ECLI:CZ:US:2007:1.US.7.06.2
sp. zn. I. ÚS 7/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: VIKA Kameničná a. s., se sídlem Žamberk, Kameničná 100, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2005, čj. 20 Cdo 324/2005 - 64, Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2004, čj. 9 Co 1050/2004 - 51, a Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2004, čj. 50 E 846/99 - 39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včasné ústavní stížnosti, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených usnesení Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě (dále "krajský soud") a Okresního soudu v Ostravě (dále "okresní osud"), vydaných v řízení ve věci výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí.
Stěžovatelka uvedla, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") tím, že nesprávně interpretovaly ustanovení §326a OSŘ. V pět let trvajícím řízení o výkon rozhodnutí totiž umožnily svou nečinností povinnému rozprodat movitý majetek a pak řízení zastavily podle zmíněného ustanovení.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů a z podání stěžovatelky bylo zjištěno, že okresní soud zastavil, shora označeným usnesením, podle ustanovení §326a OSŘ výkon rozhodnutí, nařízený usnesením téhož soudu ze dne 1. 9. 1999, čj. 50 E 846/99 - 5. Krajský soud usnesením ze dne 30. 8. 2004 potvrdil usnesení okresního soudu o zastavení řízení poté, co dospěl k závěru, že důvod pro použití §326a OSŘ byl dán. Dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005 odmítnuto jako nepřípustné.
III.
Stěžovatelka zpochybnila interpretaci a aplikaci ustanovení §326a OSŘ a vyjádřila přesvědčení, že její právní výklad je jediný možný a ústavně souladný. Ústavní soud ve své, obecně dostupné, judikatuře konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, str. 307). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Není zřejmé, čeho by stěžovatelka dosáhla, pokud by byla akceptována její interpretace zmíněného ustanovení podústavního procesního předpisu. Z rozhodnutí obecných soudů je jednoznačně zřejmé, že u povinné se nenacházejí žádné movité věci, které by bylo možné exekucí postihnout a následně z nich uspokojit stěžovatelku. Je-li dán určitý objektivní stav - neexistence movitého majetku povinné - může oprávněná jen stěží, ve smyslu předmětného ustanovení, označit místo, kde jsou věci povinné, které by mohly být prodány. Jak konstatoval krajský soud, při aplikaci §326a OSŘ pak již nezávisí na kvalitě a kvantitě informací o majetku povinné, poskytnutých oprávněnou v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Pokud byla stěžovatelka nespokojena s liknavým postupem okresního soudu a domnívala se, že jím byla poškozena, mohla se domáhat jednak odstranění průtahů, jednak náhrady škody (viz též usnesení Nejvyššího soudu, str. 2).
V přezkoumávané věci nejsou, ve výše uvedeném smyslu, právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními a nelze ani konstatovat, že by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Rozhodnutí obecných soudů jsou ve svých odůvodněních jasná a srozumitelná. K porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny tedy nedošlo.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu