ECLI:CZ:US:2007:1.US.635.06
sp. zn. I. ÚS 635/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Monikou Hrtoňovou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 13, 602 00 Brno, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 1. 8. 2006, č.j. VS-176/RK/3-2006, a proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru sekretariátu ředitele a krajského živnostenského úřadu ze dne 14. 1. 2005, č.j. KUJI 4366/2004 PS, KUJIP004BJCM, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 9. 2006 doplněnou na výzvu Ústavního soudu podáním ze dne 23. 11. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími, jakož i postupem správních orgánů v řízení, které jejich vydání předcházelo, bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním pořádkem. Oba výše uvedené orgány veřejné moci se dopustily řady pochybení, neboť citovaná rozhodnutí vydaly v rozporu se zákonem (zejména se zákonem č. 71/1967 Sb., správní řád) a v řízení postupovaly způsobem, který nemohl vést k objektivně zjištěnému skutkovému stavu. Tím porušily v ústavním pořádku zakotvený princip legality veřejné moci a z něj plynoucí základní právo občana České republiky, aby veškerá státní moc byla vykonávána pouze na základě zákona a v jeho mezích. Stěžovatel - s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 402/99 - tvrdí, že postupem obou správních orgánů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotvený v čl. 36 odst. 1 Listiny. Konečně, v ústavní stížnosti uvedl, že proti citovaným rozhodnutím orgánů veřejné správy nepodal správní žalobu, neboť se o její možnosti dověděl až od advokáta, tedy v době, kdy zákonná lhůta k jejímu podání již uplynula.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze v zásadě podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
Podmínkou, která podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být zásadně splněna ještě před podáním ústavní stížnosti, je tedy vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom dokonce jen jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář. 1. vydání. C. H. Beck, 2001, str. 330). Ústavní soud odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. Princip subsidiarity procesních prostředků v podobě podmínky přípustnosti ústavní stížnosti je v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyjádřen stanoviskem, že ochrana ústavnosti není - a z povahy věci ani nemůže být - pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné (správní) justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje až v případě selhání všech mechanismů ostatních (srov. tamtéž). Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu).
Z obsahu správního spisu, z vyjádření Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru sekretariátu ředitele a krajského živnostenského úřadu ze dne ze dne 23. 1. 2007, z dotazu učiněného dne 1. 2. 2007 u Městského soudu v Praze, jakož i z ústavní stížnosti samotné Ústavní soud zjistil, že stěžovatel správní žalobu nepodal.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podmínky tohoto ustanovení jsou splněny.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2007
Vojen Gűttler v.r.
soudce zpravodaj