ECLI:CZ:US:2007:1.US.621.06
sp. zn. I. ÚS 621/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti Mysliveckého sdružení BRDO se sídlem v Dobříši, Hájenka Rochoty 931, IČ 18 60 87 28, zastoupeného Mgr. Michalem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. června 2005, č. j. 7 C 128/2005-6, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2005, č. j. 32 Co 22/2005-26 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. června 2006, č. j. 30 Cdo 605/2006-80, za účasti Okresního soudu v Příbrami, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 14. září 2006 a doplněnou dne 16. listopadu 2006 a 29. listopadu 2006, domáhá, s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že žalobou podanou podle ust. §246 o. s. ř. napadl rozhodnutí pozemkového úřadu Příbram ze dne 5. května 2005, č. j. 214/96, R XV 24/2001.359/05. V petitu žaloby jej však mylně označil (jako rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 12. listopadu 2001 č. j. R XV 24/2001) a navrhl jeho zrušení, ač již podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2003 bylo třeba žalovat na rozhodnutí o věci samé, žaloba však jinak obsahovala vylíčení všech rozhodných skutečností a označení důkazů k prokázání jeho tvrzení. Stěžovatel se domnívá, že soud prvního stupně poté postupoval nesprávně, jestliže jej nevyzval k odstranění vad podání a nepoučil jej o jeho procesních právech (§5 ve spojení s §43 odst. 1 o. s. ř.) a žalobu rovnou pro opožděnost odmítl - tedy aniž by si ujasnil samotný předmět řízení. Vadu v jeho postupu nezhojil následně ani soud odvolací, který rovněž mohl vadu zhojit postupem dle ust. §95 odst. 2 o. s. ř. (tedy rozhodnutím o změně žaloby). Oba soudy však setrvaly na ryze formalistickém přístupu k věci a odepřely tak stěžovateli právo na projednání jeho věci. Nejvyšší soud ČR následně dovolání podané stěžovatelem odmítl pro nesplnění náležitostí dovolání, aniž by jej však, shodně jako soudy předchozích stupňů, byť jen vyzval k odstranění vytčených vad, čímž mohl napravit vadný postup soudu první instance i soudu odvolacího. Rovněž v jeho postupu stěžovatel spatřuje ryze formalistický přístup, v konečném důsledku vedoucí k odepření jeho práva na projednání věci před soudem.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti poukazuje na kontext celé věci - jímž je rozhodování okresního pozemkového úřadu v Příbrami v restituční věci, v níž stěžovatel vystupuje jako osoba povinná k vydání nemovitosti (resp. k uzavření dohody o vydání věci). Vznáší přitom námitky vůči postupu, jímž pozemkový úřad nepovolil obnovu řízení ve věci, ač mu byly předloženy nové skutečnosti a důkazy, které stěžovatel nemohl bez své viny v předchozím řízení uplatnit. Tyto skutečnosti v ústavní stížnosti dále popisuje a navrhuje, aby Ústavní soud shora uvedená soudní rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ze spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 7 C 128/2005, který si Ústavní soud vyžádal k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že stěžovatel podal k tomuto soudu dne 2. června 2005 žalobu dle ust. §246 o. s. ř. - podle jejího petitu o zrušení rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, referátu okresního pozemkového úřadu ze dne 12. listopadu 2004, č. j. R XV 24/2001 - pro jeho absolutní neplatnost spolu s návrhem na vydání předběžného opatření, jímž J. J. K. zakáže jakkoliv s předmětným majetkem nakládat, vzhledem k tomu, že po zabrání majetku došlo k rozsáhlé devastaci interiéru, rozebrání krbu, obložení stěn, apod. Usnesením ze dne 6. června 2005, č. j. 7 C 128/2005-6, Okresní soud v Příbrami odmítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření (pro nedostatek podstatných náležitostí ve smyslu §75 odst. 2, §75a odst. 1 o. s. ř.) , jakož i podanou žalobu pro opožděnost, a rozhodl o nákladech řízení. Stran rozhodnutí samého soud uvedl, že ačkoliv stěžovatel pravděpodobně omylem v petitu žaloby vymezil datum vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu 12. 11. 2004, namísto správného 12. 11. 2001, je zřejmé z připojeného spisu Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Příbram, zrušení jakého rozhodnutí tohoto správního orgánu se domáhá. Soud pak uzavřel, že v tomto ohledu žaloba podaná proti tomuto rozhodnutí, jež nabylo právní moci 7. 6. 2002, je zjevně opožděná. Nová právní úprava, přijatá novelou o. s. ř. s účinností od 1. 1. 2003 na tom nemůže ničeho změnit.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. srpna 2003, č. j. 32 Co 22/2005-26 tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ze dne 12. 11. 2001 po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v ust. §247 odst. 1 o. s. ř. Dále konstatoval, že ke znakům právního státu patří zákaz zpětné účinnosti zákonů. Proto se nelze úspěšně domáhat žalobou podanou podle §246 a násl. o. s. ř., ve znění novely č. 151/2002 Sb., účinné od 1. 1. 2003, rozhodnutí soudu ve věci, která byla pravomocně rozhodnuta již v roce 2002 podle tehdy platného občanského soudního řádu. Námitku žalobce, že ve skutečnosti podal žalobu proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Příbrami ze dne 5. 5. 2005, č. j. 213/96, R- 0 - XV 24/2001, 359/05, kterým byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení, krajský soud neakceptoval, neboť z návrhu rozsudečného výroku žaloby tato skutečnost nevyplývá. Stěžovatel se sice v podané žalobě zmínil o tom, že dne 30. 5. 2005 nabylo právní moci rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 18. 5. 2005, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ze dne 5. 5. 2005 ve věci jeho návrhu na obnovu řízení, nicméně z obsahu žaloby a z návrhu rozsudečného výroku nebylo možné seznat, že se cítí být dotčen na svých právech právě tímto rozhodnutím jako rozhodnutím konečným a že se domáhá rozhodnutí ve věci samé, tj. o povolení obnovy řízení pravomocně skončeného rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Příbrami ze dne 12. 11. 2001, č. j. 214/96, 302/96, RX 24/2001. V návrhu, jak má soud rozhodnout, žalobce jednoznačně uvedl, že se domáhá zrušení citovaného rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Příbrami ze dne 12. 11. 2001, a k doplnění návrhu žalobce ze dne 13. 6. 2005, které bylo doručeno soudu prvního stupně současně s podaným odvoláním, nemohl tento soud již přihlédnout. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že podle části páté o. s. ř. již nelze od 1. 1. 2003 žalovat na zrušení rozhodnutí správního orgánu, ale je třeba se u soudu domáhat rozhodnutí ve věci samé, tj. ve věci, která byla předmětem správního řízení u správního orgánu. Takový návrh žalobce soudu nepodal, a proto se odvolací soud v tomto řízení nemohl zabývat jeho návrhem na obnovu řízení ve věci restitučního nároku prvního účastníka, které bylo učiněno až v odvolání, jestliže o tomto návrhu soud prvního stupně nerozhodoval. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, jestliže žalobu proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Příbrami ze dne 12. 11. 2001, č. j. 214/96, 302/96, RX 24/2001, pro opožděnost podle §250g odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítl. V souladu se zákonem je i výrok usnesení soudu prvního stupně, kterým byl odmítnut návrh žalobce na vydání předběžného opatření, které nelze nařídit za situace, kdy žaloba byla pro opožděnost odmítnuta.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. června 2006, č.j. 30 Cdo 605/2006-80, aniž by se jím meritorně zabýval, a to tak, že je odmítl pro vady dle ust. 243c odst. 1 a §43 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud ČR shledal, že stěžovatel ve svém podání neuvedl, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů napadá rozhodnutí soudu odvolacího, přičemž jej již k odstranění této vady nevyzýval s odkazem na vlastní ustálenou judikaturu, dle níž náležitosti dovolání mohou být doplněny ať již k výzvě soudu nebo z vlastní iniciativy dovolatele pouze do konce dovolací lhůty. Po uplynutí této lhůty se případná výzva k odstranění vad dovolání stává bezpředmětnou a původně odstranitelné vady dovolání se jejím marným uplynutím stávají neodstranitelnými. Dovolací soud by proto k případně opožděně podanému doplnění dovolání nemohl přihlížet.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.
Z obsahu stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání stížností napadených rozhodnutí, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní stížnost, spočívající v polemice se skutkovými a právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v odvolání a posléze v dovolání, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.
Ústavní soud z vyžádaného spisového materiálu ani z napadených rozhodnutí nezjistil, že by v řízení došlo ze strany obecných soudů k pochybení v rovině ústavněprávní, které stěžovatel namítá, zejména pokud jde o jeho tvrzení o procesních pochybeních všech tří soudů, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena.
Přestože sám nad jiné vyzdvihuje povinnost obecných soudů dbát procesních práv účastníků a o jejich procesních právech a povinnostech je poučovat, tato povinnost nenahrazuje povinnost účastníků formulovat svá podání jasně, srozumitelně a v souladu s ust. §42 odst. 4 o. s. ř., zejména v tom ohledu, aby z něj jednoznačně bylo patrné, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje. Má-li však podání všechny uvedené náležitosti, postup dle ust. §43 odst. 1 o. s. ř., tím méně pak poučení dle §5 o. s. ř. není namístě, a to i přesto, že podáním účastník zamýšlel jiný procesní úkon než ve skutečnosti učinil.
Ústavní soud v tomto ohledu musí konstatovat, že závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou přiléhavé podání, které stěžovatel učinil; jeho žaloba, datovaná 1. června 2005 a doručená okresnímu soudu 2. června 2005 obsahuje námitky proti rozhodnutí pozemkového úřadu v Příbrami, jímž byl jako vlastník nemovitostí v k. ú. Dobříš určen J. J. K., proti závěrům pozemkového úřadu o tom, že J. J. K. je oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě a že jeho nárok na vydání věci je po právu. V žalobě je pouze zmíněno, že "dne 30. 5. 2005 nabylo právní moci rozhodnutí ÚPÚ Mze z 18. 5. 2005, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení, č. j. 359/05 ze dne 13. 4. 2005, bez možnosti odvolání ve správním řízení." To je jediná zmínka o tom, že byl návrh na obnovu řízení podán a jak o něm bylo rozhodnuto - argumentačně se však s tímto procesem žaloba nevypořádává ani v tom směru, co bylo důvodem obnovy řízení a v čem stěžovatel shledává vadný postup pozemkového úřadu, jehož rozhodnutím nebyla připuštěna. Námitky v žalobě obsažené jsou jednoznačně vůči meritu restitučního procesu samého. Chtěl-li tedy stěžovatel podat žalobu proti rozhodnutí pozemkového úřadu o zamítnutí návrhu na obnovu řízení, měl tak učinit jasně a srozumitelně a měl toto rozhodnutí řádně v rozsudečném výroku označit, nebo alespoň, aby jeho pochybení bylo zřejmé, uplatnit námitky svědčící o pochybení správního úřadu ve vztahu k podmínkám povolení obnovy řízení, nikoliv již merita sporu.
Ústavní soud v tomto ohledu konstatuje, že stejné námitky, jimiž dokládá porušení svých práv dle čl. 4 a čl. 11 Listiny, stěžovatel uplatňuje i nyní v ústavní stížnosti. Ježto se však netýkají rozhodnutí ani postupu, který je ústavní stížností napadán, nemůže se jimi Ústavní soud jakkoliv zabývat a nelze je považovat za včasné a přijatelné. Nakonec z merita věci projednány byly v rámci řízení o ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 486/02 a v usnesení ze dne 27. ledna 2004, jímž bylo řízení o stížnosti ukončeno, již Ústavní soud o nich svůj názor vyslovil.
Ústavní soud pak neshledal pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu ČR. Stěžovatel tomuto soudu podal dovolání, které, což nepopírá, nemělo zákonem požadované náležitosti, přičemž, jsa zastoupen advokátem, osobou s právnickým vzděláním, musel si být vědom následků, které jsou s tímto spojeny. Dovolání je vysoce formální procesní prostředek, u nějž právě kvůli požadavkům na jeho obsahové a formální náležitosti platí povinnost obligatorního právního zastoupení, jež má zabránit nedostatkům v procesních úkonech dovolatelů. Lhůta k podání dovolání je ze zákona dvouměsíční a je konstruována jako prekluzivní - propadná, tudíž jejím marným uplynutím již nelze případné nedostatky v učiněném procesním úkonu zhojit. Stěžovatel měl tedy sám zajistit, aby jím podané dovolání mělo zákonné náležitosti od svého počátku; zjistil-li dovolací soud dodatečně, že některé z náležitostí postrádá, a stalo-li se tak již po uplynutí dovolací lhůty, výzva k odstranění vad by na zhojení těchto nedostatků neměla žádný vliv, neboť podání k odstranění těchto vad směřující by nutně bylo stěžovatelem učiněno až po této propadné lhůtě a dovolací soud by k němu již nemohl přihlížet. Ústavní soud tedy uzavírá, že nikoliv úkony soudů, nýbrž nedostatek v úkonech stěžovatele způsobily, že nemohl před soudem hájit svá práva. Občanskoprávní zásada vigilantibus iura (každý nechť si střeží svá práva) plně platná v právu občanskoprávním, se tak projevuje i v právu procesním a je korigována povinností soudů dbát práv účastníků řízení a poučovat je o nich, leč nikoliv nahrazovat je úkony svými nebo nahrazovat jejich vůli tam, kde je zcela nezřejmá.
Ústavní soud závěrem podotýká, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídalo jeho názorům, spočívá-li podstata ústavní stížnosti toliko v polemice s právními závěry obecných soudů.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 9. ledna 2007
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu