ECLI:CZ:US:2007:1.US.565.04.1
sp. zn. I. ÚS 565/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. V. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., proti usnesení Nevyššího soudu ČR ze dne 8. 6. 2004, č.j. 29 Odo 972/2003-196, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2003, č. j. 14 Cmo 375/2002-153, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2002, č. j. 47 Cm 162/99-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2002, č. j. 47 Cm 162/99-112, zamítl žalobu stěžovatele (žalobce) proti žalovanému č.1 ČESKÝ INVESTIČNÍ HOLDING, a.s., se sídlem Uhelný trh 9, Praha 1, IČ 44265590 (dále jen "ČIH"), a proti žalovanému č. 2 FORMINSTER ENTERPRISES LIMITED (dále jen "FEL"), o určení neplatnosti smlouvy, rozhodl, že žaloba se žádostí, aby byla určena neplatnost smlouvy uzavřené dne 2. 12. 1997 mezi žalovanými o úplatném převodu akcii společnosti Kotva, a.s. (dále jen "Kotva") se zamítá (výroková část I.), rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit ČIHu k rukám jeho právního zástupce na náhradu nákladů řízení částku Kč 1,194.308,- (výroková část II.) a vyslovil, že stěžovatel je povinen zaplatit FELu k rukám jeho právního zástupce na náhradu nákladů řízení částku Kč 597.154,-, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výroková část III.)
Městský soud v Praze (dále jen "MěS") poukázal zejména na ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., podle něhož se lze žalobou domáhat rozhodnutí o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Předpokladem úspěšnosti takové žaloby je tedy prokázání existence naléhavého právního zájmu na takovém určení. Naléhavý právní zájem je dán tehdy, jestliže je právní postavení žalobce (stěžovatele) bez určení neplatnosti smlouvy nejisté nebo tam, kde by bez takového určení bylo jeho právo ohroženo či porušeno. Určovací žaloba má vždy poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce (stěžovatele) dříve než dojde k porušení práva nebo právního vztahu. "Určovací žaloba tím, že je podmíněna naléhavosti právního zájmu, má preventivní charakter a nelze ji, vyjma vzácných případů, kdy by její dopad byl širší a představoval by prevenci k žalobám na plnění žalobců, kteří by byli v totožném právním postavení jako žalující strana, vůči témuž žalovanému, úspěšně podat v těch případech, kde již k porušení práva či právního vztahu došlo a kde lze uplatnit nárok na plnění, protože v rámci rozhodování o nároku na plnění je vždy nutné jako prejudiciální otázku řešit otázku platnosti právního úkonu, o který je takový nárok opřen". MěS proto dovodil, že je povinen dříve než přistoupí k posuzování neplatnosti žalobou napadené smlouvy, zabývat se otázkou aktivní legitimace žalobce (stěžovatele).
MěS dále konstatoval, že stěžovatel není účastníkem předmětné smlouvy a opírá svoji aktivní legitimaci o to, že je akcionářem ČIHu a o dopad této smlouvy na výši jeho podílu na zisku společnosti, resp. na výši případného podílu na likvidačním zůstatku. Práva a povinnosti akcionáře nebyla a nejsou ponechána na vůli ujednání těchto subjektů, ale jsou upravena kogentními ustanoveními obchodního zákoníku (§178 a násl. obchodního zákoníku ve znění účinném k 31. 12. 2000; dále jen "obch.z."). Ustanovení §194 obch.z. pak upravovalo povinnosti členů statutárního orgánu akciové společnosti (dále jen "a.s.") při výkonu jejich funkce, k nímž náležela i povinnost náležité péče, stanovilo jejich odpovědnost za porušení povinností a podmínky, za nichž se poškozený věřitel může vůči společnosti, resp. členům představenstva domáhat náhrady škody.
MěS další důkazy směřující k prokazování neplatnosti a nevýhodnosti předmětné smlouvy neprováděl, neboť z důkazů provedených a skutečností mezi účastníky nesporných měl za prokázané, že stěžovatel jako akcionář ČIHu není aktivně legitimován k podání žaloby na určení neplatnosti smlouvy, neboť případným vyhovujícím rozhodnutím o této žalobě by nedošlo k žádné změně právního postavení stěžovatele, jenž není smluvní stranou žalobou napadené smlouvy. MěS proto žalobu zamítl.
O náhradě nákladů řízení MěS rozhodl dle ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř., neboť oba žalovaní byli ve věci úspěšní a proto jim náleží náhrada nákladů řízení. Výše jejich náhrady nákladů za právní zastoupení vychází z tarifní hodnoty věci odpovídající výši kupní ceny sjednané v předmětné smlouvě [§7, §9 odst. 1, odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/96 Sb., advokátní tarif (dále jen "vyhl. Č. 177/96 Sb.")], která představuje odměnu za jeden úkon právní služby ve výši Kč 298.502,- a 1x paušál dle §13 odst. 3 citované vyhl. ve výši Kč 75,-. Výše nákladů právního zastoupení ČIHu činí částku Kč 1,194.308,-, a to za převzetí věci, písemné vyjádření k žalobě a 2x účast u jednání soudu. Výše nákladů právního zastoupení FELu činí částku Kč 597.157,- připadající na dva úkony právní služby, a to převzetí věci a účast u jednání soudu.
Vrchní soud v Praze (dále jen "VS") rozsudkem ze dne 3. 4. 2003, č. j. 14 Cmo 375/2002-153, citovaný rozsudek MěS ve výroku ve věci samé potvrdil. Výrok o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit ČIHu k rukám jeho právního zástupce 240.350,-Kč a FELu k rukám jeho právního zástupce 120.175,- Kč. Dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení ČIHu k rukám jeho právního zástupce 6.350,- Kč a FELu k rukám jeho právního zástupce 6.350,- Kč.
VS konstatoval, že stěžovatel vytýkal MěSu nesprávné právní posouzení věci a neprovedení navrhovaných důkazů. Podle protokolu o jednání ze dne 20. 9. 2002 však účastníci po poučení podle §119a o.s.ř. žádné návrhy na doplnění dokazování neměli. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem MěSu, že stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Nebyl účastníkem napadené smlouvy a smlouva nijak jeho právní postavení akcionáře ČIHu (vymezené souborem práv a povinností dle obch.z., resp. stanov společnosti) nezměnila. Stěžovatel dovozoval naléhavý právní zájem z toho, že spornou smlouvu neprojednala valná hromada ČIHu, ač se tak podle zákona mělo stát, neboť se jednalo o převod majetku větší hodnoty z akcionáře na akciovou společnost. Okolnost, že FEL byla v době uzavření napadené smlouvy akcionářkou ČIHu stěžovatel neprokázal a ani nenavrhl před MěS k tomuto tvrzení (přes poučení podle §119a odst. 1 o.s.ř.) žádný důkaz. Proto VS rozsudek MěSu ve výroku ve věci samé potvrdil.
VS však změnil výrok rozhodnutí MěSu v části o náhradě nákladů řízení. Poukázal na to, že soud prvního stupně při stanovení sazby odměny za úkon právní služby správně považoval za tarifní hodnotu kupní cenu sjednanou ve sporné smlouvě (srov. vyhl. č. 177/1996 Sb.). Cena činila podle zjištění odvolacího soudu 850,015.968,- Kč. VS nejprve (s odkazem na zjištění učiněná ze smlouvy) stanovil náklady právní služby ČIHu 961.400,- Kč a náklady právní služby FELu 480.700,- Kč. Následně, za použití §150 o.s.ř., výši náhrady nákladů řízení zčásti, tj. o 75 % krátil z důvodů zvláštního zřetele hodných; šlo o hrubý nepoměr mezi náklady právní služby před soudem I. stupně a před soudem II. stupně, kde byla již aplikována vyhl. č. 474/2000 Sb., a o okolnost, že vlastní neplatností sporné smlouvy se soud I. stupně ani nezabýval.
Nejvyšší soud (dále jen "NS") usnesením ze dne 8. 6. 2004, č.j. 29 Odo 972/2003-196, stěžovatelovo dovolání, ve kterém stěžovatel co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., odmítl.
V odůvodnění tohoto usnesení v prvé řadě uvedl, že dovolání je nepřípustné, neboť neshledal zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nebo některé v něm řešené právní otázky. K názoru stěžovatele, že jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení plyne z toho, že vyhovění žalobě by mohlo mít příznivý dopad (který spatřuje v oprávnění na výplatu dividendy a její výši, na výši případného likvidačního zůstatku či samotnou hodnotu akcií) na jeho právní postavení, Nejvyšší soud uvedl, že posouzení toho, zda by vyhovění žalobě stěžovatelem tvrzené účinky skutečně mělo (a zda tedy je dán jeho naléhavý právní zájem), je věcí konkrétního posouzení napadané smlouvy a jejich důsledků pro hospodářskou situaci ČIHu. Takové posouzení však postrádá potřebný judikatorní přesah, neboť je významné jen pro projednávanou věc. NS proto uzavřel, že již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí VSu za zásadně právně významné považovat.
K dovolatelově (stěžovatelově) námitce, že žaloba na určení neplatnosti napadené smlouvy je jediným způsobem, jak se jako akcionář ČIHu mohl domáhat ochrany svých práv, NS uvedl, že stěžovatel sice dovozoval naléhavý právní zájem z toho, že spornou smlouvu neprojednala valná hromada ČIHu, ač se tak podle zákona mělo stát, neprokázal však, že taková povinnost ČIHu vznikla; neprokázal totiž, že FEL byl v době uzavření napadené smlouvy akcionářem ČIHu a ani nenavrhl před soudem I. stupně k tomuto tvrzení žádný důkaz. VS tedy právní otázku předestřenou dovolatelem (stěžovatelem) vůbec neposuzoval, neboť založil svůj závěr na neunesení důkazního břemene o tom, zda nastaly podmínky, opravňující k jejímu zkoumání. Přitom správnost skutkových závěrů odvolacího soudu v tomto směru dovolatel (stěžovatel) nenapadl a ostatně ani, za situace, kdy se dovolával přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., napadat nemohl.
Druhou dovolatelem (stěžovatelem) předestřenou právní otázkou spočívající v posouzení správnosti způsobu výpočtu odměny advokátů se NS zabývat nemohl, neboť do výroku o náhradě nákladů řízení zákon dovolání nepřipouští.
Za situace, kdy není dovolání přípustné, se NS nemohl zabývat ani námitkou, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci.
II.
Uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu (dále jen "soudy") napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž podal podrobnou rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a uvedl argumentaci použitou v rámci odvolacího a dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal zejména na to, že při posouzení aktivní legitimace stěžovatele vycházel MěS pouze ze skutečnosti, že stěžovatel není smluvní stranou napadené smlouvy a nepřihlédl k faktické existenci jeho právního zájmu na vyslovení neplatnosti této smlouvy. MěS tak stěžovateli odepřel ústavně garantované právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zasáhl i do jeho ústavně garantovaného práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stejně jako u odvolání a dovolání odkázal stěžovatel na rozhodnutí NS sp. zn. Cdon 1690/97, s nímž se (dle jeho názoru) MěS nevypořádal; přitom se v něm praví, že aktivně legitimována k žalobě na určení neplatnosti smlouvy je ta osoba, která není účastníkem smlouvy, "jestliže by vyhovění žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení". MěS dle stěžovatelova názoru pochybil, jestliže neprováděl další stěžovatelem navržené důkazy k prokazování neplatnosti a nevýhodnosti předmětné smlouvy, jakož i k prokázání toho, že došlo k zásahu do právní sféry stěžovatele.
Stěžovatel dále napadl výrok obecných soudů o nákladech řízení. VS sice snížil výši nákladů právního zastoupení za použití ustanovení §150 o.s.ř., nicméně se s argumentací stěžovatele týkající se nepoměru výše soudního poplatku, nákladů právního zastoupení a rozdílností mezi způsobem jejich stanovení nevypořádal a ani se jí nezabýval. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí MěS a VS byla zcela nedostačujícím způsobem odůvodněna a de facto se omezila na konstatování nedůvodnosti žaloby (a odvolání), a to navíc za situace, kdy jejich závěry "vůbec neměly a ani nemohly mít oporu v provedeném dokazování a v neprovedení navržených důkazů.
Stěžovatel se konečně domnívá, že zásahu do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 se dopustil také NS, který uvedl, že v souzeném případě je posouzení otázky, zda je dán naléhavý právní zájem stěžovatele, "věcí konkrétního posouzení předmětné smlouvy a jejich důsledků pro hospodářskou situaci vedlejšího účastníka 1) (poznámka: tj. ČIHu) a jeho akcionářů, což postrádá potřebný judikatorní přesah". Tím však prý NS přímo potvrdil, že k posouzení naléhavého právního zájmu stěžovatele bylo posouzení předmětné smlouvy třeba.
Stěžovatel proto navrhl, aby byla všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.
Stěžovatel následně (podáním ze dne 12. 4. 2007, které nebylo zasláno a podepsáno jeho právním zástupcem) postoupil Ústavnímu soudu "osobní stanovisko". Podáním z téhož dne (poznámka: zaslaném a podepsaném právním zástupcem) stěžovatel sděloval, že zasílá Ústavnímu soudu "své osobní stanovisko v dané věci a současně též své osobní stanovisko k širším souvislostem a záležitostem kolem vedlejšího účastníka 1)" [poznámka: tj. ČIHu] a současně také "doklad o školení soudců v M. a navrhuje jej provést jako důkaz". Poukazuje i na konkrétně neoznačený názor Nejvyššího soudu v jiné věci.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že postup obecných soudů porušuje jeho základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny a základní právo chráněné dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Taková situace však v souzené věci nenastala.
Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na následující skutečnosti zjištěné z protokolu o jednání před MěS dne 20. 9. 2002 (č.l. 111 a násl.): 1) stěžovatel neměl po nahlédnutí do provedených listinných důkazů žádné námitky co do jejich pravosti a věrohodnosti, 2) soud konstatoval, že návrh na provedení dalších důkazů se zamítá a dokazování se končí, 3) účastníci byli poučeni o tom, že před vyhlášením rozhodnutí soudu I. stupně jsou povinni uvést všechny rozhodné skutečnosti a důkazy, 4) poté zástupce stěžovatele navrhl doplnění dokazování o důkaz rozhodnutím Státního zastupitelství v Hradci Králové (návrh byl bezprostředně poté usnesením zamítnut); další návrhy na doplnění dokazování či doplnění skutkových tvrzení zástupce stěžovatele nepřednesl; obdobně uvedli zástupci ČIHu a FELu, že nebudou doplňovat skutková tvrzení či návrhy, 5) účastníci byli opětovně poučeni dle §119a o.s.ř., 6) účastníci shodně prohlásili, že nemají návrhy na doplnění dokazování ani nebudou doplňovat skutková tvrzení. Je tedy zřejmé, že MěS jasně poučil účastníky řízení o povinnosti uvést všechny rozhodné skutečnosti a důkazy; ostatně, ke stěžovatelem navrhovaným důkazům se MěS v příslušné procesní formě - v návaznosti na řešení stěžovatelova právního postavení akcionáře (a tedy k možnému zásahu do jeho právní sféry) - vyjádřil tak, že tyto důkazní návrhy zamítl. S přihlédnutím k tomuto procesnímu stavu Ústavní soud usuzuje, že mezi skutkovým zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat - ve smyslu ustálené judikatury - ani extrémní rozpor ani postup svévolný. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti navíc zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Stejně tak Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelovu (zavádějícímu) tvrzení, že NS ve své argumentaci (týkající se posouzení otázky, zda je dán naléhavý právní zájem stěžovatele) přímo potvrdil, že k posouzení tohoto naléhavého právního zájmu bylo třeba posouzení předmětné smlouvy. Naopak NS jasně a zřetelně v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je nutné vycházet z toho, zda řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (tj. v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tj. pro jejich judikaturu - jinak řečeno, zda má potřebný judikaturní přesah. Pokud takový judikatorní přesah nemá a "konkrétní posouzení" je významné jen pro souzenou věc, nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné. Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je zásadně věcí nezávislého soudního rozhodování, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1996, str. 345).
Ústavní soud v souzené věci navíc zdůrazňuje, že stěžovatel - z hlediska právní stránky případu - (jak v odvolání, dovolání, tak v ústavní stížnosti) spojuje naléhavý (dokonce snad - jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti - "fakticky existující") právní zájem na požadovaném určení (vyhovění žalobě) s příznivým dopadem na jeho právní postavení v podobě přímého pozitivního ovlivnění práva na výplatu dividendy a její výši. MěS však již v odůvodnění svého rozsudku právem uvedl, že (případný) dopad předmětné smlouvy na výši podílu na zisku společnosti není - oproti mínění stěžovatele - (právním) důvodem, který by zakládal jeho aktivní věcnou legitimaci. Stejně tak nelze souhlasit se stěžovatelem, že žaloba na určení neplatnosti napadené smlouvy je jediným způsobem, jak by se akcionář ČIHu mohl domáhat ochrany svých práv. Obdobně - jako u předchozího názoru stěžovatele - byl to již MěS, který otázku možnosti (stěžovatele) domáhat se náhrady škody příslušnými právními prostředky reflektoval (srov. str. 2 odst. 2 in fine výše) a ani Ústavní soud se nedomnívá, že by bylo nutno na tom cokoli měnit. Ze všech právě uvedených důvodů plyne, že ani případné (hypotetické) vyhovění stěžovatelově žalobě by nemohlo mít příznivý dopad na jeho právní situaci, neboť stěžovatelem připomínané rozhodnutí NS (sp. zn. Cdon 1690/97) takový dopad spojuje (pouze) s právním postavením akcionáře. Ústavní soud proto v této souvislosti uzavírá, že v předcházejícím textu byl dostatečně zřetelně vysvětlen způsob a prostředky ochrany stěžovatelových práv akcionáře.
Ústavní soud nemůže akceptovat ani stěžovatelovu argumentaci týkající se náhrady nákladů řízení (nákladů právního zastoupení). VS v odůvodnění rozsudku konkrétně a přesvědčivě vyložil postup a způsob výpočtu nákladů právní služby a právem odkázal na použitou právní úpravu, jakož i na důvody změny výrokové části rozsudku MěS, pokud jde o náklady řízení. Současně zřetelně uvedl důvody, které jej vedly při použití ustanovení §150 o.s.ř. ke krácení náhrady nákladů řízení pro řízení před MěS o 75 %. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou ustálenou judikaturu, která považuje rozhodování o nákladech řízení za integrální součást soudního řízení jako celku; toliko v případě, že obecný soud rozhodne o náhradě nákladů v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny. Taková situace však v souzené věci nenastala. Ústavní soud usuzuje, že VS při změně rozhodnutí MěS o náhradě nákladů právního zastoupení přihlédl ke všem okolnostem souzené věci, a to včetně výrazného použití zmírňovacího ustanovení §150 o.s.ř. Důvod, proč se otázkou náhrady nákladů řízení nezabýval a nemohl zabývat NS, pak byl jasně uveden v odůvodnění napadeného usnesení tohoto soudu.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Je zřejmé, že nebylo porušeno ani další jeho základní právo (čl. 11 odst. 1 Listiny), což podrobněji v ústavní stížnosti ani nerozváděl.
K uvedenému doplnění ústavní stížnosti ze dne 12. 4. 2007 Ústavní soud mimo jiné připomíná, že také "osobní stanovisko stěžovatele" musí splňovat náležitosti návrhu na zahájení řízení včetně požadavku na jeho podání advokátem. Ústavní soud mimo to uvádí, že citované doplnění ústavní stížnosti obsahuje argumentaci z jiného souzeného případu a bez věcné souvislosti s důvody, pro které Ústavní soud neshledává porušení stěžovatelových základních práv v právě souzené věci.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2007
Vojen Gűttler
předseda senátu Ústavního soudu