ECLI:CZ:US:2007:1.US.725.06.2
sp. zn. I. ÚS 725/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Z. R., zastoupeného JUDr. P. C., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.4.2005, sp. zn. 54 Co 641/2002, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2006, sp. zn. 28 Cdo 1533/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, že o žalobě, podané stěžovatelem (žalobcem), domáhajícím se, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 245 v T., a pozemků parc. č. 697 a parc. č. 696, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov z 16. 1. 1995, čj. 7 C 425/92-93. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání nemovitostí, uvedených v žalobě, i žalobní návrh na vydání uvedených nemovitostí; stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalovaným náklady řízení částkou 1.750,- Kč. K odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně usnesením z 2. 10. 1997, sp. zn. 12 Co 402/95, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dalším rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov z 2. 12. 1998, č.j. 7 C 425/92-97, byl opět zamítnut žalobní návrh stěžovatele, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 245 v T. a pozemků parc. č. 696 a parc. č. 697 v katastrálním území T. Stěžovateli bylo uloženo zaplatit náklady řízení. O odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov z 2. 12. 1998, čj. 7 C 425/92-97, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 7. 12. 2000, sp. zn. 38 Co 214/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve výrocích označených I., II. a IV. (včetně výroku ve věci samé) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh stěžovatele na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku. K dovolání žalobce však byly rozsudky Krajského soudu v Brně ze 7. 12. 2000, sp. zn. 38 Co 214/99, a Okresního soudu Brno - venkov z 2. 12. 1998, čj. 7 C 425/92-97, zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud tímto svým rozsudkem ze dne 6.3.2002, sp. zn. 28 Cdo 293/2002, uložil, aby byla v dalším řízení objasněna zevrubněji a úplněji otázka podání řádné a včasné výzvy k vydání věcí podle ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb., a to v součinnosti s účastníky řízení a s uplatněním možnosti vyřešit tuto otázku v dvojinstančním řízení.
V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vynesl Okresní soud Brno - venkov rozsudek z 5. 6. 2002, čj. 7 C 425/92-154. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh stěžovatele, aby byla žalovaným uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 245 a pozemků parc. č. 687 a parc. č. 696 v T. Byl zamítnut také žalobní návrh stěžovatele, aby byla žalovaným uložena povinnost vydat stěžovateli uvedené nemovitosti, zapsané na listu vlastnictví č. 367 pro katastrální území T. a obec R. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozsudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Soud prvního stupně byl mj. toho názoru, že stěžovatel neprokázal, že by vyzval žalované k vydání věcí, uvedených v žalobě, do šesti měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. Došlo tedy, podle názoru soudu prvního stupně, k tomu, že podle ustanovení §5 (ve spojení s ustanovením §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.) nárok žalobce na vydání věci zanikl; výzva k vydání věcí totiž nebyla žalovaným v zákonem stanovené prekluzívní době doručena. O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov z 5. 6. 2002, čj. 7 C 425/92-154, rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze 7. 4. 2005, sp. zn. 54 Co 641/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích označených I., II. a IV. Pouze ve výroku označeném III. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a to tak, že stěžovateli bylo uloženo nahradit (společně a nerozdílně) žalovaným na náhradu nákladů řízení 14.960,- Kč. Na náhradu nákladů odvolacího řízení bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalovaným 7.890,- Kč. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
II.
1) Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítal, že žalovaní teprve po osmi letech od zahájení soudního řízení začali tvrdit, že je žalobce v prekluzívní lhůtě podle zákona č. 403/1990 Sb. nevyzval k vydání nemovitostí. Toto tvrzení prý však bylo v rozporu s řadou okolností, které vyšly v řízení najevo, počínaje souběžným doručením výzvy k vydání věcí správním orgánům a také jednáním se žalovanými v průběhu prekluzívní lhůty k vydání věcí. V této souvislosti pokládá stěžovatel argument soudů obou stupňů, že nepředložil žádný doklad o doručení výzvy žalovaným, za přepjatý formalismus. Tento formalismus spatřuje stěžovatel i ve vytýkaných nedostatcích ve specifikaci nemovitostí v písemné výzvě. Žalovaní nemohli nevědět, že se jedná právě a jedině o nemovitosti, které užívají, neboť žádné jiné nemovitosti nevlastnili ani neužívali. V závěru pak stěžovatel uváděl, že soudy obou stupňů měly posuzovat předložené důkazy jednotlivě a ve vzájemné souvislosti a nikoli povrchně a formálně hodnotit otázku doručení či nedoručení výzvy k vydání nemovitostí a jejich označení ve výzvě.
2) Po přezkoumání obsahu spisu a rozhodnutí vydaných obecnými soudy neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů nic, co by jej opravňovalo v dané věci k zásahu. Stěžovatel v podstatě opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance, která mu, jako orgánu ochrany ústavnosti, nepřísluší. Podstata ústavní stížnost se potom jeví spíše toliko jako nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení, což samo o sobě důvodem k ingerenci Ústavního soudu není.
Podmínky, za nichž mohly být některé majetkové křivdy odstraněny, byly kogentním způsobem vymezeny restitučními zákony. Na obecných soudech bylo posoudit, zda byly či nebyly splněny. Podmínky vydání věci v případě stěžovatele upravuje zákon č. 403/1990 Sb. Tento zákon podmínil právo na vydání věci mj. písemnou výzvou, adresovanou povinné osobě ve lhůtě šesti měsíců od účinnosti citovaného zákona, jinak nárok zanikl (srov. ust. §5 odst. 1 a §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.). Zákon č. 403/1990 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. listopadu 1990. Za včasnou výzvu ve smyslu §19 odst. 1 rest. zákona je proto třeba považovat výzvu, která byla povinnému doručena nejpozději dne 1. května 1991. V dané věci je tedy určující, že restituční zákon stanoví předpoklad adresnosti výzvy a její písemnou formu; předpokládá tedy jednostranný adresovaný písemný projev vůle. Podle právní teorie i praxe je ke vzniku takovýchto adresovaných právních úkonů třeba, aby byly učiněny vůči osobám, jejichž právních poměrů se mají dotýkat. Pojmovým znakem jednostranného písemného adresovaného právního úkonu tedy je, že je v něm především označen adresát tohoto úkonu - tj. příslušný subjekt, jemuž je úkon určen a jemuž teprve dojitím takového úkonu mohou vzniknout odpovídající povinnosti či práva.
Z uvedeného vyplývá, že výzva byla sice formální, ale základní podmínkou vzniku nároku na vydání věci, a byla spojena s pevně stanovenou dobou, do kdy musela být u povinné osoby uplatněna, aby bylo zabráněno zániku práva na vydání věci. To znamená, že pouze výzva, podaná řádně a včas, umožnila restituentům domáhat se svého práva na vydání věci v řízení před soudem. Jestliže restituent, jehož právo na vydání věci vyplývalo ze zákona č. 403/1990 Sb., ve stanovené prekluzivní lhůtě povinnou osobu k vydání věci nevyzval, jeho právo na vydání věci zaniklo.
Jak je patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, nebylo v dané věci prokázáno, že bylo učiněno podání stěžovatele, které by bylo možné považovat za řádný právní úkon, tj. za výzvu odpovídající výše zmíněným požadavkům vyplývajícím z ustanovení restitučního zákona. V tomto směru obecné soudy sice zjistily, že zde existuje listina označená jako výzva k vydání věci s datem 29.4.1991, podepsaná stěžovatelem a adresovaná žalovaným, v níž vyzýval k vydání pozemků parc. č. 94 a parc. č. 245 v katastrálním území T. u B., avšak bylo prokázáno pouze to, že tato listina byla doručena na vědomí Městskému úřadu v R. u B. dne 30. 4. 1991. Stěžovatel nepředložil soudu žádný doklad o tom, že by výzvu žalovaným doručil, a sami žalovaní převzetí výzvy nepotvrdili. Z výpovědí účastníků řízení bylo toliko prokázáno, že v prekluzivní lhůtě jednali, nicméně obsah tohoto jednání zůstal nejistý, sporný, navíc v ústní formě pod sankcí neplatnosti. Obsah jednání mezi účastníky neobjasnila ani výpověď svědkyně JUDr. Š. (notářky) [čl. 147-8 spisu], která jen tvrdila, že s účastníky řízení z pozice své činnosti notářky jednala. Samo takové jednání lze stěží za výzvu k vydání věci podle citovaného zákona považovat. Navíc z korespondence mezi žalobcem a Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci a Ministerstvem financí vyplynulo, že stěžovatel vyzval ministerstvo k poskytnutí finančních náhrad dle zák. č. 403/1990 Sb. za jeho majetek, který přešel na stát. Soudy tedy dospěly ke skutkovému závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat, že tato výzva byla povinným osobám doručena, a že tedy stěžovatel nesplnil obligatorní podmínku pro úspěšné uplatnění svého eventuálního práva na vydání věci v řízení před soudem a jeho nárok zanikl.
Podstata ústavní stížnosti však směřovala právě do v předchozím odstavci uvedeného skutkového závěru soudů.
Ústavní soud v reakci na námitky stěžovatele do skutkové roviny projednávané věci v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a zásadně nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Co do skutkové roviny řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že okresní soud i krajský soud ohledně uvedeného skutkového závěru opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (výslech účastníků řízení, výslech svědkyně JUDr. Š., listinné důkazy), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založeném skutkovém závěru. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o skutkovém stavu, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. I kdyby však napadený skutkový závěr byl z hlediska jeho správnosti kritizovatelný, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo.
K uvedenému skutkovému závěru Ústavní soud poukazuje i na to, že zde bylo vydáno více soudních rozhodnutí. Citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6.3.2002, sp. zn. 28 Cdo 293/2002 - kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze 7. 12. 2000, sp. zn. 38 Co 214/99, i rozsudek Okresního soudu Brno - venkov z 2. 12. 1998, čj. 7 C 425/92-97, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení - bylo soudům uloženo, aby - jak již bylo uvedeno výše - v dalším řízení byla zevrubněji a úplněji objasněna otázka podání řádné a včasné výzvy k vydání věcí podle ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb., a to v součinnosti s účastníky řízení a s uplatněním možnosti vyřešit tuto otázku v dvojinstančním řízení. Soudy pak dokazování v intencích pokynu Nejvyššího soudu doplnily a to právě výpovědí svědkyně JUDr. Š. (notářky), výpovědí účastníků řízení, a listinnými důkazy (kopií přípisu žalobce adresovaného tehdejšímu Ministerstvu pro správu národního majetku ze dne 5.3.1992 a jeho privatizaci a Ministerstvu financí ze dne 13.11.2001). I přes uvedené doplněné dokazování však obecné soudy dospěly k výslednému závěru, že nebylo možné doručení výzvy žalovaným v prekluzivní lhůtě prokázat.
Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Pokud stěžovatel neprokázal uplatnění svého nároku, jako oprávněné osoby, na vydání nemovitostí v zákonem stanovené prekluzívní lhůtě, jeho právo zaniklo (srov. ust. §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.). V názoru obecných soudů, že stěžovatel nepředložil žádný doklad o doručení výzvy žalovaným - což skutečně neučinil - a doručení výzvy žalovaným nebylo přes doplnění dokazování prokázáno ani jinými důkazy (takže nebylo prokázáno naplnění obligatorní zákonné podmínky vydání věci), nelze v žádném směru shledávat "přepjatý formalismus", jak míní stěžovatel. K tomu lze uvést, že v civilním soudním řízení je navrhovatel (žalobce) povinen prokázat svá tvrzení, a v tomto směru nese důkazní břemeno (actori incubit probatio).
Stěžovatel dále spatřoval formalismus i v krajským soudem vytýkaných nedostatcích ve specifikaci nemovitostí v písemné výzvě. Ústavní soud k tomu jen stručně uvádí, že klíčové stran této námitky je, že - i kdyby byla důvodná - nemohla by mít vliv na zamítavý výrok napadeného rozhodnutí krajského soudu; ten by nutně vyzněl stejně, neboť na uvedené námitce napadené rozhodnutí nestojí. Rozhodující v dané věci byl totiž závěr, že se nepodařilo prokázat, že by byla výzva povinným osobám řádně doručena, čímž stěžovatel nesplnil obligatorní podmínku úspěšného uplatnění svého eventuálního práva na vydání věci v řízení před soudem a jeho nárok zanikl. Obsahové posouzení (z hlediska mj. kritéria dostatečné specifikace předmětné nemovitosti) této výzvy k vydání věci s označením dne 29.4.1991 tak již bylo v podstatě právně irelevantní. I sám krajský soud pak v tomto směru argumentoval toliko subsidiárně. Pokud pak stěžovatel poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 6/95, lze jen stručně uvést, že to vycházelo ze zcela odlišného skutkového stavu a odkaz na něj je nepřípadný.
3) Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel k němu nic podstatného nenamítal. Ústavní soud v této souvislosti předně upozorňuje, že v zásadě nemůže svým právním názorem nahradit právní závěr Nejvyššího soudu, podle kterého se v daném případě nejednalo o rozhodnutí zásadního právního významu. V tomto odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle níž úvahu Nejvyššího soudu, "zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 47 a násl.; usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 333 a násl.; usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03, táž sbírka, sv. 31, str. 383 a mnohé další). Nutno podotknout, že Ústavní soud, v případě usnesení Nejvyššího soudu, odmítajících tzv. nenároková dovolání, požaduje pouze "uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud ČR své odmítavé rozhodnutí opřel" (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03, publikován pod č. 153/2004 Sb.). Těmto požadavkům usnesení Nejvyššího soudu v této věci vyhovělo dostatečně.
III.
Vzhledem k tomu, že tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv shledal Ústavní soud jako zjevně neopodstatněné, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
Vojen Güttler předseda senátu