ECLI:CZ:US:2007:1.US.704.06.2
sp. zn. I. ÚS 704/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 29. srpna 2007 sp. zn. I. ÚS 704/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. S. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 1567/2006-436 ze dne 9. srpna 2006, jímž bylo rozhodnuto o svěření nezletilých dětí do výchovy a o jejich výživě, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 1705/2006-448 ze dne 10. srpna 2006, kterým byla stěžovateli uložena povinnost nahradit státu náklady na znalečné a tlumočné.
1. Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 1567/2006-436 ze dne 9. 8. 2006 se co do výroků I. a III. odmítá.
2. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 1567/2006-436 ze dne 9. 8. 2006 se ve výroku II. zrušuje.
3. Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 1705/2006-448 ze dne 10. 8. 2006 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 1567/2006-436 ze dne 9. 8. 2006, jímž byl ve výroku I. o svěření všech nezletilých dětí do výchovy matky a ve výroku III. o zrušení předběžného opatření potvrzen a ve výroku II. o výživném změněn rozsudek Okresního soudu v Prachaticích č. j. 3 Nc 112/2004-357 ze dne 11. 4. 2006. Dále stěžovatel brojí i proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 1705/2006-448 ze dne 10. 8. 2006, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Prachaticích č. j. 3 Nc 112/2004-370 ze dne 16. 5. 2006, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů státu na tlumočném a znalečném. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že mu byla odňata možnost přípravy na odvolací jednání, což mohlo mít značný vliv na výsledek sporu. Předvolání k odvolacímu jednání bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 10. 7. 2006. Právní zástupce, i když se snažil stěžovatele okamžitě o jednání informovat, nemohl jej již zastihnout, neboť stěžovatel se všemi nezletilými dětmi odlétal dne 12. 7. 2006 v 11:30 hodin na měsíční dovolenou na Kubu. Vzhledem k tomu, že odlet byl z Frankfurtu nad Mohanem, musel ze svého bydliště odjet již 11. 7. 2006. Protože se svému právnímu zástupci delší dobu neozýval, právní zástupce požádal o odročení jednání, čemuž však nebylo vyhověno. Stěžovatel se vrátil do Frankfurtu dne 3. 8. 2006 před polednem a do svého bydliště v D. (západní Rakousko) dojel až následující den v 5:00 ráno. Téhož dne, tj. 4. 8. 2006 se dozvěděl, že v tento den od 13:00 hodin probíhá odvolací řízení v Českých Budějovicích. Byl unaven a navíc neměl možnost se svým právním zástupcem projednat některé podstatné otázky, zejména ty, které vyplývaly z vyjádření matky; matka v něm navíc tvrdila, že stěžovatel je informován o odvolacím řízení, i když věděla, že tráví měsíční dovolenou s dětmi v zahraničí. Tímto postupem Krajský soud v Českých Budějovicích znemožnil stěžovateli připravit se na jednání a tím jej zkrátil v jeho právu na spravedlivý proces.
Stěžovatel uplatnil námitky i k věcné stránce rozhodnutí soudů obou stupňů. Tvrdí, že především objektivní podklady, z nichž soudy vycházely, zejména znalecké posudky, byly staršího data. Znalci proto nemohli přihlédnout k některým závažným důkazům, které byly provedeny až po zpracování znaleckých posudků. Znalci se proto vůbec nemohli zabývat otázkou, proč obě starší dcery změnily názor na výchovné prostředí a uváděly, že chtějí být raději u matky. Stěžovatel se domnívá, že změnu jejich postojů způsobila matka ovlivňováním obou dcer. Soudy rovněž opominuly skutečnost, že nejmladší dcera se před nimi za přítomnosti matky i bez ní jednoznačně vyjádřila, že chce žít s otcem, a ne s matkou. Soudy měly tyto skutečnosti ověřit dodatkem ke znaleckému posudku a měly rovněž provést další důkazy, jichž se otec domáhal, čemuž nevyhověly.
Stěžovatel uplatnil i další námitku k procesnímu postupu. Tvrdí, že pokud dochází ke změně výchovného prostředí, byť oproti rozhodnutí vydaného formou předběžného opatření, jedná se z hlediska ustanovení §99 zákona o rodině o změnu poměrů. Tu je v následných rozhodnutích třeba zjistit a odůvodnit. Obecné soudy obou stupňů však tuto skutečnost zcela přecházejí, neboť dospívají k závěru, že v daném případě není potřeba změnu poměrů tvrdit a prokazovat, a proto se s touto otázkou nevypořádávají.
Stěžovatel rovněž namítá, že si odvolací soud nevyžádal nové zprávy o výdělcích účastníků, ačkoliv on signalizoval značný pokles příjmů. Navíc skutečnost, že o výživném bylo rozhodnuto v odvolacím řízení, znemožnila otci "uplatnit odvolací instanci", což také znamená zkrácení jeho práva na spravedlivý proces.
Poslední námitka stěžovatele směřuje proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 1705/2006-448 ze dne 10. 8. 2006, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Prachaticích č. j. 3 Nc 112/2004-370 ze dne 16. 5. 2006, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů státu na tlumočném a znalečném ve výši 50 700 Kč. Tvrdí, že soud vycházel z majetkových poměrů účastníků, které byly zjišťovány ve vztahu k roku 2003, a nikoliv se zřetelem k době rozhodnutí soudu. Upozorňuje na to, že se jeho majetková a sociální situace podstatně zhoršila, což odůvodňuje, aby byl osvobozen od placení soudních poplatků. V takovém případě není namístě, aby mu byla uložena povinnost zaplatit státem zálohované tlumočné a znalečné.
Ústavní stížnost doplnil ještě stěžovatel svým osobním vyjádřením, v němž rozvinul skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti sepsané právním zástupcem. V doplnění ústavní stížnosti vyjádřil své osobní pohledy na otázku svěření nezletilých dětí do výchovy matce.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především uvedl, že nevyhověl žádosti advokáta stěžovatele o odročení jednání, protože neshledal vážný důvod pro takový postup ve smyslu ustanovení §101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Důležitým důvodem není skutečnost, že se klient svému advokátovi "neozývá". Lze předpokládat, že účastník, který podal odvolání a pro odvolací řízení si zajistil advokáta, bude s ním ve spojení tak, aby jej advokát mohl včas uvědomit o termínu odvolacího jednání. Co se týče dalších námitek (nesouhlas s tím, že nebylo odvolacím soudem provedeno další dokazování), odkázal odvolací soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce údajného nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z hlediska ustanovení §99 zákona o rodině krajský soud uvedl, že se v předmětné věci nejednalo o aplikaci citovaného ustanovení, protože nebylo měněno žádné rozhodnutí ve věci samé. Bylo jen rozhodováno konečným rozsudkem jiným způsobem, než bylo před tím rozhodnuto předběžným opatřením. Nešlo tedy o změnu výchovného prostředí; o takovou změnu jde jen tehdy, mění-li se konečné rozhodnutí ve věci samé. K námitce směřující proti usnesení ze dne 10. 8. 2006 ve věci náhrady nákladů státu odkázal krajský soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
V replice k vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích stěžovatel sdělil, že setrvává na ústavní stížnosti. Opakuje, že mu postupem tohoto soudu byla odňata možnost připravit se na jednání a zejména se vyjádřit ke stanovisku matky, které mu bylo doručeno těsně před jednáním. I v ostatním trvá na svých dosavadních přednesech. Stěžovatel s ohledem na závažnost projednávané věci sdělil, že trvá na osobní účasti při ústním jednání a žádá, aby bylo nařízeno s dostatečným předstihem.
K ústavní stížnosti se vyjádřila D. S. jako vedlejší účastnice. Uvedla, že v proběhlém řízení ani v jeho výsledku neshledává žádné porušení práva či právního předpisu. Souhlasí se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích v tom, že nevyhověl žádosti stěžovatele a neodročil jednání, protože k jednání byl řádně předvolán jeho právní zástupce a nelze považovat za důležitý důvod, že se klient svému advokátovi neozývá. Ztotožnila se i s vyjádřením krajského soudu k námitce stěžovatele, že jeho rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno z pohledu ustanovení §99 zákona o rodině (změna poměrů). K napadenému usnesení odvolacího soudu sp. zn. 5 Co 1705/2006 ze dne 10. 8. 2006 vedlejší účastnice prohlásila, že se jedná o rozhodnutí vydané v souladu s procesním i hmotným právem, které nemohlo ohrozit či porušit Listinou zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces. Navrhla, aby Ústavní soud podaný návrh odmítl. Vedlejší účastnice tedy ve svém vyjádření neuvedla žádné další podstatné okolnosti, které by mohly ovlivnit posouzení ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud k jeho obsahu nepřihlížel a nebylo tedy důvodu zaslat je stěžovateli k další možné replice.
K ústavní stížnosti podal stručné vyjádření i Městský úřad ve Vimperku, odbor sociálních věcí, který byl usnesením Ústavního soudu č. j. I. ÚS 704/06-24 ze dne 5. 4. 2007 ustanoven opatrovníkem nezletilých dětí stěžovatele a vedlejší účastnice. Městský úřad uvedl, že opatrovnický spis nezletilých dětí je veden na jeho odboru od srpna 2004, kdy byl zaslán návrh stěžovatele na úpravu poměrů k dětem. Dále uvedl, že po celou dobu soudního řízení se rodiče s nezletilými dětmi zdržovali v Rakousku. Pracovnice městského úřadu je navštívila v bydlišti na území České republiky v N. 10 v době letních prázdnin v srpnu 2005, kdy tam děti pobývaly s matkou, a v září 2005, kdy v N. pobývaly s otcem (stěžovatelem). Městský úřad konstatoval, že v N. se jedná o byt, který není určen k dlouhodobému užívání, je využíván jen v době návštěv v České republice a tomu je také uzpůsobeno zařízení domácnosti. Dále se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní soud k vyjádření Městského úřadu ve Vimperku nepřihlížel, a proto je také stěžovateli nezasílal k možné replice, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím a oproti obsahu soudního spisu - nepřináší.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 Nc 112/2004 vedený u Okresního soudu v Prachaticích. Ze spisu zjistil, že stěžovatel podal u označeného soudu návrh na úpravu poměrů nezletilých dětí (A., K. a Z.) pro dobu před a po rozvodu svého manželství s vedlejší účastnicí (matkou dětí), v němž požadoval, aby všechny tři nezletilé dcery byly svěřeny do jeho výchovy a matce stanovena povinnost platit výživné a byl stanoven styk matky s dětmi. Dále podal návrh na vydání předběžného opatření, které by stanovilo, že nezletilé dcery budou předány do jeho výchovy a péče. Usnesením Okresního soudu v Prachaticích č. j. 3 Nc 112/2004-36 ze dne 26. 10. 2004 byl tento návrh zamítnut s odůvodněním, že otec spolu s návrhem nepředložil žádné "důkazní prostředky", které by alespoň osvědčovaly naléhavost úpravy poměrů mezi účastníky. Stěžovatel se novým návrhem ze dne 7. 10. 2005 domáhal vydání stejného předběžného opatření. Tomuto návrhu soud prvního stupně usnesením č. j. 3 Nc 112/2004-94 ze dne 25. 1. 2005 vyhověl. Uložil vedlejší účastnici, aby nezletilé dcery odevzdala do péče otce s odůvodněním, že hlavním důvodem vyhovění návrhu je napjatá situace mezi rodiči, která velmi špatně působí na dceru A. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č. j. 5 Co 581/2005-162 ze dne 22. 3. 2005 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ve věci samé však rozhodl Okresní soud v Prachaticích rozsudkem č. j. 3 Nc 112/2004-357 ze dne 11. 4. 2006 tak, že všechny nezletilé děti svěřil do výchovy matce a stěžovateli uložil povinnost platit měsíčně výživné po dobu před rozvodem i po rozvodu ve výši 8 000 Kč pro nezletilou A., 8 000 Kč pro nezletilou K. a částku 5 800 Kč pro nezletilou Z.; současně upravil styk nezletilých se stěžovatelem a zrušil vydané předběžné opatření. V odůvodnění uvedl, že oba rodiče jsou schopni zajistit všem dětem bydlení; otec je schopen zajistit děti i finančně, matka pak s přispěním sociálních dávek a výživného, protože vlastní příjem nemá. Soud dále konstatoval, že domácnost účastníků nebyla vedena řádně. Naproti tomu - jak uvedl soud prvního stupně - vztahy rodičů k dětem a naopak jsou "opravdové", děti mají blízký vztah k oběma rodičům. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením §31 odst. 3 zákona o rodině opakovaně vyslechl obě starší dcery, které otcovu výchovu neupřednostňují, naopak sdělily, že chtějí být s matkou. Dále podrobně rozvedl, k jakým dalším skutečnostem přihlédl a které ho vedly k výroku o výchově dětí. S ohledem na uvedená zjištění pak nepovažoval za nutné provádět další navrhované důkazy. Výživné stanovil podle otcova příjmu se zřetelem na to, že matka nepracuje a dvě děti nejsou zdrávy a vyžadují zvláštní péči. Usnesením č. j. 3 Nc 112/2004-370 ze dne 16. 5. 2006 pak uložil stěžovateli povinnost zaplatit na státem zálohovaném tlumočném a znalečném částku 50 700 Kč na účet Okresního soudu v Prachaticích.
Uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem č. j. 5 Co 1567/2006-436 ze dne 9. 8. 2006 ve výroku o svěření všech nezletilých dětí matce a ve výroku o zrušení předběžného opatření rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; ve výroku o výživném pak tento rozsudek změnil tak, že stěžovateli stanovil povinnost přispívat na výživu nezletilých A. a K. každé částkou 7 000 Kč měsíčně a na nezletilou Z. částkou 5 000 Kč měsíčně. Předeslal, že všichni účastníci žijí v Rakousku, jsou českými státními příslušníky a dovodil pravomoc českých soudů. Uvedl, že odvolání otce není z velké části důvodné; částečně je důvodné jen ohledně výživného, avšak vzhledem k jiným okolnostem, než stěžovatel uváděl. Dále konstatoval, že soud prvního stupně zjistil všechny rozhodné skutečnosti, které jsou potřebné pro právní závěr, kterému z rodičů mají být děti pro dobu před rozvodem i po rozvodu manželství svěřeny. Připustil, že se soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku nezmínil o všech důkazech, které provedl (zejména o všech listinách založených ve spise a přečtených při ústních jednáních), avšak z logiky věci vyplývá, že tak ani učinit nemohl a nemusel. Ve spise je totiž založeno množství listin duplicitních a takových, které prokazují jednu a tutéž rozhodnou skutečnost. Dále se podrobně zabýval i dalšími důkazními návrhy stěžovatele a odůvodnil, proč jim nevyhověl. Ke změně ve výši výživného uvedl, že nepovažuje za doklad o výši příjmů listinu, kterou stěžovatel předložil při odvolacím jednání, a vycházel dále z příjmů zjištěných a uznaných soudem prvního stupně. Ke změně ve výši výživného však přikročil proto, že náklady na výživu jsou částečně hrazeny i ze sociálních dávek poskytovaných matce, k nimž je rovněž nutno přihlédnout. Napadeným usnesením č. j. 5 Co 1705/2006-448 ze dne 10. 8. 2006 pak Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit státem zálohované náklady na znalečné a tlumočné. V odůvodnění uvedl, že je správná úvaha soudu prvního stupně, že ve většině případů tlumočného nese náklady stát, protože tímto způsobem je zajišťována rovnost mezi účastníky řízení. V tomto případě však bylo tlumočné vynaloženo za jiným účelem než kvůli jednání účastníka před soudem v jeho mateřštině, neboť všichni účastníci jsou čeští občané a jejich mateřským jazykem je čeština. Jde proto o takové náklady, které musí být státu účastníky nahrazeny. Rozhodnutí o povinnosti uhradit tyto náklady bylo vydáno s použitím ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovateli děti do výchovy svěřeny nebyly. Totéž platí - podle citovaného rozhodnutí - i ohledně povinnosti stěžovatele zaplatit státu zálohované znalečné a tlumočné.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.
Stěžovatel především namítal, že mu byla postupem odvolacího soudu odňata možnost přípravy na odvolací jednání, což i vzhledem ke skutečnosti, že věc byla nově převzata jinou advokátní kanceláří, mohlo mít značný vliv na výsledek sporu. Této námitce Ústavní soud nepřisvědčil. Ze spisu (č. l. 394 revers) vyplývá, že předvolání k odvolacímu jednání bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 10. 7. 2006 s tím, že ústní jednání bylo nařízeno na den 4. 8. 2006. Lhůta k předvolání k ústnímu jednání stanovená občanským soudním řádem tak byla dodržena. Ze spisu (č. l. 422) dále vyplývá, že dne 2. 8. 2006 požádal právní zástupce stěžovatele o odročení jednání, neboť se mu nepodařilo spojit se se stěžovatelem. Uvedl, že si není jist, zda i stěžovatel obdržel předvolání k jednání, ale že mu zároveň nejsou známy překážky, které brání tomu, aby se s klientem (stěžovatelem) mohl spojit. Uvedený stav jej prý vede k pochybnostem, zda neexistují objektivní okolnosti, které brání tomu, aby byl stěžovatel o nařízení jednání vyrozuměn. Odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl a ve věci jednal i za přítomnosti stěžovatele, který se dostavil toliko o 11 minut opožděně. Ústavní soud zvážil skutečnosti, které k tomuto bodu stěžovatel uvedl, a dospěl k závěru, že postupem odvolacího soudu nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Je věcí stěžovatele a jeho právního zástupce, aby si mezi sebou zajistili dostatečnou míru možné komunikace, zejména v situaci, kdy je podán opravný prostředek a lze očekávat nařízení ústního jednání o odvolání v přiměřené době. Odvolací soud zaslal předvolání k ústnímu jednání v dostatečném časovém předstihu (předvolání bylo doručeno stěžovatelovu právnímu zástupci dne 10. 7. 2006, tedy měsíc před nařízeným ústním jednáním) tak, aby měl stěžovatel možnost se na toto jednání připravit.
Druhá námitka stěžovatele směřovala proti skutkovým a právním závěrům odvolacího soudu ve věci výchovy dětí. Tvrdil, že objektivní podklady (zejména znalecké posudky), z nichž soudy vycházely, byly staršího data a nezohledňovaly jiné závažné důkazy; soudy prý měly provést další důkazy, jejichž provedení se domáhal a které byly soudem zamítnuty. Ústavní soud ani této námitce nepřisvědčil. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci; procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, který je součástí práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, a ustálenou judikaturu vyplývající z tohoto nálezu).
V předmětné věci Ústavní soud neshledal žádný nesoulad závěrů obecných soudů s vykonanými skutkovými zjištěními, ani nedovodil, že by k těmto závěrům nebylo možné přijatelnou interpretací napadených rozhodnutí dojít. Z výše uvedených zásad, zejména pak ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, jsou však v rámci odůvodnění svého rozhodnutí povinny uvést důvody, proč tak neučinily. Z napadeného rozhodnutí je zjevné, že se odvolací soud touto otázkou široce zabýval, řízení sám doplňoval, dostatečně odůvodnil, proč stěžovatelem navrhované důkazy nebylo nutno provádět, a podrobně rozebral, proč potvrzuje výrok soudu prvního stupně o svěření dětí do výchovy matce. Proto Ústavní soud dovozuje, že ani ve vztahu k této námitce k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo.
Stěžovatel rovněž namítal, že pokud dochází ke změně výchovného prostředí, byť oproti rozhodnutí vydanému formou předběžného opatření, jedná se z hlediska ustanovení §99 zákona o rodině o změnu poměrů, kterou je třeba zjistit a odůvodnit. Ústavní soud se ani s tímto procesním názorem stěžovatele neztotožnil. Konstatuje, že procesní postup obecných soudů je v souladu s příslušnou právní úpravou. Teprve po vydání předběžného opatření obecné soudy podrobně zjišťovaly skutkový stav věci a vydaly ve věci meritorní rozhodnutí. V tomto směru lze odkázat i na vyjádření odvolacího soudu, které bylo stěžovateli zasláno k eventuální replice.
Poslední námitka stěžovatele se týkala nedostatečně zjištěných příjmů účastníků, pokud jde o rozhodnutí o výživném. Této námitce Ústavní soud přisvědčuje. Podle obsahu spisu soud prvního stupně rozhodl na základě stěžovatelem předloženého daňového rozhodnutí finančního úřadu ve Valdkirchu (podle něhož otcův hrubý příjem činil za rok 2003 46 822,67 EUR a daň 15 525 EUR) a podle stěžovatelovy výpovědi, že za posledních 6 měsíců odpracoval 786 hodin, takže provedený propočet vychází na 2 097 EUR měsíčně (č. l. 353 revers). Tyto závěry převzal i odvolací soud a nepovažoval za důkaz stěžovatelem předložený doklad o jeho příjmech za rok 2004, podle něhož jeho hrubý příjem činil 18 541,56 EUR a daň 2 620,14 EUR, což podle stěžovatele představuje toliko částku 16 000 EUR za rok. Sám odvolací soud pak sice oproti rozhodnutí soudu prvního stupně výživné snížil, leč z jiných důvodů, než stěžovatel uváděl. Za tohoto stavu je třeba se dovolat zákona o rodině, který stanoví, že oba rodiče jsou povinni přispívat na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Současně je třeba poukázat na ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř., který pro řízení ve věcech péče o nezletilé (jako pro řízení, které je možno podle §81 o. s. ř. zahájit i bez návrhu) zakotvuje zásadu vyšetřovací, z níž vyplývá, že soud je povinen provést i jiné důkazy, než byly účastníky navrhovány, tak aby dostatečně zjistil skutkový stav potřebný pro rozhodnutí ve věci. Ze spisu i z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že tento soud při stanovení výše výživného vycházel z údajů starších a sám neučinil žádné další kroky potřebné pro shromáždění dostatečných podkladů pro své rozhodnutí o výživném. Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že principům spravedlivého soudního řízení odpovídá, jestliže obecné soudy zjistí stěžovatelovy výdělkové poměry a možnosti přesněji a aktuálněji, jak stěžovatel - který při odvolacím jednání signalizoval značný pokles příjmů - požadoval.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rovněž usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 1705/2006-448 ze dne 10. 8. 2006, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým mu byla uložena povinnost nahradit státem zálohované znalečné a tlumočné. Namítal, že soud nepřihlédl k jeho aktuálním majetkovým poměrům, zejména k tomu, že se jeho hospodářská a sociální situace podstatně zhoršila, což odůvodňuje, aby byl osvobozen od soudních poplatků. Není prý proto namístě, aby mu byla uložena povinnost zaplatit tyto náklady. Tomu Ústavní soud nepřisvědčuje. Obecné soudy svá rozhodnutí o povinnosti stěžovatele hradit státem zálohované náklady na znalečné a tlumočné řádně odůvodnily (srov. výše) a opřely se o příslušná zákonná ustanovení s poukazem na výsledek řízení ohledně výchovy dětí. K námitce stěžovatele, že se jeho situace tak prudce zhoršila, že splňuje podmínky osvobození od soudních poplatků, Ústavní soud připomíná, že tuto námitku stěžovatel uplatnil až v ústavní stížnosti; v jednání před odvolacím soudem sice obecně poukazoval na snížení příjmů a zvýšení výdajů, nikoliv však v takovém rozsahu, že by se dovolával existence podmínek osvobození od soudních poplatků. Proto Ústavní soud - v souladu s ustálenou judikaturou - k této námitce nepřihlédl.
Za tohoto stavu Ústavní soud:
1. ústavní stížnost proti napadenému rozsudku co do potvrzujícího výroku I. o svěření všech dětí do výchovy matce, o styku otce s dětmi a o zrušení předběžného opatření a co do výroku III., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pro zjevnou neopodstatněnost odmítl,
2. napadený rozsudek ve výroku II. o výživném zrušil pro porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny,
3. ústavní stížnost proti napadenému potvrzujícímu usnesení o povinnosti stěžovatele zaplatit státu zálohované tlumočné a znalečné pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Ústavní soud uzavírá s tím, že vztahy mezi rodiči a mezi rodiči a dětmi navzájem se často velmi dynamicky vyvíjejí. Stávající právní stav proto nemusí být definitivní. I proto ustanovení §163 odst. 2 o. s. ř. stanoví, že rozsudky o výchově a výživě nezletilých dětí lze změnit i bez návrhu, změní-li se poměry. Celou situaci budou rodiče nepochybně sledovat a pak odpovědně uváží, zda popř. sami návrh na změnu rozsudků obecných soudů ve věci výchovy a výživy nezletilých dětí podají.