ECLI:CZ:US:2007:1.US.632.06
sp. zn. I. ÚS 632/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Vladimírem Fialou, advokátem v Ústí nad Labem, Na Stráni 26, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 31 Co 151/2006-156 ze dne 23. 5. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 31 Co 151/2006-156 ze dne 23. 5. 2006, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně č.j. 11 C 31/2001-136 ze dne 8. 4. 2005, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 369.005,- Kč s příslušenstvím proti žalované Střední odborné škole informatiky a spojů a SOU, se sídlem v Kolíně, Jaselská 826. Napadeným rozhodnutím došlo podle názoru stěžovatele k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
V předmětném řízení uplatňoval stěžovatel proti žalované Střední odborné škole informatiky a spojů a SOU v Kolíně III. nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo z důvodu užívání dílny se stavební parcelou č. 2585/1 a kanceláře se stavební parcelou č. 2585/2 bez potřebné smlouvy, tj. bez právního důvodu. Stěžovatel nepopírá skutková zjištění získaná v procesu dokazování soudy (s. 136 revers, 137 spisu okresního soudu). Pro úplnost ústavní stížnosti však znovu uvádí, že se nedohodl se žalovanou o uzavření nájemní smlouvy - výši nájemného, a proto žalovaná podala návrh soudu na uzavření nájemní smlouvy, který byl veden pod sp. zn. 13 C 744/96. V rámci tohoto řízení řešil na podnět soudu otázku výše nájemného finanční referát Okresního úřadu v Kolíně, který určil nájemné rozhodnutím č.j. Fin. 02.1/2/98/Hč/30522 ze dne 21. 4. 1998, jež nabylo právní moci dne 24. 4. 1998. Následně pak žalovaná vzala návrh zpět a řízení bylo dne 20. 11. 1999 pravomocně zastaveno.
Stěžovatel připomíná, že předmětné nemovitosti mu byly vydány v restitučním řízení podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Podle §12 odst. 2 citovaného zákona vzniká školské osobě proti oprávněné osobě, jíž byly nemovitosti vydány, právo na uzavření dohody o nájmu nebytových prostor. V případě, že se nedohodnou o výši nájemného, určí je příslušný orgán státní správy podle obecně platných cenových předpisů.
Stěžovatel vytýká obecným soudům jejich závěr o uplynutí promlčecí lhůty stanovené v §107 občanského zákoníku před podáním žaloby. Tvrdí, že takový závěr neodpovídá uvedeným skutkovým okolnostem a není v souladu s citovaným ustanovením občanského zákoníku, ani s ustálenou judikaturou. Podle jeho názoru námitka promlčení, vznesená žalovanou, je v daném případě navíc výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná nesouhlasila s jeho návrhem na uzavření nájemní smlouvy, byla si plně vědoma toho, že nebytové prostory užívá bezesmluvně a poskytla dvě zálohy na budoucí vydání bezdůvodného obohacení. K odstranění nezákonného stavu vyvolala žalovaná soudní řízení o uzavření nájemní smlouvy a tedy i o výši nájemného. Jestliže soudy vyžadovaly na stěžovateli, aby vyvolal další řízení, ale v obráceném postavení účastníků, je to podle jeho názoru v rozporu se základními ustanoveními občanského zákoníku a s posláním soudů vůbec. Navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 11 C 31/2001 vedený u Okresního soudu v Kolíně. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 369.005,- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které vzniklo užíváním výše specifikovaných nemovitostí bez právního důvodu. Rozsudkem č.j. 11 C 31/2001-136 ze dne 8. 4. 2005 Okresní soud v Kolíně žalobu zamítl. Dospěl sice k závěru, že nárok je důvodný, leč musel se zabývat vznesenou námitkou promlčení (č.l. 133). K posouzení této námitky uvedl soud I. stupně následující: "Podle ustanovení §107 odst. 1 a 2 občanského zákoníku se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (subjektivní promlčecí doba), nejpozději však za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (objektivní promlčecí doba). Při posuzování subjektivní promlčecí doby soud dospěl k závěru, že žalobce se mohl právem domnívat, že v průběhu soudního řízení probíhajícího od roku 1996 pod sp. zn. 13 C 744/96 bude stanovena správním orgánem výše nájemného, které bude následně po žalovaném požadovat. V okamžiku zastavení tohoto soudního řízení bylo zřejmé, že po žalovaném nemůže požadovat nájemné, ale jen bezdůvodné obohacení. Subjektivní promlčecí doba počala běžet dnem 22.10.1999 (žalobce vyslovil souhlas se zpětvzetím žaloby v řízení pod sp. zn. 13 C 744/96 a bylo zřejmé, že toto řízení bude zastaveno; tím se žalobce dozvěděl, že žalovaný se bezdůvodně obohatil) a skončila dnem 22. 10. 2001. Objektivní promlčecí doba však začala běžet od vzniku bezdůvodného obohacení, tj. od 30. 9. 1997, kdy žalovaný ukončil užívání nebytových prostor a skončila po třech letech, tj. dnem 30. 9. 2000. Pokud tedy žalobce podal žalobu dne 24. 10. 2000, jeho právo na zaplacení částky z titulu bezdůvodného obohacení je promlčeno a soudu nezbylo, než žalobu zamítnout."
Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, v němž vyjádřil nesouhlas s tvrzeným promlčením svého nároku; podle jeho názoru se promlčecí doba stavěla po dobu soudního řízení vedeného Okresním soudem v Kolíně pod sp. zn. 13 C 744/96. Předmětem uvedeného řízení bylo uzavření nájemní smlouvy na nebytové prostory a řízení bylo zastaveno až usnesením ze dne 3. 11. 1999. Stěžovatel dále namítl, že u Okresního úřadu v Kolíně pak probíhalo řízení o určení výše nájemného od 13. 9. 1996 do 24. 4. 1998 a také tato doba neměla být do běhu promlčecí lhůty ve smyslu §112 občanského zákoníku započítávána.
Krajský soud v Praze rozsudkem č.j. 31 Co 151/2006-156 ze dne 23. 5. 2006 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že z hlediska skutkového vyšel z dokazování provedeného soudem I. stupně a ztotožnil se s jeho skutkovými závěry, které jsou navíc mezi účastníky řízení nesporné. Dále prohlásil, že také právní posouzení věci soudem I. stupně je v zásadě správné; i odvolací soud je toho názoru, že nárok stěžovatele je co do základu důvodný. Se soudem I. stupně se shodl i ve stanovení objektivní promlčecí doby, která začala plynout nejpozději dnem 30. 9. 1997 (skončeno užívání nemovitostí) a skončila dnem 30. 9. 2000, takže právo stěžovatele je promlčeno. Krajský soudu se však neshodl se soudem I. stupně ve vymezení subjektivní promlčecí doby. K této otázce uvedl: "Na rozdíl od soudu I. stupně je odvolací soud toho názoru, že žalobci marně uplynula i dvouletá subjektivní promlčecí doba. O tom, kdo se na jeho úkor obohatil a konkrétně v jaké výši se žalobce dozvěděl poté, co byla určena výše nájemného rozhodnutím Okresního úřadu v Kolíně - finančního referátu ze dne 21. 4. 1998, č.j. Fin. 02.1/2/98/Hč/30522. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 4. 1998. Tímto dnem začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba, která uplynula již dne 24. 4. 2000, tedy půlroku před podáním žaloby." K námitce stěžovatele, že se promlčecí doba stavěla po dobu soudního řízení vedeného u soudu I. stupně pod sp. zn. 13 C 744/96 odvolací soud prohlásil: "ve smyslu §112 občanského zákoníku dochází ke stavení promlčecí doby, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje. Pouze v takovém případě promlčecí doba od uplatnění nároku po dobu řízení neběží. Ve věci 13 C 744/96 však žalobce jako věřitel žádný nárok neuplatnil, řízení zahájil žalovaný a jeho předmětem byla povinnost uzavřít nájemní smlouvu, proto nelze uvažovat ve vztahu k žalobci a k jeho nároku o stavění promlčecí doby." Krajský soud proto uzavřel, že rozhodnutí soudu I. stupně bylo správné i věcně a potvrdil je.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů, které uznaly námitku promlčení, již uplatnila žalovaná. Stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §112 občanského zákoníku, jestliže neuznaly stavení promlčecí lhůty po dobu soudního řízení pod sp. zn. 13 C 744/96.
Ústavní soud v tomto směru odkazuje na ústavně konformní argumentaci obecných soudů, z níž lze vyvodit následující závěry.
Institut promlčení upravuje občanský zákoník v ustanovení §100 až 114. Spočívá v tom, že po uplynutí v zákoně stanovené lhůty se lze s úspěchem bránit vymáhání práva. Účelem promlčení je především vést věřitele (oprávněného) k tomu, aby v případě nesplnění závazku povinnou osobou uplatnil své právo a aby tak učinil bez zbytečného otálení. Praxí ověřená pravda totiž říká, že čím delší doba uplyne od nesplnění závazku, tím obtížněji se v případě sporu dokazuje skutečný stav věci. Promlčení představuje významný občanskoprávní institut, který uznává účinky uplynutí času jako objektivní právní skutečnosti. Jeho účelem je odstranění nejistoty v existenci dlouhotrvajících právních vztahů, v nichž oprávněný neprojevuje zájem o realizaci svých práv. Promlčením právo nezaniká (na rozdíl od prekluze), neboť nárok (tj. vynutitelnost práva státními orgány) se stává podmíněným.
Ustanovení §112 občanského zákoníku pak chrání věřitele, který s péčí řádného hospodáře sleduje svá práva, tím, že po dobu řízení, v němž uplatňuje své právo, staví běh promlčecí lhůty a brání tak možnosti promlčení práva. "Dobrodiní" stavení promlčecí lhůty však věřiteli svědčí pouze tehdy, využívá-li sám všech prostředků, které k ochraně svého práva může využít, tj. uplatní-li řádně své právo u příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje. V opačném případě, tj. jestliže věřitel řádně své právo neuplatňuje, ustanovení §112 občanského zákoníku aplikovat nelze.
V předmětné věci - jak již bylo uvedeno - obecné soudy řádně posoudily promlčení stěžovatelova práva na bezdůvodné obohacení a důsledně zkoumaly běh promlčecí doby. Ústavní soud nemá, co by jejich postupu vytkl. Nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že odvolací soud pochybil, jestliže nezohlednil řízení, které běželo před Okresním soudem v Kolíně pod sp. zn. 13 C 744/96, a nepromítl je do průběhu promlčecí lhůty ve formě stavení promlčecí lhůty. Jak je uvedeno výše, ustanovení §112 občanského zákoníku chrání věřitele, který řádně a bděle pečuje o svá práva. Takový přístup však na straně stěžovatele najít nelze. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že řízení vedené pod sp. zn. 13 C 744/96 nelze považovat za nástroj stěžovatele jako věřitele, jímž by řádně uplatňoval své právo. Uvedené řízení bylo zahájeno na návrh žalovaného a jeho předmětem nebylo uplatňování práva na vydání bezdůvodného obohacení, tj. ochrana práva stěžovatele, ale uzavření nájemní smlouvy. I z tohoto pohledu Ústavní soud nedospěl k závěru k závěru, že by uplatnění námitky promlčení bylo vykonáno v rozporu s dobrými mravy, jíž se nyní stěžovatel dovolává (viz níže).
Ústavní soud předesílá, že uvedenou námitku uplatnil stěžovatel až v ústavní stížnosti, takže z tohoto hlediska nevyčerpal procesní možnosti v řízení před obecnými soudy, takže je podle ustálené judikatury nelze u Ústavního soudu uplatnit. Nad rámec toho však lze uvést následující.
Ústavní soud připouští, že námitku promlčení je nutno posuzovat v duchu základní zásady vyslovené v ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, tj. posuzovat, zda její aplikace nebyla v rozporu s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997). Námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, byť mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplatnění promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005). Úvaha soudu založená na aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku proto musí být v každém případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne - a to i s přihlédnutím k situaci strany oprávněné (vlastníku) - že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Ve vztahu k námitce promlčení - jak je uvedeno výše - lze sice aplikovat ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, avšak jeho použití je vysoce limitováno smyslem a účelem námitky promlčení. Taková situace nastala i v souzené věci, jak je zřejmé z předchozí části tohoto usnesení.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2007
Vojen Güttler
předseda senátu