ECLI:CZ:US:2007:1.US.658.05.1
sp. zn. I. ÚS 658/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. M., zastoupeného JUDr. M. K., proti rozsudku Městského soudu ze dne 25. 9. 2003, čj. 15 Co 221/2003 - 167, 15 Co 222/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále "městský soud") ze dne 25. 9. 2003, čj. 15 Co 221/2003 - 167, 15 Co 222/2003, vydaného v řízení, v němž se stěžovatel, jako žalobce, domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 3 vydání nemovitostí, které byly odňaty jeho otci. Obvodní soud žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 3. 4. 2003, čj. 20 C 123/95 - 136, a tento rozsudek potvrdil městský soud rozsudkem ze dne 25. 9. 2003, čj. 15 Co 221/2003 - 167.
Stěžovatel tvrdí, že rozsudek městského soudu nerespektuje jeho základní práva garantovaná mu Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), především právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek. V této věci byla nesprávně posouzena aplikovatelnost smlouvy mezi vládou ČSSR a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek z r. 1973. V době zásahu do vlastnických práv jeho otec ještě nebyl kanadským občanem, nemohla se tedy na něj dohoda vztahovat. Stěžovatel považuje výši náhrady, která byla za nemovitosti vyplacena, za neekvivalentní. Obecné soudy se nedostatečně zabývaly tím, že konfiskace majetku byla zrušena pravomocným rozhodnutím správního orgánu. Tím zanikl vlastnický titul státu k předmětným nemovitostem. Podle smlouvy z r. 1973 bylo za nemovitost vyplaceno jen 82%, jeden ze synů původního vlastníka byl občanem USA, smlouva se tedy na něj nevztahovala. Stěžovateli tak měly soudy v rámci restituce vydat alespoň podíl na nemovitosti ve výši 18%.
II.
Ústavní soud se problematikou tzv. náhradových dohod zabýval v několika rozhodnutích. Smlouvou, uzavřenou dne 18. 4. 1973, mezi bývalým Československem a Kanadou a jejím dopadem na problematiku upravenou zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se zabýval zejména v usnesení ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 120/01 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, č. 17, str. 365]. Ostatně stěžovateli je názor Ústavního soudu znám přímo z usnesení ze dne 2. 3. 2004 vydaného pod sp. zn. I. ÚS 719/02, v němž vystupoval jako jeden z navrhovatelů.
Výhrady stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí městského soudu lze shrnout do tří bodů, jednak nesprávného posouzení mezivládní tzv. náhradové dohody, dále nevyplacení celé nemovitosti v rámci této dohody a konečně nedostatečného odůvodnění zániku vlastnického titulu státu k předmětným nemovitostem. Stěžovatel svou argumentací, týkající se interpretace a aplikace podústavních právních norem, sice formálně podřazenou pod tvrzený zásah do vlastnického práva a práva na spravedlivý proces, nepřípustně staví Ústavní soud do role obecného soudu, v podobě superrevizní instance, která by měla dohlížet na výklad podústavního práva ve všech řízeních, vedených před obecnými soudy. Jak již mnohokrát Ústavní soud judikoval, taková role mu nepatří. Pro přehlednost se sluší stěžovateli připomenout jednotlivé pasáže vyčerpávajících, srozumitelných a ústavně konformních odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
K prvnímu bodu poukazuje Ústaví soud na odůvodnění rozsudku městského soudu, str. 5, odst. 2. K zásahu proti majetku došlo v době, kdy již otec stěžovatele byl kanadským státním občanem. Nelze navíc pominout, že vykonavatel závěti zemřelého otce stěžovatele odškodnění na základě dohody akceptoval (viz podrobně str. 4 rozsudku městského soudu). K druhému bodu postačí poukázat na str. 4 odst. 3 rozsudku městského soudu. K bodu poslednímu Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli je jistě dobře známo, že jeho argumentací, vztahující se k zániku vlastnického titulu státu k předmětným nemovitostem a jeho určovací žalobou, se zabývaly obecné soudy v řízení vedeném pod sp. zn. 20 C 39/97 u Obvodního soudu pro Prahu. Naposledy se věcí zabýval také Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 20/05.
S odkazem na výše uvedenou argumentaci lze uzavřít, že ani postupem ani rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude tato bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu