukazovaly na údajné vpisky tužkou jiné barvy. Stejně tak nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že pravou je plná moc, která byla v kopii předložena MUDr. J. H. teprve v roce 2005. Tyto listiny hodnotily zcela jednostranně a nad rámec svých možností, aniž by k tomuto přizvaly znalce. Navíc stěžovatel namítá, že i pro případ, že by soudy dospěly k závěru, že byl v dědickém řízením zastupován bratrem, nezabývaly se dostatečně otázkou platnosti takového zastoupení z důvodu konfliktu zájmů obou dědiců. Stěžovatel vzhledem k výše uvedeným okolnostem tvrdí, že obecné soudy neprojednaly jeho věc podle pravidel spravedlivého procesu a navrhl proto zrušení obou napadených rozhodnutí.
II.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti prohlásil, že důvody, o něž dovolací soud opřel své rozhodnutí, jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí a pro stručnost vyjádření na ně odkázal. Podle jeho názoru nedošlo k porušení ústavní práv stěžovatele, a proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášely.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 22 D 6/2004 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7. Ze spisu zjistil, že 21. 5. 1982 zemřela paní V. V., roz. S. - matka stěžovatele. Dědické řízení provádělo tehdejší Státní notářství pro Prahu 10, které zahájilo řízení dne 28. 7. 1982. Z protokolu ze dne 9. 8. 1982 (č.l. 8 - ručně psaný zápis) bylo zjištěno, že se jednání zúčastnil MUDr. J. H., který předložil závěť (č.l. 7 p.v.), z níž vyplývá, že dědici zemřelé jsou MUDr. J. H. ke 3/4 majetku a ing. L. H. k 1/4 majetku zůstavitelky. Dále z tohoto protokolu vyplývá, že přítomný účastník řízení (MUDr. J. H.) obdržel 1 formulář plné moci k ověřenému podpisu do ciziny, má předložit do 2 měsíců. Ze spisu (č.l. 26) bylo zjištěno, že státní notářství bylo Obvodním soudem pro Prahu 7 informováno o tom, že stěžovateli byla dne 12. 5. 1981 udělena milost, týkající se jeho předchozího trestního odsouzení. Dále bylo zjištěno, že se úřední cestou státního notářství nepodařilo zjistit adresu stěžovatele v zahraničí (č.l. 27). Na č. l. 30 je založena sporná plná moc, v níž jsou provedeny vpisky rukou a vyškrtnuty některé formulace. Z protokolu o projednání dědictví (č.l. 37) vyplývá, že jednání byli přítomni: pozůstalý manžel ing. R. V. s zástupcem (obecný zmocněnec), pozůstalý syn MUDr. J. H. s právním zástupcem a v protokolu byly konstatovány plné moci pro obecného zmocněnce, pro právního zástupce pozůstalého syna MUDr. J. H. a pro MUDr. J. H. k zastupování druhého pozůstalého syna ing. L. H.; v protokolu není konstatováno omezení této plné moci. V protokolu je pouze konstatována nepoužitelnost plné moci udělené MUDr. J. H. vzhledem k tomu, že zplnomocněný zástupce MUDr. J. H. je sám zastoupen právním zástupcem. Dále se v řízení projednával soupis věcí spadajících do dědictví. Z dědického spisu (č.l. 68-69) dále vyplývá, že MUDr. J. H. odvolal plnou moc udělenou svému právnímu zástupci Dr. Jodasovi. Z přípisu toho původního právního zástupce státnímu notářství vyplývá (č.l. 69), že důvodem odvolání plné moci byla skutečnost, že MUDr. J. H. zastupuje v dědickém řízení svého bratra, který má trvalý pobyt v SRN. Dále je ze spisu zjištěno (č.l. 90), že dne 20. 6. 1983 byla MUDr. J. H. zapůjčena plná moc udělená ing. L. H. V úředním zápisu je konstatována podoba plné moci tak, že se jedná o "plnou moc na předtištěném tiskopisu, uvedeného data (pozn. 8.11. 1982), pozůstalého syna ing. L. H. pozůstalému synovi MUDr. J. H. Plná moc je ověřena notářem v NSR dne 8. 11. 1982." Není zde konstatováno jakékoliv omezení plné moci. Z protokolu sepsaného dne 26. 4. 1984 (č.l. 97) vyplývá, že bylo projednáno dědictví za přítomnosti MUDr. J. H. jednajícího za sebe a v plné moci bratra ing. L. H. Při tomto jednání byla stanovena čistá hodnota dědictví a schválena dědická dohoda tak, že veškerý majetek do dědictví spadající převezme pozůstalý syn MUDr. J. H. a pozůstalý syn ing. L. H. prohlásil ústy svého zástupce, že nežádá výplatu svého dědického podílu. V dědickém spise je dále založen protokol a rozhodnutí (č.l. 108) o dodatečném projednání dědictví z 21. 3. 1985. Tímto bylo dědické řízení uzavřeno.
V průběžném pořadí je dále ve spise založen přípis Centrální spisovny Městského soudu v Praze (č.l. 110), která dne 21. 3. 2001 zaslala Obvodnímu soudu pro Prahu 7 předmětný dědický spis, a to ke sdělení advokátní kanceláře, zastupující stěžovatele (č.l. 111), podle něhož je stěžovatel přesvědčen, že dědické řízení nebylo ukončeno, protože v tomto řízení byl zastupován někým, kdo jím k zastupování nebyl zmocněn. Z obsahu podání, učiněného advokátní kanceláří vyplývá, že stěžovatel zřejmě nahlížel do spisu, ačkoliv v předmětném spisu se o této skutečnosti nenachází žádný záznam.
Dne 3. 4. 2001 podal stěžovatel odvolání proti rozhodnutí státního notářství v dědickém řízení po zůstavitelce V. V. (č.l. 115). Městský soud v Praze usnesením č.j. 24 Co 131/2001-120 ze dne 31. 5. 2001 toto odvolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn, tj. jinou osobou než účastníkem řízení. V odůvodnění dále rekapituloval, kdo byli účastníky řízení před státním notářstvím (viz výše). Uvedl, že stěžovatel se v tomto případě mohl domáhat svého práva ve sporném řízení proti pozůstalému MUDr. J. H. žalobou na vydání dědictví (resp. dědického podílu) podle ustanovení §485 a násl. občanského zákoníku, neboť rozhodnutí vydané v řízení o dědictví nebránilo tomu, kdo nebyl účastníkem dědického řízení, aby se svého práva domáhal u soudu. Tato právo se ovšem promlčuje v obecné tříleté promlčecí době, počítané ode dne právní moci rozhodnutí, kterým bylo dědické řízení skončeno. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 30 Cdo 1049/2002-148 ze dne 20.11.2003 uvedené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že úvahu odvolacího soudu, že stěžovatel nebyl účastníkem daného řízení, nelze považovat za odpovídající tehdejší (ani současné) právní úpravě a uložil odvolacímu soudu, aby se zabýval posouzením otázky, zda byl stěžovatel v dědickém řízení náležitě zastoupen.
Po dalším řízení Městský soud v Praze napadeným usnesením č.j. 16 Co 139/2005-177 ze dne 10. 5. 2005 odvolání stěžovatele odmítl, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou. V odůvodnění se zabýval provedenými důkazy a jejich hodnocením. Uvedl, že nemá důvod pochybovat o tom, že stěžovatel byl v řízení o dědictví po paní V. V. řádně zastoupen svým bratrem MUDr. J. H. na základě neomezené a notářsky ověřené plné moci, kterou udělil MUDr. J. H. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 2209/2005-187 ze dne 16. 5. 2006 zamítnuto. Dovolací soud se zabýval všemi otázkami předmětné věci a své rozhodnutí velmi podrobně zdůvodnil jak z hlediska skutkového, tak i z hlediska právního. Dospěl k závěru, že dědické řízení proběhlo řádně a že stěžovatel není oprávněn proti rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 7 podat odvolání, protože práva podat odvolání proti těmto rozhodnutím se za něj platně vzdal jeho zástupce MUDr. J. H. při jednání před státním notářstvím dne 26. 4. 1984.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel napadá ústavní stížností především posouzení otázky o tom, zda v řízení před státním notářstvím byl řádně zastoupen či nikoliv. Ústavní soud nemá důvodů pochybovat o závěrech obecných soudů, které jsou postaveny na zjištěném skutkovém stavu a řádném zhodnocení všech provedených důkazů. Ústavní soud k tomu ještě připomíná, že i ze způsobu vedení řízení před státním notářstvím vyplývá, že plná moc udělená MUDr. J. H. nemohla být omezena, protože jinak by notář nemohl postupovat způsobem, který je v protokolech zachycen. Z obsahu dopisu lze dovodit, že dědickému řízení byl od prvopočátku přítomen pouze MUDr. J.H., nikoliv jejich společný otec J. H., který u tohoto řízení vůbec účasten nebyl. Jak vyplývá z rekapitulace dědického spisu, i tiskopis plné moci byl předán MUDr. J. H. V této souvislosti se lze dále opřít i o jednu ze základních zásad občanského práva, a to zásadu "právo svědčí bdělým", což lze vymezit tak, že je na oprávněném subjektu, aby způsobem, které mu právo poskytuje, řádně o svá subjektivní práva pečoval a uplatňoval je. Z časové osy předmětné věci vyplývá, že dědické řízení po matce stěžovatele bylo ukončeno v roce 1984 a i sám stěžovatel připustil, že již v osmdesátých letech v republice pobýval (protokol ze dne 1. 2. 2005 na č.l. 167 - str. 3 tohoto protokolu) a od devadesátých let se zde zdržoval stále. Otec stěžovatele zemřel v roce 1998. Po celé toto období měl tedy stěžovatel dostatek časového prostoru, aby svá subjektivní práva řádně uplatnil a měl možnost prokazovat i svědecky (zejména výpovědí otce jako eventuálního přímého účastníka věci), jak postupoval při udělení plné moci. Stěžovatel však v této věci začal jednat - z důvodů těžko srozumitelných - až v roce 2001, tedy 17 let po smrti matky. Ústavní soud proto nepřisvědčil jeho názoru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
Podle přesvědčení Ústavního soudu to byl již Městský soud v Praze, který v napadeném rozhodnutí velmi srozumitelně a přesvědčivě dovodil, proč uznal existenci řádné a neomezené plné moci vystavené stěžovatelem právě bratru MUDr. J. H. Opřel se zejména o originál plné moci ze dne 8.11.1992, která není nijak omezena, není proškrtána a je ověřena téhož dne německým notářem. Městský soud se blíže zabýval i tím, že plná moc byla ze spisu (č.l. 30) zapůjčena MUDr. J. H., který si nechal ověřit její fotokopii; rovněž není patrno, že by tam byla některá slova škrtána. Toto, i další v rozhodnutí uvedené argumenty právem - i podle názoru Ústavního soudu - vedly Městský soud v Praze k jeho rozhodnutí o odmítnutí stěžovatelova odvolání. Celý kontext věci, jak dovodily i obecné soudy, svědčí konečně o tom, že plná moc byla udělena bratru stěžovatele MUDr. J. H. a nikoli otci J. H., byť v textu plné moci není akademický titul "MUDr." Uveden. Ostatně akademický titul "Ing." není uveden ani u stěžovatele, který plnou moc udělil.
Stěžovatel vznesl dále námitku, že pokud obecné soudy dospěly k závěru, že jeho zastoupení v dědickém řízení bylo řádné, měly se zabývat otázkou konfliktu zájmů mezi ním a jeho údajným zástupcem MUDr. J. H. jako druhým pozůstalým a dědicem. Ústavní soud ani této námitce nepřisvědčil. Nejvyšší soud se totiž v obsáhlém odůvodnění svého rozhodnutí možným konfliktem zájmů podrobně zabýval (zejména str. 6-7 jeho rozhodnutí), a i vzhledem k hodnocení zastoupení stěžovatele v dědickém řízení a s odvoláním na ustálenou rozhodovací praxi dospěl k závěru, že konflikt zájmů v předmětné věci nebyl dán; z plné moci totiž plyne, že zastoupený stěžovatel nestanovil zástupci hranice, ve kterých a jak má zástupce při uzavírání dědické dohody jednat a zastoupený současně deklaroval, že je srozuměn i s takovou dohodou, podle které by z dědictví nic nenabyl.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatele, jichž se dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2007
Vojen Güttler
předseda senátu