ECLI:CZ:US:2007:1.US.591.07.1
sp. zn. I. ÚS 591/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. K. a 2) L. K., zastoupených JUDr. Z. K., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 1. 2007, čj. 33 Odo 1793/2006 - 160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2007, čj. 33 Odo 1793/2006 - 160, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2006, čj. 17 Co 233/2005 - 123. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 4. 2005, čj. 4 C 1480/2002 - 96, ve věci samé.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedli, že v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR spatřují porušení čl. 3 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozhodnutím Nejvyššího soudu jim bylo znemožněno dosáhnout přezkoumání zákonnosti rozhodnutí obecných soudů v prvním a druhém stupni, kde došlo k hrubému porušení základních lidských práv. Tím jim byla ze strany Nejvyššího soudu odepřena spravedlnost. Podle stěžovatelů soud prvního stupně účelově nepřipustil řadu důkazů, které navrhovali, a rozhodnutí obecných soudů obou stupňů tak stojí na vykonstruovaných důkazech a ignoraci důkazů navržených stěžovateli.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně uvedli, které důkazy a za jakých podmínek byly soudem odmítnuty a odvolací soud, ve snaze ukončit spor, cíleně poškodil stěžovatele, zejména svým stanoviskem k provedení důkazu magnetofonovým záznamem. Soudy záměrně pominuly listinné důkazy a výpověď žalovaného L. S. z magnetofonového záznamu. Odvolací soud se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž dokazování zopakoval, a změnil právní náhled na věc. Dokazování bylo zmanipulováno, v hodnocení důkazů nebyly vzaty v úvahu zcela iracionální argumenty žalovaných, kterým tak obecné soudy stranily. V konečném důsledku rozhodnutí obecných soudů vedlo k odepření spravedlnosti. Na závěr stěžovatelé poukázali na nález sp. zn. III. ÚS 521/05, kde se Ústavní soud zabýval problematikou naplnění práva na spravedlivý proces. Ohledně chyb v dokazování poukázali na další nálezy Ústavního soudu - sp. zn. I. ÚS 113/02 a sp. zn. IV. ÚS 563/03.
Ze shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo zjištěno, že dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Brně bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ. V dovolání byl uplatněn výlučně dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 3 OSŘ, mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci. Stěžovatelé vytkli odvolacímu soudu pouze nesprávně, resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, ústící v nesprávný závěr, že žalovaným částku 200 000 ATS nepůjčili, nýbrž předali v souvislosti se záměrem společného podnikání, který nebyl realizován.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti sice podrobně rozebrali nedostatky, kterých se, podle jejich názoru, obecné soudy v řízení a v rozhodování dopustily, ale v petitu ústavní stížnosti navrhli výlučně zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, znamená to, že se mohl zabývat pouze ústavností zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ČR. Po přezkoumání ústavnosti tohoto usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že jím nebyla porušena žádná základní práva stěžovatelů. Důvody, pro které bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto, opřel dovolací soud o kogentní ustanovení občanského soudního řádu, upravující přípustnost dovolání, a svůj právní názor zcela dostatečně odůvodnil. Stěžovatelé totiž vytkli odvolacímu soudu pouze nesprávně, resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, aniž by se zaměřili na jediný přípustný důvod dovolání (v případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu), tj. na otázku, v jakém směru má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Ústavní soud se ztotožnil s právním závěrem Nejvyššího soudu ČR a neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu