ECLI:CZ:US:2007:1.US.608.07.1
sp. zn. I. ÚS 608/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti R. D., zastoupeného Mgr. M. S., proti výrokové části II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007, č. j. 5 Ca 192/2005-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2007, č. j. 5 Ca 192/2005-42, zrušil rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 22. 3. 2005, č.j. 10874/03-21/17, a věc žalovanému (tj. Celnímu ředitelství Praha; dále jen "žalovaný") vrátil k dalšímu řízení (výroková část I.). Dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 2.000,- Kč, do 30 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce (tj. stěžovatele; výroková část II.).
Městský soud v Praze (jenž shledal jednak porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, jednak nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí způsobující v rozhodných závěrech jeho nepřezkoumatelnost) rozhodl o nákladech řízení podle §60 odst. 1 s.ř.s. Soud uvedl, že plně úspěšnému žalobci (stěžovateli) přiznal pouze náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 2000,- Kč za přezkoumání předmětného rozhodnutí žalovaného. Náhradu za právní zastoupení stěžovatele advokátem ve výši 2558,50,- Kč [za dva úkony právní služby - převzetí věci a sepsání žaloby po 1000,- Kč a dva paušální poplatky po 75,- Kč, podle §7, §9 odst. 3 písm. f), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., po zvýšení o 19% DPH podle §57 odst. 2 s.ř.s.] soud totiž žalobci přiznal již ve věci vedené pod sp. zn. 5 Ca 151/2005. [Poznámka: stěžovatel podal správní žalobu celkem proti 17 rozhodnutím žalovaného a současně uvedl, že v případě, pokud by soud neměl za to, že jsou podmínky pro spojení a provedení společného projednání, nechť je postupováno dle §39 odst. 2 s.ř.s. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 5. 2005, č.j. 5 Ca 151/2005-16, rozhodl, že přezkoumání ve výroku uvedených rozhodnutí žalovaného (včetně o rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 3. 2005, č.j. 10874/03-21/17) se vylučuje k samostatnému projednání. Městský soud v odůvodnění vylučovacího usnesení uvedl, že "s ohledem na potřebu přehlednosti řízení shledal, že společné řízení by nebylo vhodné".] Městský soud uvedl, že nepřiznal stěžovateli náklady za úkon právní služby - repliku žalobce ze dne 1. 11. 2005 k vyjádření žalovaného, které dle mínění soudu nebyly vynaloženy důvodně, neboť replika v podstatě toliko opakuje důvody, které byly již uvedeny v žalobě.
II.
Rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "soud") ze dne 17. 1. 2007, č.j. 5 Ca 192/2005-42, ve výrokové části II, napadl stěžovatel ústavní stížností.
Stěžovatel zejména uvedl, že na základě výzvy soudu v každém jednotlivém případě (poznámka: ze 17 souzených věcí) zaplatil soudní poplatek ve výši 2000,- Kč. K výzvě soudu vzal zpět návrh na přiznání odkladného účinku žaloby a poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005, který de facto ve vztahu ke stěžovatelově osobě rozhodoval o shodném případu dodatečného platebního výměru. Kromě toho také podal vyjádření ze dne 1. 11. 2005, ve kterém reagoval na vyjádření vedlejšího účastníka a na přípis soudu ze dne 17. 10. 2005. Stěžovatel prohlásil, že přes uvedenou korespondenci a úkony jeho právního zástupce soud rozhodl tak, že mu nepřiznal náhradu nákladů za právní zastoupení, přičemž rozhodnutí vůbec neodůvodnil; s odkazem na zákonná ustanovení pouze prohlásil, že náhrada nákladů za právní zastoupení již byla přiznána v jiné věci. Kromě toho účastník (tj. soud) nepřiznal náklady za úkon právní služby ze dne 1. 11. 2005, neboť nebyl vynaložen důvodně, a to i přes to, že stěžovatel reagoval na přípis soudu a konkrétně také na vyjádření vedlejšího účastníka ke správní žalobě.
Stěžovatel uvedl, že soud ve výrokové části II. napadeného rozsudku nepostupoval v souladu s §60 s.ř.s., jestliže je nepochybné, že (stěžovatel) měl ve věci plný úspěch, a to navíc za situace, kdy soud citované rozhodnutí žalovaného vyloučil k samostatnému projednání. Soud sice rozhodnutí o nákladech učinil, avšak v rozporu se zákonem mu nepřiznal náhradu nákladů právního zastoupení, a to s odkazem na jiné řízení, i když toto zákonná úprava neumožňuje. Ustanovení §60 odst. 7 s.ř.s. pouze umožňuje z důvodu zvláštního zřetele hodných výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů nepřizná, avšak tím Městský soud v Praze neargumentoval. Stěžovatel má za to, že žádné důvody zvláštního zřetele hodné ani nemohou existovat, neboť to byl jeho právní zástupce, který za účelem hospodárnosti a efektivnosti celého rozhodování původně navrhl, aby probíhalo společné projednání.
Stěžovatel dále namítl, že rozsudek soudu ve výrokové části II. nesplňuje podmínky stanovené v §157 odst. 2 o.s.ř., neboť řádné odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah soudu, jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i v jeho právním posouzení.
Stěžovatel proto dovodil, že soud svým postupem porušil jeho právo na řádný a spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy ČR, neboť je povinností soudu své rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o.s.ř. (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Stěžovatel dále poukázal na §157 odst. 2 in fine a odst. 3 o.s.ř., neboť jen věcně správná rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1; nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 176/96). Stěžovatel prohlásil, že právo na řádný a spravedlivý proces zakládá povinnost soudu rozsudky řádně odůvodnit i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, neboť výrok o nich musí být celkové souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, odůvodněna (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 454/03; poznámka: správně IV. ÚS 454/04). Stěžovatel se domnívá, že závěr soudu, který odkazuje na skutečnost, že náklady právního zastoupení měly být snad stěžovateli přiznány v jiném řízení, které ostatně může žít svým samostatným životem, je nepřípustné, a to i přes to, že účastníky tohoto řízení jsou zcela shodné osoby. Soud žádným způsobem neuvedl, jakými zákonnými ustanoveními se řídil při rozhodování, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud konstatoval, že postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny bylo výrokovou částí II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007, č. j. 5 Ca 192/2005-42, porušeno jeho základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a aby rozhodl, že se výroková část II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007, č. j. 5 Ca 192/2005-42, ruší.
Stěžovatel konečně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání, pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že postup soudu v otázce přiznání nákladů řízení porušuje jeho základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a to v důsledku postupu porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze přisvědčit.
Ústavní soud konstatuje - jak již bylo uvedeno v řadě jeho rozhodnutí - že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nepřísluší mu zkoumat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí (a zásadně není tedy oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti). Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o porušení základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných podústavním zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud připomíná, že se v souzené věci jednalo o stejnou činnost, kterou právní zástupce vykonal v rámci poskytování právní služby pro stěžovatele i ve věci vedené pod sp. zn. 5 Ca 151/2005, za niž, jak městský soud správně uvedl, byla stěžovateli (mimo přiznané částky za soudní poplatek ve výši 2.000 Kč) přiznaná i odměna ve výši 2.558,50 Kč (tedy na nákladech řízení v celkové výši 4.558,50 Kč).
Ústavní soud neshledal v postupu a závěrech obecného soudu nic, co by jej opravňovalo ke zrušení napadené výrokové části napadeného rozsudku. Je totiž věcí obecného soudu samostatně posoudit - neboť mu to soudní řád správní výslovně dovoluje (§60 odst. 7) - zda v řízení o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu (celního ředitelství, tj. žalovaného) přizná či nepřizná náhradu nákladů zcela nebo zčásti, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné. Soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve odkázal na ustanovení §60 odst. 1 s.ř.s., neboť výslovně uvedl, že plně úspěšnému stěžovateli přiznal v souzené věci (a současně zdůraznil) pouze náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 2000,- Kč. Ústavní soud nepovažuje za výstižné tvrzení stěžovatele, že soud nepostupoval v souladu s §60 s.ř.s. Naopak - jak již bylo uvedeno - městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně a jasně vyslovil, že náhradu za právní zastoupení stěžovatele advokátem v tam uvedené výši stěžovateli přiznal již ve věci sp. zn. 5 Ca 151/2005. Soud tedy uvedl důvody zvláštního zřetele hodné, které jej vedly k rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů. I když lze připustit, že odkaz na aplikaci právě ustanovení §60 s.ř.s., a to konkrétně jeho odst. 7, mohl být více pregnantní, resp., že soud mohl výslovně odkázat právě na tuto část daného ustanovení, nepovažuje to Ústavní soud za dostatečný důvod, resp. za porušení ústavně zaručených práv stěžovatele takové intenzity, aby napadenou výrokovou část rozhodnutí soudu zrušil.
Stejnou úvahou je ostatně Ústavní soud veden v případě posouzení stěžovatelova argumentu týkajícího se nepřiznání náhrady nákladů za činnost právního zástupce v případě zpětvzetí návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby (srov. obsah spisu na čl. 17 a 21).
Ústavní soud rovněž usuzuje, že Městský soud v Praze dostatečně jasně vyložil důvody, proč stěžovateli nepřiznal náklady úkon právní služby - za jeho repliku ze dne 1. 11. 2005, v níž jsou - jak správně uvedl - v podstatě pouze opakovány důvody uvedené již v žalobě.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou ustálenou judikaturu (ostatně jeden z judikátů - a to na podporu opačné argumentace - připomíná i stěžovatel, srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. US 454/04), která považuje rozhodování o nákladech řízení za integrální součást soudního řízení jako celku; toliko v případě, že obecný soud rozhodne o náhradě nákladů v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud však výše dovodil, že situace takové intenzity v souzené věci nenastala a sám obecný soud důvody rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vysvětlil - s výhradou výše uvedenou - dostatečně.
Proto Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2007
Vojen Gűttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu