ECLI:CZ:US:2007:1.US.579.07.1
sp. zn. I. ÚS 579/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Příkosická zemědělská, a.s., se sídlem Mirošov 604, 338 43 Mirošov, IČ: 25179403, zastoupené JUDr. Petrem Víškou, advokátem se sídlem nám. Republiky 2, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006, čj. 9 Cmo 260/2006-189, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2006, čj. 45 Cm 113/2005-161, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ústavní stížností navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh (ústavní stížnost) splňuje formální předpoklady věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti.
soudce zpravodaj
Ústavní soud z vyjádření Krajského soudu v Plzni a ze soudního spisu téhož soudu [sp. zn. 45 Cm 113/2005 (č.l. 197 a násl.)] zjistil, že žalovaná (stěžovatelka) podala dne 5. 3. 2007 proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze rovněž dovolání, o kterém zatím nebylo rozhodnuto. V poučovací části uvedeného rozhodnutí vrchní soud uvedl, že dovolání je přípustné, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z celého kontextu věci je tedy zřejmé, že stěžovatelka opírá přípustnost dovolání - byť to výslovně neuvedla - o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; ostatně, další důvody přípustnosti dovolání jsou podle procesního stavu věci před obecnými soudy vyloučeny [§237 odst. 1 písm. a), b)].
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 (In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19. Vydání 1. Praha : C.H. Beck 2001, str. 79). To odpovídá zákonné podmínce podání ústavní stížnosti, totiž vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.
Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci, jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (tedy i Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána příslušnému orgánu možnost k realizaci jeho působnosti. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, v platném znění, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí (pouze) pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4); v praxi se zjevně jedná o postup Nejvyššího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze za takové situace ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je stěžovateli podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti.
K souběžnému podávání takového dovolání a ústavní stížnosti tedy není důvod, neboť i kdyby dovolací soud za popsané situace rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci podala stěžovatelka současně dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. i ústavní stížnost. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že je sama přesvědčena, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit ještě v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Jestliže by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by tak pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání. K tomu však, jak je ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, takže podání ústavní stížnosti je za dané situace předčasné.
Na druhé straně odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by s dovoláním neuspěla, bude moci případně podat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňoval i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k této procesní situaci, aniž by se zabýval meritem věci, Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2007
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj