ECLI:CZ:US:2007:1.US.619.06.1
sp. zn. I. ÚS 619/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. A. V., CSc., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1455/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 61 To 202/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 24 T 75/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností J. M. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces, práva činit, co není zákonem zakázáno, práva nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a práva, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.
Současně požádal o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako nedůvodné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, který, po spojení nedůvodně rozdělené skutkové věty soudem prvního stupně, zvlášť ohledně stěžovatele a zvlášť ohledně obviněného K. Ch., znovu uznal stěžovatele vinným trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to mu uložil, stejně jako soud prvního stupně, peněžitý trest ve výši 1 000 000,-- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Trestného činu se stěžovatel dopustil, jako jednatel společnosti Eroc Center s. r. o., společně s obviněným K. Ch. Ve společném úmyslu zjednávali dívky k provozování erotických služeb za úplatu, včetně prostituce, prostřednictvím inzerátů na práci v erotickém klubu. Následně jim umožňovali poskytování těchto služeb i prostituce tím, že jim pro zmíněné účely pronajímali pokoje za částky od 2 000,-- Kč do 17 000,-- Kč týdně. Tyto pokoje vybavili a zajišťovali jejich údržbu, včetně výměny prádla. Dívky instruovali o podmínkách poskytování erotických služeb, včetně prostituce, o cenách za služby, o způsobu úhrady nájmu za pokoje a zajišťovali organizaci a ochranu dívek.
Stěžovatel tvrdil, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu, neboť toliko pronajímal pokoje za účelem erotické produkce, nikoli k provozování prostituce. Poukázal na výpověď "několika desítek" svědkyň, jimiž zpochybnil výpovědi dalších svědkyň, které uvedly, že vedle jiné erotické produkce měly na pokojích i pohlavní styk. Navíc, žádná nehovořila o tom, že by byla k prostituci přesvědčována, či ovlivňována, aby na pokojích provozovala právě prostituci. Stěžovatel současně tvrdil, že nebyl naplněn ani materiální znak trestného činu, tj. nebezpečnost činu pro společnost. Došlo sice k vytvoření podmínek pro provozování prostituce, avšak nedošlo k žádným negativním jevům s prostitucí spojených. Poukázal na vývoj v okolních členských státech Evropského společenství a připravovanému právnímu vývoji s tím, že fenomén prostituce není považován za kriminální, neboť samotná prostituce, při respektování jistých pravidel, není škodlivá. Vzhledem k tomu, že materiální znak nebyl prokázán, jednalo se o nepřípustné rozšíření podmínek trestnosti nad rámec stanovený zákonem. Nejvyššímu soudu ČR vytkl porušení práva na spravedlivý proces, neboť napadená rozhodnutí nižších soudů, i přes řádně odůvodněný a naplněný dovolací důvod, nepřezkoumal.
Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podána osobou zjevně neoprávněnou a ve zbývající části zjevně neopodstatněná.
Pokud stěžovatel navrhl zrušení i výroků, které se týkaly pouze ostatních obviněných, je nutno hodnotit ústavní stížnost v této části jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Stěžovatel totiž není oprávněn k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, resp. proti výrokům, kterými (již z logiky věci) nebylo a ani nemohlo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv [§43 odst. 1 písm. c) ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavně právní roviny. Opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy. Po Ústavním soudu tak požaduje, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly. Námitky stěžovatele byly předmětem úvah při rozhodování obecných soudů v předchozím řízení, obecné soudy se s nimi přesvědčivě vypořádaly, včetně jejich řádného odůvodnění. Při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces. Na jejich závěrech nehodlá Ústavní soud nic měnit, jelikož není jeho úkolem přehodnocovat skutková a právní zjištění obecných soudů, pokud jsou racionálně a přesvědčivě zdůvodněna, jak tomu bylo v projednávané věci. Hodnotit obecnými soudy již zhodnocené důkazy by mohl Ústavní soud jen za předpokladu existence extrémního nesouladu mezi závěry obecného soudu a skutečnostmi, z nichž soud při hodnocení vycházel. Takovou diskrepanci v daném případě neshledal.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [§2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")], dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ). Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěly obecné soudy k právnímu závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Jejich závěr o vině stěžovatele má oporu ve skutkových zjištěních. V odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1 TrŘ). Důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
K naplnění základní skutkové podstaty trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1 TrZ postačuje pouhé zjednání jiného k prostituci nebo kořistění z ní. "Zjednáním" se rozumí uzavření smlouvy či dohody, a to i konkludentní, jejímž obsahem je provozování prostituce. Musí zde tedy být projev vůle obou stran, a to jak kuplíře, tak i osoby provozující prostituci, tzn. dobrovolnost ze strany osoby provozující prostituci (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 8 Tdo 1573/2005, sp. zn. 7 Tdo 445/2005 a další). Znak "kořistění z prostituce provozované jiným" znamená jakýkoli způsob získávání majetkového prospěchu z prostituce provozované jiným, za podmínky, že lze dovodit, že pachatel využívá vědomě svého vztahu k osobě provozující prostituci. Není nutné, aby pachatel výslovně vyžadoval nebo vynucoval hmotný prospěch z prostituce jiného, postačí opakované přijímání úplaty za to, že umožňuje provozování prostituce (Rt 11/78 11 Tz 17/77 [Sb.NS 78, 1: 58]).
V daném případě bylo prokázáno najímání dívek pomocí inzerátů a sjednávání podmínek jejich fungování v daném podniku, včetně instruktáže o cenách poskytovaných erotických služeb, včetně prostituce, o způsobu úhrady nájmu za pokoje atd. Tím docházelo k uzavírání konkludentních dohod o provozování prostituce (zjednání jiného k prostituci). Ze strany najímaných dívek se jednalo o dobrovolně uzavřené dohody. Současně byl prokázán i druhý znak objektivní stránky stíhaného trestného činu, a to kořistění z prostituce. Dívkám byly pronajímány pokoje se zajištěním veškeré hygieny a ochrany za částky původně 2 000,-- Kč až do částky 17 000,-- Kč týdně. Vytvořenými podmínkami stěžovatel umožnil provozovat prostituci a tento vědomý vztah byl naplněn placením nájmu za pokoje a služby s tím související, přičemž uvedenými platbami byl získáván majetkový prospěch (str. 5 - 9 rozsudku soudu prvního stupně, str. 5 - 8 rozsudku odvolacího soudu).
Tvrzení stěžovatele, že v daném případě dívky provozovaly prostituci dobrovolně a nebyly k ní nuceny, prospěla právě stěžovateli, neboť jeho jednání bylo posouzeno podle mírnější právní kvalifikace. Pokud by totiž bylo prokázáno, že byly dívky k prostituci nuceny, bylo by jeho jednání posuzováno podle přísnějších ustanovení trestního zákona a tomu by také odpovídalo i uložení podstatně přísnějšího trestu, než jaký byl v projednávané věci uložen.
Ze skutkových zjištění učiněných obecnými soudy rovněž zcela nepochybně vyplývá i naplnění subjektivní stránky daného trestného činu. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat. Na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Jak konstatoval nejen soud prvního stupně, ale také soud odvolací (str. 6 - 7 rozsudku), provozování prostituce v podniku Erotic Center, v hale č. 18, bylo ze strany stěžovatele pokryto úmyslným zaviněním, neboť z provedených důkazů bylo zjištěno, že se v uvedeném podniku provozovala prostituce ve velkém rozsahu a stěžovatel byl s touto skutečností minimálně srozuměn. Konečně, i sám stěžovatel hovořil o "pouhém" povědomí, že některé z prostředků, které byly jako nájemné placeny, mohou pocházet z prostituce provozované v jeho podniku a že vytvořením podmínek umožnil provozování prostituce, což ale podle jeho názoru nemůže být postižitelné podle trestního zákona.
Nepřípadnou je námitka, týkající se absence materiální stránky stíhaného trestného činu, kterou stěžovatel opírá zejména o možné budoucí zlegalizování prostituce. Toto tvrzení již bylo předmětem úvah soudu prvního stupně, který se jím zabýval a vypořádal, když správně konstatoval, že je vázán a musí rozhodovat podle platného a účinného zákona, a nikoliv na základě úmyslu zákonodárce, či teoretických úvah o budoucí možné úpravě této problematiky. Nejvyšší soud ČR pak tuto námitku stěžovatele označil za naprosto irelevantní (str. 5 usnesení). I Ústavní soud považuje tuto námitku stěžovatele za přinejmenším nevhodnou, neboť soudci jsou vázáni pouze zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR). Pokud by postupovali na základě úmyslu zákonodárce, který ještě nebyl vyjádřen v zákoně, či teoretických úvah o úpravě té které problematiky, jak to požaduje stěžovatel, bylo by nutno takový postup považovat za neústavní, v rozporu nejen s právní jistotou, ale také ústavními předpisy, a taková rozhodnutí by musela být bez dalšího zrušena. V tomto směru proto postačí odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (pátý odstavec str. 5 rozsudku).
K námitce o porušení práva na spravedlivý proces, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání, Ústavní soud uvádí, že označení konkrétního dovolacího důvodu, uvedeného v ustanovení §265b TrŘ, nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud ČR je vždy povinen nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze, i podle jím vytýkaných vad, podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b TrŘ, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem ČR. Pokud se tedy Nejvyšší soud ČR námitkami stěžovatele zabýval a řádně zdůvodnil, proč se stěžovatel ocitl mimo rámec uvedeného zákonného dovolacího důvodu, nelze mu vytýkat jakékoli ústavně právní pochybení. Pro úplnost je vhodné doplnit, že žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje.
Ústavní soud neshledává v napadených rozhodnutí obecných soudů a v jejich postupu vykročení z ústavně konformního rámce, neboť bylo postupováno zákonem stanoveným způsobem, stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny), a to za jednání definované (trestním) zákonem jako trestný čin, za jehož spáchání mu byl uložen trest stanovený (trestním) zákonem (čl. 39 Listiny). Věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, v přítomnosti stěžovatele, který měl zajištěn přístup k soudu, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky, vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a obecné soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobody).
Odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces není totiž možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. V daném případě jsou závěry soudů o vině stěžovatele a uloženém trestu výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v dané věci neshledal věcné ani zákonné důvody pro postup podle §39 zákona o Ústavním soudu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu