ECLI:CZ:US:2007:1.US.628.06
sp. zn. I. ÚS 628/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 29, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 6. 2006, čj. 29 Odo 535/2006 - 266, a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, čj. 14 Cmo 28/2002 - 208, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2001, čj. 43 Cm 42/98 - 161, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kde šlo o žalobu obchodní společnosti PARTNER spol. s r. o. proti stěžovateli o zaplacení částky 947 139,-- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně polemizuje se skutkovými a s některými právními zjištěními obecných soudů, namítá, že nedostatečně zjistily skutkový stav věci a z takto nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci učinily nesprávné právní závěry. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") znemožnil provedení důkazů stěžovatelem navržených, zejména znaleckým posudkem v oboru účetnictví, jímž mělo být prokázáno, že si nemohl z majetku žalobce částku 947 139,-- Kč vyplatit, protože žalobce takové finanční prostředky vůbec k dispozici neměl. V návaznosti na to zpochybnil i důkaz výdajovým dokladem ze dne 4. 2. 1997, resp. "hodnotu", jakou mu přikládaly soudy prvního a druhého stupně, a poukázal na skutečnost, že většinoví společníci žalobce převedli převážnou část finanční hotovosti společnosti (2,3 mil. Kč) na jiný účet a že peníze z prodeje nemovitosti vlastněné žalobcem, který on v dané době realizoval, použil na úhradu závazků vůči zaměstnancům a obchodním partnerům. Dále vyslovil nesouhlas se závěrem vrchního soudu, podle kterého valná hromada žalobce přijala dne 26. 3. 1996 usnesení, že nebude vyplacen zisk za rok 1992. Podle názoru stěžovatele o rozdělení zisku rozhodla valná hromada již dne 31. 5. 1994 a ze zápisu z valné hromady ze dne 26. 3. 1996 je patrné, že se v dané věci nehlasovalo, a tak nebylo přijato ani žádné rozhodnutí o nerozdělení zisku. Vzhledem k této skutečnosti, i kdyby si nechal žalobcem tento podíl v částce 947 139,-- Kč proplatit, což ovšem - jak bylo uvedeno výše - popírá, nemohlo by se jednat o bezdůvodné obohacení.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že podal proti žalobci vzájemný návrh na zaplacení podílu na zisku za rok 1995 ve výši 796 860,50 Kč s příslušenstvím, jenž mu měl být vyplacen. Valná hromada totiž, dne 29. 11. 1997, rozhodla, že podíl na zisku stěžovateli - na rozdíl od většinových společníků - vyplacen nebude, což bylo podle stěžovatele v rozporu se zákonem. Podle názoru stěžovatele nezaniká možnost domáhat se podílu na zisku žalobou na plnění pouze z toho důvodu, že stěžovatel nepodal v tříměsíční lhůtě, ve smyslu §131 obchodního zákoníku, žalobu o určení neplatnosti usnesení valné hromady ze dne 29. 11. 1997, neboť daný nárok vyplývá přímo ze zákona, a proto není dotčen rozhodnutím zmíněné valné hromady.
Ústavní soud poté, co si vyžádal a prostudoval spis sp. zn. 43 Cm 42/98 Krajského soudu v Hradci Králové, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Ústavní soud předně, k důvodům ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, uvádí, že jeho rozhodnutí plně respektovalo nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006, kterým bylo zrušeno předchozí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2003, čj. 29 Odo 899/2002 - 245, kde Nejvyšší soud, v rozporu s ústavním pořádkem, dovodil opožděnost stěžovatelem podaného dovolání.
V nyní napadeném usnesení Nejvyšší soud dovodil, že dovolání stěžovatele není přípustné, protože bylo, z velké většiny, vzneseno jen z důvodů skutkových a nepřineslo ani žádnou otázku zásadního právního významu. Takovouto otázkou v žádném případě nebyl předchozí závěr odvolacího soudu, že nebylo-li usnesení valné hromady napadeno včas, podle §131 obch. zák., nelze platnost tohoto usnesení soudně přezkoumávat. Tento závěr odvolacího soudu je totiž v souladu s publikovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy není v žádném případě protiústavní. Stěžovatel ostatně sám v podstatě protiústavnost tohoto rozhodnutí ani netvrdí, vyjma jeho polemiky s uvedenou právní otázkou možnosti zpochybnění legality usnesení valné hromady.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzená protiústavnost rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu v otázkách skutkových. K tomu Ústavní soud uvádí, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v §157 odst. 2 OSŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257 a násl. a konst. judikatura).
Případ, který je předmětem této ústavní stížnosti, představuje, s jednou výjimkou, toliko problém pouze po stránce skutkové. Stěžovatel v podstatě jen reprodukuje argumenty, které neúspěšně uplatnil již v řízení před soudy obecnými a s nimiž se obecné soudy dostatečně vypořádaly. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal ani existenci extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními ani že by k závěrům, k nimž obecné soudy dospěly, nebylo možno dojít žádnou možnou interpretací důkazů, které byly před nimi provedeny. Pokud soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že dalšího dokazování není třeba, s ohledem na jasnost důkazního stavu věci, nemohly se dopustit protiústavního postupu, a to tím spíše, pokud jediným důvodem stěžovatelem navržených dalších důkazů mělo být potvrzení jeho velmi neobvyklého výkladu toho, proč podepsal výdajové doklady o přijetí relevantní sumy peněžních prostředků. Není proto v kompetenci Ústavního soudu rozhodnutí obecných soudů znovu přezkoumávat v duchu skutkových teorií, které v ústavní stížnosti snáší stěžovatel.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm.a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu