ECLI:CZ:US:2007:1.US.715.06
sp. zn. I. ÚS 715/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s., se sídlem Plzeň, U Prazdroje 7, zastoupené JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Preslova 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2006, čj. 30 Cdo 1480/2006 - 330, a proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2005, čj. 47 Co 457/2001 - 296, a Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2001, čj. 50 C 106/97 - 214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas a řádně Ústavnímu soudu stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Obsáhle polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů a tvrdí, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci a z takto nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci pak učinily nesprávné právní závěry nesprávným výkladem smluv, o které se v dané věci jednalo. Soudy neměly vykládat dané smlouvy v jejich celku "kompletací" všech smluvních dokumentů, ale posuzovat odděleně platnost každé jednotlivé smlouvy. Stěžovatelka proto dovozuje, že tím bylo porušeno její základní právo podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K žádosti Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili jednotliví účastníci. Krajský a Městský soud v Brně plně odkázaly na odůvodnění svých rozsudků. Obchodní společnost NiNi, v. o. s., dovodila, že obsah ústavní stížnosti je z větší části nepřezkoumatelný, protože stěžovatelka formuluje jen své hypotézy, které nejsou nijak opodstatněny. Nejvyšší soud ČR jen dále rozvedl některé aspekty svého usnesení a upozornil, že stěžovatelka jen opakuje námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy. Proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Stěžovatelka ve své replice uvedla, že na důvodech ústavní stížnosti trvá.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 OSŘ), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 OSŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257 a násl. a konst. judikatura).
Případ, který je předmětem této ústavní stížnosti, představuje v podstatě problém pouze po stránce skutkové a s tím související stránce výkladu smluv, kterých se řízení týkalo. Stěžovatelka v podstatě jen reprodukuje argumenty, které neúspěšně uplatnila před soudy obecnými a s nimiž se obecné soudy dostatečně vypořádaly. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal ani extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními, ani neshledal, že by k závěrům, k nimž obecné soudy došly, nebylo možno žádnou možnou interpretací sporných smluv dojít. Není proto v kompetenci Ústavního soudu rozhodnutí obecných soudů znovu přezkoumávat v duchu skutkových teorií, které v ústavní stížnosti snesla stěžovatelka.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění možných pochybností může Ústavní soud vyzvat účastníky řízení k podání vyjádření k ústavní stížnosti a pokud tato vyjádření obsahují relevantní informace, může dát stěžovateli příležitost k replice. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu