ECLI:CZ:US:2007:1.US.660.06.1
sp. zn. I. ÚS 660/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SELECT CONSULTING s.r.o., se sídlem Navrátilova 1421/11, 110 00 Praha 1, právně zastoupené Mgr. Davidem Maříkem, advokátem se sídlem Americká 35, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2006, sp.zn. 5 Afs 56/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2005, sp.zn. 9 Ca 241/2003, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Praha ze dne 16. 7. 2003, č.j. FŘ-7049/13/03 a platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 2002, č.j. 229089/02/001515/6050, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Finančního ředitelství pro hlavní město Praha a Finančního úřadu pro Prahu 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2006, sp.zn. 5 Afs 56/2005 (dále jen "rozsudek Nejvyššího správního soudu"), rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2005, sp.zn. 9 Ca 241/2003 (dále jen "rozsudek městského soudu"), rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Praha ze dne 16. 7. 2003, č.j. FŘ-7049/13/03 a platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 2002, č.j. 229089/02/001515/6050. Uvedenými rozhodnutími bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2002. Stěžovatelka namítá, že těmito rozhodnutími byla zkrácena na svých základních právech a svobodách zaručených ústavním pořádkem. Konkrétně poukazuje na to, že dne 5. 12. 2001 uzavřela jako kupující se společností Speedy Arrow, akciová společnost (dále jen "prodávající"), kupní smlouvu, jejímž předmětem byla dodávka průmyslového a elektronického zboží, nářadí, autokosmetiky a autochemie dle jednotlivých objednávek specifikovaných stěžovatelkou. Stěžovatelka uvádí, že skutečně na základě této smlouvy odebrala zboží v hodnotě 1.738.963 Kč a 7.221.094 Kč, přičemž na tyto částky byly prodávajícím vystaveny dne 2. 1. 2001 řádné faktury s datem uskutečnění zdanitelného plnění 20. 12. 2001 a datem splatnosti dne 20. 3. 2002. Koupené zboží bylo uskladněno ve skladu prodávajícího a označeno nápisem "prodáno Select Consulting". Uvedené faktury byly stěžovatelkou v plné výši uhrazeny dne 1. 8. 2002. Při inventarizaci zboží ve skladu prodávajícího v březnu 2003 bylo zjištěno, že chybí zboží zakoupené stěžovatelkou v hodnotě 6.890.494,50 Kč. Zbývající zboží stěžovatelky umístěné ve skladu v hodnotě 2.069.562,50 Kč bylo následně stěžovatelce vydáno, a ta je dne 26.6.2003 prodala společnosti Prague Electric, s.r.o. celkově za cenu 3.257.132,70 Kč. Následně byla napadeným platebním výměrem vyměřena stěžovatelce daňová povinnost za období leden 2002 ve výši 88.000 Kč s tím, že celkový součet daně na vstupu je ve výši 0 Kč, neboť v průběhu daňového řízení nebylo stěžovatelkou prokázáno, že by se zdanitelné plnění spočívající v zakoupení zboží od prodávajícího uskutečnilo dne 20. 12. 2001 ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, tedy že by bylo předmětné zboží dodáno stěžovatelce nebo jí zaplaceno.
Podle stěžovatelky jí však bylo předmětné zboží dodáno, neboť k datu 20. 12. 2001 (v ústavní stížnosti je nesprávně uveden rok 2000) s ním mohla volně nakládat a tudíž bylo dodáno ve smyslu obchodního zákoníku a také zákona o dani z přidané hodnoty.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Praha, kterým byl přezkoumán a potvrzen uvedený platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 1, žalobou u Městského soudu v Praze. Ten však napadená rozhodnutí daňových orgánů nepřezkoumal z hlediska tvrzeného nenaplnění §9 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, nýbrž provedl přezkum z hlediska nenaplnění podmínky obsažené v §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty a dospěl k závěru, že stěžovatelka nijak nedoložila, že by zboží zakoupené od prodávajícího jakkoli dále použil k podnikání, neboť značná část tohoto zboží byla stěžovatelce ukradena.
Namítá, že městský soud měl napadená rozhodnutí přezkoumat ve smyslu §75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s.ř.s."), jen v mezích žalobních bodů. Rozpor s §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty však stěžovatelka jako žalobní bod nenamítala. Městský soud se naopak nezabýval jí namítanými nedostatky daňového rozhodnutí.
Stěžovatelka poukazuje na to, že v průběhu daňového řízení vyhověla výzvám daňových orgánů k předložení účetních dokladů. Skutečnost, že by stěžovatelka nehodlala zakoupené zboží dále použít k podnikání ve smyslu §19 odst. 1 zákona, se však ve fázi řízení před daňovými orgány vůbec nestala spornou. Stěžovatelka má proto za to, že příslušný správce daně měl tuto skutečnost za prokázanou, neboť ji nerozporoval a také nijak nevyzval stěžovatelku k doplnění svých tvrzení a důkazních materiálů ohledně prokázání této skutečnosti.
Když v průběhu ústního jednání před městským soudem uvedla, že zbývající část zboží ze skladu prodávajícího, která nebyla odcizena, dále prodala, soud k tomuto tvrzení již nepřihlédl s odůvodněním, že bylo uplatněno až po uplynutí lhůty uvedené v §71 odst. 2 s.ř.s. Pro stěžovatelku se podle jejího názoru právě tato skutečnost následně ukázala jako klíčová pro případný úspěch ve věci.
Konečně stěžovatelka poukazuje na to, že bylo porušeno její právo na projednání věci v přítomnosti daňového subjektu, neboť jí nebylo umožněno účastnit se výslechu svědka, a to předsedy představenstva prodávajícího.
Stěžovatelka namítá porušení čl. 4 odst. 4, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod.
Znění dotčených článků Listiny základních práv s svobod je následující.
Čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod zní:
Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Čl. 36 Listiny základních práv a svobod zní:
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl.38 Listiny základních práv a svobod zní:
(1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
II.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a soudního spisu zjistil, že v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2002 vyčíslila stěžovatelka na řádce 310 nárok na odpočet daně ve výši 1.615.748 Kč, na řádkách 651 a 652 uvedla celkový součet daně na vstupu ve výši 1.615.748 Kč a celkový součet daně na výstupu ve výši 88 000 Kč. Na řádce 745 pak vyčíslila nadměrný odpočet ve výši 1.527.748 Kč.
Výzvou ze dne 4. 3. 2002 vyzval správce daně stěžovatelku k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání. Při následných ústních jednáních u daňových orgánů byly stěžovatelkou předloženy kromě jiného i faktury vystavené prodávajícím ze dne 2. 1. 2002 s datem zdanitelného plnění 20. 12. 2001 a s uvedením data splatnosti 20. 3. 2002 znějící na částky 1.738.963 Kč a 7.221.094 Kč a též dodací listy vztahující se k předmětným fakturám. Správce daně v průběhu řízení zjistil, že 20. 12. 2001 nedošlo k dodání zboží odběrateli. Proto ústavní stížností napadeným dodatečným platebním výměrem ze dne 19. 11. 2002, č.j. 229089/02/001515/6050, na daň z přidané hodnoty ze leden 2002 stanovil celkový součet daně na vstupu ve výši 0 Kč, celkový součet daně na výstupu ve výši 88.000 Kč a vlastní daňovou povinnost vyměřil ve výši 88.000 Kč.
Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítla, že pokládá za ničím neodůvodněné tvrzení pracovníků správce daně, že dne 20. 12. 2001 nedošlo k dodání zboží stěžovatelce. K prokázání tohoto faktu navrhla provedení výslechu svědka JUDr. M. N., bývalého předsedu představenstva prodávajícího, k potvrzení skutečnosti, že jí zboží bylo skutečně dodáno. Tento výslech se uskutečnil, avšak bez účasti stěžovatelky.
Odvolací daňový orgán odvolání ústavní stížností taktéž napadeným rozhodnutím ze dne 16. 7. 2003, č.j. FŘ-7049/13/03, zamítl.
Stěžovatelka se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhala zrušení obou rozhodnutí daňových orgánů, neboť podle jejího tvrzení došlo dne 20. 12. 2001 ke zdanitelnému plnění, tj. k dodání zboží žalobci. Namítala, že nezákonně nebyla jako důkaz přijata jí předložená "Rámcová kupní smlouva ze dne 5. 12. 2001" ani výše uvedené faktury. Dále namítala, že jako důkaz nelze přijmout svědeckou výpověď JUDr. M. N., protože neozřejmila skutečný stav uvedený v dokladech.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Soud se ztotožnil s názorem stěžovatelky, že důkaz získaný výpovědí JUDr. M. N. byl získán v rozporu se zákonem, a proto k němu nelze přihlédnout. Porušení práva stěžovatelky být přítomna tomuto výslechu a klást mu otázky zatížilo dokazování v daňovém řízení vadou, která soudu znemožnila přisvědčit závěru žalovaného, že stěžovatelka neprokázala, že jí bylo zboží dodáno prodávajícím a že jí tím bylo dne 20. 12. 2001 umožněno se zbožím nakládat. Přes toto pochybení žalovaného však dospěl městský soud k závěru, že žalobu je nutno zamítnout, neboť stěžovatelka podle něj v průběhu daňového řízení neprokázala splnění všech zákonem stanovených podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Stěžovatelka podle městského soudu nesplnila podmínku §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, když nedoložila, že by zboží zakoupené od prodávajícího jakkoliv dále použila při svém podnikání.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. V ní namítala zejména skutečnost, že poté, co městský soud potvrdil jí tvrzené důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Praha, zamítl žalobu ze zcela nového důvodu, který přitom nebyl tvrzen či namítán ani žalovaným ani správcem daně. Rozsudek městského soudu tak představuje zcela překvapivé rozhodnutí. K důvodu, o který se opírá rozhodnutí městského soudu, pak konkrétně odkazuje na protokol o ústním jednání konaném u správce daně dne 26. 7. 2002, v němž stěžovatelka uváděla skutečnosti prokazující využití zboží k jejímu podnikání. Pokud měl správce daně o těchto tvrzeních pochybnosti, měl stěžovatelku k označení relevantních důkazů vyzvat. S ohledem na to, že správce daně tak nečinil, lze se podle stěžovatelky domnívat, že splnění této podmínky považoval za prokázané. Stěžovatelka dále poukázala na to, že ta část zboží, která jí nebyla odcizena, byla později prodána, a to se ziskem, tedy při naplnění všech zákonem stanovených podmínek a znaků podnikání. Názor, který zastává městský soud, by vedl tomu, že by nebylo lze uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v případech, kdy by se daňovému subjektu nepodařilo zboží v době před vydáním rozhodnutí správcem daně prodat nebo ve všech případech odcizení či ztráty zboží podnikatelem.
Finanční ředitelství pro hlavní město Praha ve svém vyjádření ke kasační stížnosti kromě jiného uvedlo, že i ve vztahu k prodeji neodcizené části zboží dosud nebylo skončeno vytýkací řízení ve věci přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2003, ve kterém je předmětná faktura zahrnuta. Svým šetřením zjistilo, že předmětné zboží mělo být odvezeno ve dnech 26. - 27. 6. 2003 do skladu společnosti AGMEGO s.r.o., kde měl jediný jednatel společnosti Prague Electric, s.r.o., která měla být kupujícím tohoto zboží, pronajatý sklad, a že mělo být dne 18. 7. 2003 odcizeno. Poukazuje na to, že se jedná o stejný scénář jako v případě prodeje tohoto zboží mezi Speedy Arrow, akciová společnost, a stěžovatelkou. V tomto kontextu pak finanční ředitelství hodnotí postup stěžovatelky a jejích obchodních partnerů jako účelový, s cílem získat odpočet daně z přidané hodnoty a neuplatnit daň na výstupu s odkazem na odcizení zboží.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Ztotožnil se s názorem městského soudu, že ve věci je podstatným ustanovení §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, a že toto ustanovení nebylo stěžovatelkou naplněno. To, že soud je povinen přezkoumat v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí podle Nejvyššího správního soudu neznamená, že soud není oprávněn právně hodnotit okolnosti případu. Nelze se dovolávat toho, že nebylo-li v průběhu soudního přezkumu namítáno porušení konkrétního ustanovení zákona, nesmí soud takový závěr sám učinit. Soud je sice vázán rozsahem žaloby, což znamená omezení při rozhodování o jednotlivých výrocích nebo jednotlivých částech správního rozhodnutí, ale to jej nesvazuje při samotném právním posouzení věci. Nejvyšší správní soud vycházel z výpovědi pana M. K., jednatele stěžovatelky, který dne 15. 4. 2002 uvedl správci daně v souvislosti s požadavkem na vrácení nadměrného odpočtu za nakoupené zboží od prodávajícího, že nemá na zboží nárok, protože ho nemá zcela uhrazené. Dne 17. 7. 2002 pak uvedl, že zboží uvedené na fakturách shora není zaplacené celé, pouze formou zálohy jako garance, že si zboží odebere. Peníze slouží k uhrazení zboží a dalších závazků, pokud by si zboží neodebral a prodávajícímu by tak způsobil újmu. Nemůže se zbožím obchodovat, aby neudělal problém případným dalším odběratelům. Údaje poskytnuté jednatelem stěžovatelky správci daně podle soudu byly neurčité, a proto nelze mít na jejich základě za to, že správce daně měl považovat splnění podmínek podle §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty za prokázané. Na základě těchto úvah měl Nejvyšší správní soud za to, že přijetí zdanitelného plnění uskutečného jiným plátce nebyla naplněna, jelikož nebyl splněn znak plnění, jehož obsahem měl být převod zboží, k němuž evidentně fakticky nedošlo. Proto Nejvyšší správní soud již dále nezkoumal, zda předmětné plnění bylo plátcem užito k podnikání.
III.
Ústavní soud vyzval dle §42 odst. 4 a §76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané věci vyjádřili.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že převážná část námitek v ústavní stížnosti je shodná s námitkami uplatněnými v kasační stížnosti, popř. v žalobě, a proto odkázal na odůvodnění svého rozsudku, popř. rozsudku Městského soudu v Praze.
Městský soud v Praze poukazuje ve svém vyjádření na to, že nedostatek podmínky použití zboží pro podnikání je zřejmý z toho, co uvedl sám jednatel stěžovatelky pan M. K. Dále uvádí, že není pravdivé tvrzení stěžovatelky, že městský soud nevyhověl žalobě z důvodu, který ani jedna z procesních stran nenamítala. Žalovaný postavil své rozhodnutí rovněž na hodnocení, že stěžovatelka nepoužila předmětné zboží pro podnikání a stěžovatelka se sama k dispozici se zbožím prostřednictvím svého jednatele v daňovém řízení vyjadřovala.
Finanční ředitelství pro hlavní město Praha ve svém vyjádření uvedlo, že průběh řízení, prováděné úkony i hodnocení důkazních prostředků jsou podrobně uvedeny v jednotlivých rozhodnutích a jsou podpořeny spisovým materiálem. Dále uvádí, že stěžovatelčino tvrzení, že mohla ke dni 20. 12. 2001 se zbožím volně nakládat, nevyplývalo z jejích vyjádření před správcem daně. V dalším opakuje argumentaci obsaženou ve svém rozhodnutí a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Vzhledem k tomu, že pro rozhodnutí věci relevantní tvrzení obsažená v uvedených vyjádřeních k ústavní stížnosti stěžovatelky již jsou obsažena v jejich rozhodnutích, která jsou stěžovatelce známa, případně na tato rozhodnutí přímo odkazují, nezasílal již tato vyjádření Ústavní soud stěžovatelce k replice.
IV.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti jsou námitky, které směřují k nesprávnému zjištění skutkového stavu ve vztahu k uskutečnění zdanitelného plnění, dále k nesprávné interpretaci zákona o dani z přidané hodnoty a konečně k překvapivosti rozsudku městského soudu.
K námitce stěžovatelky, že Městský soud v Praze nepřezkoumal napadené správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů, nýbrž z důvodu, který ani jedna z procesních stran tohoto řízení nenamítala, Ústavní soud konstatuje, že z hlediska principu subsidiarity je předmětem přezkumu Ústavního soudu především rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve smyslu ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v tomto případě tedy rozsudek Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud přezkoumával rozsudek městského soudu v mezích důvodů uplatněných ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a b) s.ř.s.
Nezákonnost ve smyslu §130 odst. 1 písm. a) s.ř.s. je dána v prvé řadě tehdy, je-li výrok napadeného rozhodnutí v rozporu se zákonem. Pokud by byl výrok napadeného rozhodnutí správný, nelze rozhodnutí napadat jen z důvodu nesprávného odůvodnění. Tento závěr je zcela v souladu i s §104 odst. 2 s.ř.s., podle kterého je kasační stížnost směřující jen proti důvodům rozhodnutí krajského soudu nepřípustná. Možné odlišnosti od tohoto závěru mohou platit v případě přezkumu kasačních rozhodnutí krajských soudů, které obsahují závazný názor, kterým je správní orgán povinen se řídit. Pro přezkum zamítavého rozsudku krajského soudu, o který v daném případě jde, však platí tento závěr zcela bezvýhradně. Nejvyšší správní soud proto neměl důvod napadený rozsudek městského soudu podle §103 odst. 1 písm. a) ve spojení s §110 odst. 1 s.ř.s. zrušit, jestliže dospěl jako on k závěru, že rozhodnutí žalovaného není nezákonné. Vzhledem k tomu, že důvody jeho rozhodnutí odpovídají důvodům rozhodnutí žalovaného není námitka směřující k překvapivosti tohoto rozhodnutí případná. Tím by byla zhojena i případná překvapivost rozsudku městského soudu, kterou Ústavní soud z tohoto důvodu zvláště neposuzuje.
Ratio decidendi rozsudku Nejvyššího správního soudu spočívalo v tom, že podle jeho názoru stěžovatelka nepřijala zdanitelné plnění uskutečněné jiným plátcem. Tento názor vyplývá z hodnocení důkazů, které provedl Nejvyšší správní soud. Z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že Ústavní soud do procesu hodnocení důkazů zásadně nezasahuje a považuje ho za vlastní činnost obecných soudů. Tento závěr však platí jen pro případ, že obecné soudy v procesu dokazování postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, které se ve správním soudnictví užije na základě §120 a §64 s.ř.s. Obecné soudy - v souladu s touto zásadou - mají hodnotit provedené důkazy každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech. V odůvodnění svých rozhodnutí se pak mají zabývat všemi provedenými důkazy a přesvědčivě a úplně je vyhodnotit a vyjádřit stanovisko, které k těmto důkazům zaujaly. V případě, že postupují výše uvedeným způsobem, je jejich postup ústavně konformní a nelze v něm spatřovat zásah do základních práv účastníka řízení. Z ustálené rozhodovací praxe však také vyplývá, že Ústavní soud může zasáhnout do procesu dokazování a hodnocení důkazů v případě, že obecné soudy vybočily z výše uvedených hranic, popřípadě lze-li konstatovat extrémní nesoulad se zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily. V daném případě však uvedená pochybení nelze Nejvyššímu správnímu soudu vytknout. Na str. 10 a 11 rozsudku Nejvyššího správního soudu (č.l. 88 a 89) rozsáhle zdůvodňuje, proč má za to, že k přijetí zdanitelného plnění nedošlo. Nejvyšší správní soud při hodnocení důkazů nevycházel z důkazu provedeného výslechem JUDr. M. N., jehož nepoužitelnost správně posoudily soudy obou stupňů, nýbrž vycházel z ostatních důkazů obsažených jak ve správních, tak i soudních spisech. Závěr o skutkovém stavu je řádně zdůvodněn a v žádném případě nelze konstatovat extrémní nesoulad se zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, které Nejvyšší správní soud učinil.
Namítá-li pak stěžovatelka nesprávnou interpretaci §9 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty, namítá nesprávnou interpretaci jednoduchého práva, ke které není Ústavní soud primárně povolán. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 8), nesouhlas s právním názorem obecných soudů a jejich výkladem "jednoduchého práva", resp. rozdílný názor na interpretaci "jednoduchého práva", případně obhajoba vlastní argumentace, předestřená již obecným soudům k posouzení v pravomocně skončeném řízení, není důvodem pro zasahování Ústavního soudu do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů a nemůže ve svém důsledku založit porušení práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny .
V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu proto nelze shledat porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
Čl. 4 odst. 4 Listiny, jeho porušení stěžovatelka též namítá, neobsahuje samostatné základní právo či svobodu, nýbrž je vodítkem pro interpretaci a aplikaci jiných ustanovení Listiny. Ústavní soud přitom neshledává žádnou takovou interpretaci a aplikaci ustanovení Listiny v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, která by byla s tímto pravidlem v rozporu.
Podobně Ústavní soud nezjistil žádné okolnosti, které by nasvědčovaly porušení čl. 38 Listiny. Stěžovatelka je ostatně ani konkrétně netvrdila.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledává ani rozpor ústavní stížností napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze a orgánů finanční správy s ústavně zaručenými základními právy stěžovatelky.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro její zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
V Brně dne 9. srpna 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu