ECLI:CZ:US:2007:1.US.787.06.1
sp. zn. I. ÚS 787/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Přerov, nám. TGM 11, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 3 To 35/2006, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2006, čj. 4 T 3/2003 - 4369, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností J. Š. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Trestný čin spáchal tím, že se v roce 1998 podílel na organizaci dovozů 96% ethylalkoholu z Lihovaru Distillerie Christiani v Itálii do České republiky, a to tím způsobem, že poskytl R. S. falešný polský cestovní pas, kterým se R. S. prokazoval při objednávání uvedeného ethylalkoholu. Ethylalkohol byl na hraničním přechodu do České republiky, s vědomím stěžovatele a za podvodného využití padělaných dokladů, deklarován orgánům celní správy ČR jako tranzit jiného zboží, nepodléhajícího spotřební dani. Tímto jednáním byl stát zkrácen na cle a uvedených daních o částku 222 116 674,-- Kč. Za to byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výši 5 000 000,-- Kč, s náhradním trestem v trvání dva roky. Poškozený český stát, zastoupený Celním úřadem v Plzni, byl odkázán se svými nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Stěžovatel tvrdil, že byl shledán vinným pouze na základě jediného usvědčujícího důkazu, a to výpovědi svědka R. S. Jiné důkazy o spáchání předmětné trestné činnosti stěžovatelem neexistují. Obecné soudy se nevypořádaly zejména s okolnostmi zpochybňujícími věrohodnost svědka R. S. a zákonnost získání tohoto důkazu. K věrohodnosti svědka R. S. a jeho výpovědi stěžovatel odkázal na genezi jeho výpovědi, která byla vytvořena jako jeho vlastní obhajoba v jeho vlastním trestním řízení pro totožnou trestnou činnost. Zmíněný svědek tvrdil, že k nelegálnímu obchodu s lihem byl donucen jiným neznámým mužem, on sám nic takového organizovat nechtěl. Teprve v průběhu doby přešel k verzi, v níž za tohoto muže označil stěžovatele. Toto tvrzení mohlo být považováno za dostatečný důkaz stěžovatelovy viny pouze tehdy, pokud by bylo podepřeno dalšími, procesně řádně opatřenými a provedenými důkazy. K ničemu takovému nedošlo. Žádný přímý ani nepřímý důkaz nepotvrzuje, že by měl být svědek k organizaci dovozu lihu do ČR naveden, instruován nebo přinucen stěžovatelem, že by mu stěžovatel opatřil falešné doklady apod. Výpověď uvedeného svědka je v tomto směru zcela osamocena. Navíc věrohodnost jeho výpovědi jednoznačně zpochybňuje písemné prohlášení svědka P. Z., jenž v celé kauze nelegálního dovozu lihu z Itálie figuroval jako jedna z ústředních postav, a který ve svém písemném prohlášení v podstatě vyloučil, že by stěžovatel měl k této trestné činnosti R. S. jakýmkoli způsobem přimět. Soudy obou stupňů odmítly toto prohlášení připustit a provést jako důkaz, aniž by tento postoj zdůvodnily. Tím obecné soudy zcela vědomě ignorovaly existenci konkrétního důkazu, svědčícího o nevěrohodnosti výpovědi svědka R. S. K zákonnosti, resp. nezákonnosti způsobu získání svědecké výpovědi R. S. stěžovatel tvrdil, že vstřícnost, s níž svědek od jistého okamžiku začal s orgány činnými v trestním řízení spolupracovat, byla bezprostředně vyvolána ochotou těchto orgánů "přimhouřit oči" nad jeho vlastní trestnou činností, což stěžovatel dovodil z mírného trestu, který byl svědkovi uložen a z prominutí jeho další trestné činnosti. Z těchto okolností vyplývá podezření, že ochota R. S. usvědčit stěžovatele byla podmíněna či vyvolána ochotou orgánů činných v trestním řízení "pozapomenout" na jinou jeho trestnou činnost a pro tuto jej nestíhat. Takto získaný důkaz však není důkazem získaným v souladu se zákonem. Obecné soudy se s touto námitkou vůbec nevypořádaly.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřil Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Plzni.
Vrchní soud v Praze neshledal ústavní stížnost důvodnou. Uvedl, že odůvodnění ústavní stížnosti je opakováním obhajoby, na kterou obecné soudy ve svých rozhodnutích reagovaly. Provedené důkazy svědčily pro závěr o vině stěžovatele. Soudy si byly vědomy, že význam výpovědi svědka R. S. byl nezastupitelný, avšak jeho výpověď logicky zapadala do zjištěného skutkového stavu věci a ani další ve věci provedené důkazy nebyly s obsahem svědecké výpovědi R. S. v rozporu. Stěžovateli nesvědčil ani závěr znaleckého posudku z oboru psychologie zpracovaný na svědka R. S.
Krajský soud v Plzni se k věci nevyjádřil.
Ústavní soud k uvedenému vyjádření při svém rozhodování nepřihlédl, neboť neobsahovalo žádné nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, které by nebyly zahrnuty již v napadených rozhodnutích. Z tohoto důvodu nebylo vyjádření ani zasláno stěžovateli k podání případné repliky.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 4 T 3/2003, ze kterého zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem téhož soudu ze dne 7. 9. 2004, čj. 4 T 3/2003 - 4169, shledán vinným v bodě 1) trestnými činy zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 TrZ a vydírání podle §235 odst. 1 TrZ a odsouzen k úhrnnému podmíněnému trestu v trvání tří let se zkušební dobou tří roků při současném stanovení dohledu podle §60a odst. 1 TrZ. Uvedených trestných činů se dopustil tím, že společně s J. B., v červnu roku 2000, v přesně nezjištěné době, pod záminkou obstarání mobilního telefonu vylákali R. S. do restaurace v Brně - Bystrci. Pod pohrůžkou násilí a po fyzickém napadení ho donutili nastoupit do osobního automobilu a odvezli ho na blíže nestanovené místo. Zde ho s dalšími osobami fyzicky napadli a donutili nastoupit do zavazadlového prostoru osobního vozidla a převezli ho do Night Clubu Viola v Mikulově, kde ho spoutali na rukou a ponechali několik hodin. Poté ho v zavazadlovém prostoru osobního automobilu převezli do rekreační chaty, kde ho fyzicky napadli údery lana s uzly. Požadovali, aby páchal trestnou činnost spojenou s nelegální výrobou lihu, přičemž ho zde věznili po dobu pěti dnů. Během této doby ho fyzicky napadali údery do různých míst na těle a vyhrožovali mu zabitím. Následně ho převezli postupně do dvou různých bytů v Havířově, kde ho pod pohrůžkou násilí drželi nejméně 37 dní. Poté jej převezli do objektu nacházejícího se asi 5 km od obce Jemnice, odkud asi po čtyřech dnech utekl a skrýval se do doby zadržení orgány Policie ČR. V bodě 2) výroku o vině byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §148 odst. 1, 4 TrZ, kterého se měl dopustit v úvodu popsaným jednáním.
Proti rozsudku krajského soudu podali odvolání jak stěžovatel, tak i krajský státní zástupce. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 3 To 115/2004, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 TrZ a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) TrZ, přičemž doslovně převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně, podle §259 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), vrátil soudu prvního stupně věc ohledně skutku, pro který byl stěžovatel obžaloby zproštěn, k doplnění dokazování a k novému projednání a rozhodnutí.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, konkrétně proti výroku o vině a trestu, který nabyl právní moci, podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 997/2005, jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) TrŘ. Následně stěžovatel podal i ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. IV. ÚS 735/05, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ve vztahu k bodu 2) výroku o vině soud prvního stupně doplnil dokazování a rozsudkem, napadeným touto ústavní stížností, uznal stěžovatele vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 TrZ a odsoudil ho k souhrnnému trestu v trvání devíti let se zařazením do věznice s ostrahou za současného uložení peněžitého trestu ve výši 5 000 000,-- Kč, s náhradním trestem dvou let. Tento rozsudek byl potvrzen usnesením odvolacího soudu 22. 8. 2006, sp. zn. 3 To 35/2006. Dovolání podáno nebylo.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 4 T 3/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ve své stížnosti pouze opakuje tvrzení přednesená již před obecnými soudy a uvádí argumenty, které již uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto staví Ústavní soud nepřípustně do pozice čtvrté soudní instance, která mu nepřísluší, neboť není součástí soustavy obecných soudů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze extrémní excesy.
Do hodnocení důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, vybočující ze zásad spravedlivého procesu, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
V posuzované věci soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu se zjištěním skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ). Na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu věci, v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) a volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TrŘ), vyvodil právní závěr o vině stěžovatele, který má oporu ve skutkových zjištěních. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, proč nevyhověl návrhům na doplnění dokazování a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 TrŘ).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a v odůvodnění svého usnesení, které nevykazuje prvky libovůle, dostatečným způsobem rozvedl své úvahy, jak se vypořádal s námitkami stěžovatele.
V souvislosti s námitkami stěžovatele, směřujícími do procesu dokazování, kdy obecným soudům zejména vytýká, že bezdůvodně zamítly důkazy navrhované obhajobou (výslech P. Z. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody v SRN a K. D.), je nutno připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vychází též zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 TrŘ, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Z této zásady mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není procesní povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu, který účastník řízení navrhne. Je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03), přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu, jako tomu bylo v dané věci (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 566/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 34, C. H. Beck, 2005, str. 99). Tyto zásady se vztahují k soudnímu procesu jako takovému, tzn. zda soudní řízení bylo spravedlivé jako celek, neboť ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Konečně ani čl. 6 Úmluvy nestanoví žádná pravidla, týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je toto právě úlohou vnitrostátního práva a soudů. Ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci. Neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. Barbera, Messsegué a Gavardo, 1988). Soud je však povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl.
Této povinnosti oba soudy dostály. V odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč navrhovaná doplnění dokazování k prokázání stěžovatelem tvrzené nevěrohodnosti R. S., jsou nadbytečná (viz str. 23 rozsudku). Poukázaly přitom na provedené důkazy, které byly dostačující pro meritorní rozhodnutí věci s tím, že navrhované důkazy se nedotýkají trestní věci stěžovatele. Vyjádření dalšího z pachatelů P. Z. nelze považovat za věrohodné již s ohledem pro jeho postavení jednoho z organizátorů krácení daně a z toho vyplývající vztah ke stěžovateli. Tvrzení P. Z., že svědek R. S. nebyl naveden stěžovatelem, ale jednal na vlastní odpovědnost, jak v organizační, tak v logistické formě, je zcela nereálné s ohledem na organizační provázání trestné činnosti. Poukaz na trestní věc K. D. jednak nepřináší ve vztahu ke svědkovi R. S. nic převratného, jednak K. D. vypovídal zhruba ve stejném časovém období, kdy byla vyšetřována trestní věc stěžovatele a oba obžalované spojovala osoba totožného obhájce. Pokud jde o věrohodnost svědka R. S., ta již v prvotním řízení (viz shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 9. 2004, čj. 4 T 3/2003 - 4169, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 3 To 115/2004) nebyla zpochybněna (str. 7 odst. 3 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 - 5 usnesení odvolacího soudu). Proto byly návrhy stěžovatele na doplnění dokazování nadbytečné, jelikož skutečnost (věrohodnost svědka R. S.), k níž měly být provedeny, byla v řízení bez důvodných pochybností ověřena, zejména znaleckým posudkem z oboru psychologie, a nezpochybnil ji ani Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. IV. ÚS 735/05. Z uvedeného je zřejmé, že se nemohlo jednat ani o tzv. opomenuté důkazy, mající za následek porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele o vadnosti skutkových zjištění a z nich učiněných právních závěrů, kterým se domáhal změny ve skutkových zjištěních a hodnocení důkazů s cílem dosáhnout zproštění obžaloby pro údajnou nevěrohodnost svědka R. S. Ústavní soud v řadě svých dřívějších rozhodnutí konstatoval, že jedním z prvků práva na spravedlivý proces je přesvědčivá návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Je věcí obecných soudů, jak provedené důkazy vyhodnotí a jak naloží s rozpory mezi nimi. Ústavní soud zde podotýká, že vzhledem k výše uvedeným zásadám a s ohledem na ústavní nezávislost soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) není v jeho pravomoci přehodnocovat obecnými soudy provedené důkazy po stránce obsahové (srov. např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 23/93), zejména co do věrohodnosti svědeckých výpovědí či pravosti listin. Průběh dokazování a na ně navazující zjištění obecných soudů může zhodnotit toliko po stránce logické provázanosti a odůvodněnosti. Zasáhne tehdy, pokud postupem obecných soudů došlo k porušení principů spravedlivého procesu, což se však v projednávané věci nestalo.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že byl usvědčen toliko na základě výpovědi R. S., konstatuje Ústavní soud, že zejména v situacích, kdy stojí při objasňování skutkového stavu "tvrzení proti tvrzení", kdy existuje pouze jediný usvědčující důkaz, jsou na soud kladeny zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002 ve věci sp. zn. III. ÚS 532/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 10, str. 69 a násl.). Důkladnému prověření jediného přímého usvědčujícího důkazu musí být věnována mimořádná pozornost a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen a pokud možno doplněn i jinými, nepřímými důkazy. Taková povinnost vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 TrŘ; srov. k tomu i nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004 ve věci sp. zn. IV. ÚS 37/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 81, str. 285 a násl.).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy věnovaly hodnocení provedených důkazů i z hlediska věrohodnosti svědka R. S. dostatečnou pozornost a hodnotící úvahy také řádně rozvedly.
Stěžovatel opakovaně namítal, že jeho obvinění je založeno toliko na lživé výpovědi R. S., založené na jeho osobní motivaci a ovlivněné spoluprací s policií. V této souvislosti dospěl Ústavní soud k názoru, že obecné soudy učinily vše potřebné za účelem objasnění duševního stavu, osobnostní struktury svědka R. S. Z provedeného znaleckého posudku vyplynulo, že obecná věrohodnost svědka R. S. není narušena, nebyly u něj zjištěny faktory chorobného charakteru, např. obecné či bájné lhavosti, nebo mstivého jednání, které by jej jako svědka diskvalifikovaly a znemožnily mu podat pravdivou výpověď. Svědek R. S. konkrétně popsal, za jakých okolností za ním stěžovatel přišel s návrhem na páchání trestné činnosti (dovoz lihu) a proč (svědek si měl objednávkami lihu splatit dluh u stěžovatele), popsal celou trestnou činnost a podíl jednotlivých osob na této činnosti, samotný způsob jejího páchání. Popsal, jak mu stěžovatel opatřil falešný pas, jak probíhalo objednávání lihu, jeho převážení, postup na celnici, padělání dokladů, opatření razítek celnic stěžovatelem (jejich následné nalezení), vykládka lihu apod. Nelze také opomenout, že násilné jednání stěžovatele vůči svědkovi, za které byl stěžovatel odsouzen, úzce souvisí právě s nelegálním dovozem lihu.
V této souvislosti stěžovatel argumentoval porušením principu presumpce neviny chráněné v čl. 40 odst. 2 Listiny (a z tohoto principu vyplývajícího pravidla in dubio pro reo). Ústavní soud porušení tohoto principu neshledal. Jak již bylo uvedeno, k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TrŘ), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost protichůdných výpovědí či závěrů znaleckých posudků, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 TrŘ upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují"). Uplatnění zásady "in dubio pro reo" je namístě, pokud soud, po vyhodnocení všech důkazů, dospěje k závěru, že není možno se jednoznačně přiklonit k žádné z variant vyplývajících ze vzájemně si odporujících důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud, jako tomu bylo v projednávané věci, po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá a že její věrohodnost není ničím zpochybněna a zahrne-li úvahy vedoucí k tomuto závěru do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.
V daném případě je třeba uvést, že výpověď svědka R. S. byla sice významným, ale nikoli jediným usvědčujícím důkazem a je v souladu s dalšími provedenými důkazy. V postupu soudů obou stupňů nevidí Ústavní soud libovůli při provádění, výběru a hodnocení důkazů, stejně jako neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, které soudy učinily a jejich právním posouzením, pro něž by bylo nutno rozhodnutí považovat za protiústavní.
Shora popsané závěry obecných soudů byly učiněny na základě řádně provedeného dokazování. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení stěžovateli nebyla řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. Napadená rozhodnutí jsou logická a přiléhavá, neobsahují žádné prvky svévole. Z ničeho nelze usuzovat na to, že by došlo k vykonstruování celé trestní věci R. S., jak tvrdí stěžovatel.
Obdobně Ústavní soud odmítá argumentaci stěžovatele ohledně porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a tomu korespondujícího čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, neboť obecné soudy uplatňovaly státní moc v mezích a způsobem stanovených trestním zákonem a trestním řádem. Nutno podotknout, že fyzickým a právnickým osobám neplynou z uvedených ustanovení žádná subjektivní práva, jejichž ochrany by se bylo možno domáhat v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy ČR.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu