ECLI:CZ:US:2007:1.US.688.06.1
sp. zn. I. ÚS 688/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. J.H.,proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2006, čj. 1 Afs 7/2005 - 51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozhodnutí, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelova kasační stížnost byla podána opožděně. Proto ji odmítl podle §46 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s"). Použil subsidiárně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ), podle nichž, nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, písemnost se podle §46 odst. 4 OSŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2004, uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. V daném případě nebyl adresát, tj. stěžovatelův zástupce - daňový poradce Ing. J.K.- při doručování, dne 16. 8. 2004, zastižen, i když se podle Nejvyššího správního soudu v místě doručení zdržoval. Téhož dne byla písemnost uložena u pošty. Dnem doručení je tedy, podle §46 odst. 4 OSŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2004, a §40 odst. 1 s. ř. s., čtvrtek 26. 8. 2004, a to bez ohledu na skutečnost, že fakticky zástupce žalobce písemnost převzal až dne 30. 8. 2004. Lhůta pro podání kasační stížnosti tedy stěžovateli, v souladu s §40 odst. 2 s. ř. s., uplynula dnem 9. 9. 2004 (čtvrtek). Protože stěžovatel svou kasační stížnost zaslal krajskému soudu, prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, až dne 13. 9. 2004, je zjevné, že lhůta nebyla dle §40 odst. 4 s. ř. s. zachována.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení svého základního práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Argumentuje, že jeho zástupce v rozhodnou dobu nebyl v místě doručování přítomen, což dokládá potvrzením z hotelu, v němž jeho zástupce pobýval na dovolené, přičemž provozovatel poštovních služeb pochybil, když si skutečnost, zda se daná osoba zdržuje na dané adrese, neověřil. Kasační stížnost proto byla podle stěžovatele podána včas.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a jeho spis sp. zn. 1 Afs 7/2005. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že není v jeho moci přezkoumávat, zda se daná osoba skutečně zdržovala v místě svého bydliště, přičemž stěžovatelovu tvrzení, že z doručované listiny nebylo patrno, kdy vlastně byla zásilka doručena, nelze přikládat větší relevanci.
Možnost podat repliku stěžovatel nevyužil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123).
Ústavní soud zdůrazňuje, že nelze zpochybňovat ústavnost institutu fikce doručení jako takového. Tento institut je, v obecné rovině, ústavně konformní součástí českého ústavního pořádku. Česká republika, stejně jako ostatní evropské země, čelí, na straně jedné, problému vyvážení principu rychlosti řízení, a na straně druhé postulátům vedoucím k dosažení objektivizované představy o samotném sporu a snaze přiblížit se k procedurálně i substancionálně správnému verdiktu, odpovídajícímu správné aplikaci práva na danou věc. Výrazem těchto požadavků a poměřování hodnot a principů, souvisejících jak s požadavkem na zjištění stavu věcí, tak s požadavkem na rychlost řízení, jsou i relevantní ustanovení o doručování v podobě, jak byla aplikována ve věci stěžovatele.
Možnost náhradního doručení zásilky vychází z povinnosti každého aktivně dbát o ochranu svých práv, včetně povinnosti bez zbytečného odkladu přebírat listinné zásilky, jak je v obecné podobě vyjádřena v obecném principu právním Vigilantibus iura. Pokud si stěžovatelův zástupce, profesí daňový poradce, nebyl s to zajistit během dovolené jinou formu přebírání písemností, nelze toto jeho opomenutí řešit ex post cestou ústavní stížnosti. Navíc, od stěžovatelova zástupce, jako profesionála vykonávajícího specializované právní poradenství v oblasti daní, ve smyslu §35 s. ř. s., lze očekávat orientaci v právních předpisech upravujících výkon jeho povolání, včetně předpisů o doručování soudních písemností, rovněž tedy znát právní následky náhradního doručení.
Navíc, v daném případě, písemnost byla fakticky doručena stěžovatelovu zástupci dne 30. 8. 2004. Ten tedy měl stále možnost sjednat nápravu a odeslat kasační stížnost tak, aby již běžící lhůta k jejímu podání marně neuběhla. Že stěžovatel dostatečně v tomto řízení nehájil svá práva, vyplývá ostatně též z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2004, čj. 30 Ca 90/2004 - 17, proti kterému pozdě podaná kasační stížnost směřovala. Uvedeným usnesením totiž krajský soud odmítl, jako pozdě podanou, žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 19. 2. 2003, čj. 1416/03/FŘ/130. K tomu došlo proto, že původní (včas podanou) žalobu stěžovatel odeslal soudu na nepřesně uvedenou adresu, takže byla stěžovateli vrácena poštou, jako nedoručená. Přitom přesné adresy soudů jsou běžně dostupné např. v telefonních seznamech.
Ústavní soud, s ohledem na uvedené, připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k případné replice. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Tak tomu bylo i v tomto případě. Ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná, proto ji I. senát Ústavního soudu odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu