ECLI:CZ:US:2007:1.US.546.06
sp. zn. I. ÚS 546/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Ch., zastoupeného Mgr. Radkem Paštikou, advokátem, Karlovo nám. 28, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2006, č. j. 21 Co 188/2006, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 3. 2006, č. j. 8 C 368/2004-55, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným Ústavnímu soudu dne 11. 8. 2006 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje všechny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že stěžovatel především není zastoupen advokátem ve smyslu §29, §30 a §31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovateli byl proto vyzván k odstranění vad, k čemuž mu byla dvakrát stanovena lhůta. Stěžovatel vady ústavní stížnosti odstranil tím, že si zajistil právní zastoupen advokátem.
Z původního návrhu stěžovatele, z doplnění učiněného prostřednictvím právního zástupce dne 27. 11. 2006 a z přiložených listin vyplývá, že stěžovatel v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 368/2004 podal návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků. Své rozhodnutí obvodní soud odůvodnil tak, že po výzvě, aby stěžovatel doložil listinnými důkazy své osobní majetkové a výdělkové poměry, tj. daňová přiznání za rok 2004 a 2005, výpis z katastru nemovitostí, doklady o provozování živnosti a další listiny dokládající nepříznivou sociální situaci, stěžovatel předložil určité listiny, z nichž však podle závěrů soudu nevyplývaly skutečnosti rozhodné pro závěr, že poměry stěžovatele osvobození od soudních poplatků podle §138 o.s.ř. odůvodňují. Obecný soud tak citoval především fotokopii platebního výměru č. 1050006347 ze dne 20. 8. 2005, podle něhož mu správce daně stanovil základ daně ve výši 92.625,- Kč a daň mu vyměřil ve výši 1 755 Kč, dále fotokopii části znaleckého posudku ze dne 9. 6. 1991 s údaji, které jsou začerněny a nelze tak dovodit, které nemovitosti se má týkat, a dále výpis z katastru nemovitostí z 9. 6. 2005 upravený stejným způsobem. Oproti tomu obvodní soud poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2003, č. j. 28 C 83/200-118, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2005, č. j. 25 Co 16/2005-295, podle něhož je žalovaný WALTER a.s. povinen zaplatit stěžovateli částku 2 460 467,70 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud proto dovodil, že poměry stěžovatele umožňují zaplacení soudního poplatku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací na základě odvolání stěžovatele potvrdil výrok obvodního soudu, když se ztotožnil s jeho závěrem, že uvedené listiny věrohodným způsobem poměry stěžovatele nedokládají. Odvolací soud dále konstatoval, že stěžovatel ke svým majetkovým a výdělkovým poměrům předložil pouze neověřené kopie vyměřených daní za rok 2003 a 2004, aniž by dodal požadovaná přiznání k dani z příjmů za rok 2003, 2004, event. 2005, z nichž by vyplývala výše jeho příjmů a výdajů, a pokud se daňové základy vyplývající z platových výměrů týkaly jeho příjmů vždy jen za 6 měsíců, nijak nevysvětlil ani nedoložil, zda a jaké příjmy měl ve zbývajícím období a z čeho zajišťoval výživu nezl. syna, o kterém tvrdil, že je ve střídavé péči rodičů. Dále odvolací soud uvedl, že pro tyto jeho úvahy nemá význam argumentace případy, kdy stěžovateli bylo v jiných řízeních osvobození od soudních poplatků přiznáno, neboť nyní se jedná o samostatné posouzení věci s přihlédnutím k vyměřené výši soudního poplatku v částce 1 000 Kč ve srovnání s řízeními jinými.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel vytýká rozhodnutím obecných soudů neúplné, nepřesné a zkreslující údaje, o něž svá rozhodnutí opřely. Soudy požadované údaje stěžovatel považuje za zcela dostatečně prokázané. Zdůrazňuje, že tytéž listiny předkládal "v desítkách" jiných soudních řízení, kde mu soudy osvobození od soudních poplatků přiznaly. Závěry obecných soudů považuje za "extrémní", "neobvyklé" a "neočekávatelné". Naopak, podle stěžovatele, soudy účelově zamlčely, že v jiných řízeních považovaly soudy obdobné dokumenty za dostatečné, a zároveň vůbec neuvážily, že stěžovatel vede "cca 100-200" soudních řízení, což celkově znamená jeho další vysoké náklady na soudní výlohy. Zároveň stěžovatel zdůrazňuje, že jím předložené listiny prokazují, že "veškerý" jeho majetek je "obstaven" a nelze s ním nakládat, tudíž považuje pro rozhodování soudů za lhostejné o jaký majetek se jedná a jaká je jeho hodnota. Soudy před svým rozhodnutím neprovedly dostatečné dokazování a neumožnily stěžovateli se k provedeným důkazům vyjádřit (důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 28 C 83/2000).
Napadenými rozhodnutími byla, podle závěrů stěžovatele, porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Znění čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Znění čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 38
(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z ústavněprávního hlediska zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře pravidelně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není z tohoto důvodu oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, ani na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, nález č. 5, str. 41), to ovšem potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Jinými slovy Ústavní soud není "superrevizní" instancí napravující jakákoliv pochybení obecných soudů.
K otázce osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že "rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip jejich nezávislosti (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl". Zásah Ústavního soudu by v těchto případech byl namístě pouze tehdy, jestliže by došlo k porušení základních práv v důsledku nesprávné aplikace podústavního práva, zejména tehdy, šlo-li by o svévolný výklad anebo v případě interpretace, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Závěry obecných soudů shrnuté v narativní části tohoto usnesení se Ústavnímu soudu nejeví jako svévolné či extrémním způsobem neodpovídající skutkovým zjištěním či principům spravedlnosti. Zároveň se Ústavní soud neztotožňuje s názorem stěžovatele, že se neměl možnost seznámit s provedenými důkazy. Jedná-li se o důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 28 C 83/2000, stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, zda a jakým způsobem mu mělo být bráněno v seznámení se s obsahem spisu. Své vyjádření k závěrům Obvodního soudu pro Prahu 5 a jím provedeným důkazům mohl stěžovatel bezesporu učinit v odůvodnění podaného odvolání. Městský soud v Praze své ústavní stížností napadené rozhodnutí dostatečně odůvodnil, když výslovně zvážil specifické a individuální podmínky konkrétního řízení, např. s poukazem na výši soudního poplatku v dané věci. Ústavní stížnost tak postrádá ústavněprávní relevanci a je pouhým vyjádřením nesouhlasu stěžovatele s napadenými rozhodnutími, resp. zpochybněním jejich věcné správnosti.
Ústavní soud tak s ohledem na obsah ústavní stížnosti a jejích příloh nevidí žádný výjimečný důvod pro zásah do jurisdikce obecných soudů.
Ústavní stížnost tak byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Zároveň proto není možno vyhovět návrhu stěžovatele, aby náklady jeho zastoupení platil stát podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť takovému návrhu lze vyhovět pouze, pokud nebyla ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu