ECLI:CZ:US:2007:1.US.795.06.1
sp. zn. I. ÚS 795/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. JUDr. J. J., 2. S. J., 3. D. P., 4. RNDr. J. B., všech zastoupených JUDr. P. B., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. dubna 2006, č. j. 35E 990/2002-75, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2006, č. j. 19 Co 303/2006-86, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 6. prosince 2006 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jejich vydáním bylo zasaženo do jejich ústavě zaručených práv zakotvených v čl. 10, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé uvádějí, že stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1, následně potvrzeným odvolacím soudem, byl zastaven výkon rozhodnutí přikázáním jiné pohledávky zahájený k jejich návrhu, pro délku vedeného řízení jim však vznikla škoda tím, že jejich oprávněný návrh na výkon rozhodnutí byl zastaven, neboť v době, kdy jim byl přiznán nárok vůči povinným (Z. a H. W.), tito měli finanční pohledávku vůči Ministerstvu financí ČR z titulu restitučního nároku. V případě, že by v řízení nedošlo k průtahům, mohl být přitom jejich nárok z této pohledávky uspokojen. Pouze na základě zbytečných průtahů v řízení byla navozena situace, kdy k uspokojení nároku stěžovatelů již nemohlo dojít a přímým jejím následkem bylo vydání rozhodnutí, jejichž zrušení stěžovatelé navrhují.
Ústavní soud si k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 35 E 990/2002. Spolu se spisem mu bylo doručeno rovněž vyjádření tohoto soudu k podané ústavní stížnosti, obsahující rekapitulaci průběhu celého řízení o výkon rozhodnutí. Poukázal na všechny kroky soudu i stěžovatelů učiněné v průběhu řízení, zejména však na to, že napadené usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí bylo vydáno na základě zjištění, že Ministerstvo financí ČR již přestalo ve věci být pasivně legitimováno, neboť ke dni vydání usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí ani ke dni jeho doručení nemělo vůči povinným žádný závazek z titulu finanční náhrady za nevydanou nemovitost. Odvolání Ministerstva financí ČR proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bylo zasláno právnímu zástupci stěžovatelů (oprávněných), který na základě jeho obsahu mohl případně podat nový návrh na výkon rozhodnutí uvedením jiného způsobu výkonu rozhodnutí. Následné doručování usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí povinným do Brazílie v souladu se stanoviskem Městského soudu v Praze a rozhodování odvolacího soudu o odvolání Ministerstva financí ČR proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí již nemohlo mít zásadní význam pro uspokojení pohledávky oprávněných. Pohledávka povinných vůči Ministerstvu financí ČR v době nařízení výkonu rozhodnutí již neexistovala, což bylo důvodem k následnému zastavení exekuce přikázáním jiné pohledávky.
K tomuto vyjádření zaslali stěžovatelé Ústavnímu soudu svou repliku dne 23. ledna 2007. Namítají především, že podali v průběhu řízení návrh na vydání předběžného opatření ve snaze, aby bylo v budoucnu dosaženo snazšího uspokojení jejich nároku, neboť povinní se trvale zdržují v Jižní Americe, a domoci se svých práv v jejich domovské zemi by bylo podstatně složitější. Poté, co návrh nebyl ze strany Obvodního soudu pro Prahu 10 akceptován, byl následně spis postoupen pro nepříslušnost soudu jinému. Již tím došlo k časové prodlevě. To lze konstatovat i o dalším rozhodování obecných soudů, pokud šlo o žádost stěžovatelů o osvobození od soudního poplatku. Stěžovatelé se přes vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1 domnívají, že pokud by bylo v řízení postupováno v souladu se zákonem, mohli se domoci uspokojení svých nároků. Za dané situace, bez ohledu na to, zda povinní ještě žijí, či zda by pohledávka byla uplatňována v rámci dědického řízení, vždy by však šlo o řízení vedené v domovském státě povinných, v Brazílii si takový postup stěží dokáží představit.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali dne 26. června 2002 Obvodnímu soudu pro Prahu 10 návrh na výkon rozhodnutí proti povinným Z. a H. W. k uspokojení pohledávky oprávněných v částce 24.429,40 Kč, a to "odpisem z částky, která je povinným vyplacena Ministerstvem financí ČR" (návrh neobsahuje žádný návrh na vydání předběžného opatření.). Usnesením ze dne 21. srpna 2002 Obvodní soud pro Prahu 10 vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení spisu Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Tento po převzetí spisu usnesením ze dne 12. prosince 2002 vyzval oprávněné k úhradě soudního poplatku, doplněním návrhu o přesnou specifikaci pohledávky, kterou mají povinní vůči Ministerstvu financí ČR a o specifikaci požadovaných nákladů řízení. Stěžovatelé svůj návrh doplnili podáním ze dne 16. ledna 2003, jímž zároveň požádali o osvobození od soudních poplatků, ke specifikaci pohledávky však uvedli pouze to, že jde o pohledávku ve výši nejméně 60.000 Kč vzniklou na základě restitučních předpisů (jako náhrada ze nevydanou nemovitost), bližší údaje jim však Ministerstvo financí ČR nesdělilo. Usnesením ze dne 29. ledna 2003 (ve znění opravného usnesení ze dne 30. května 2003) byla zamítnuta žádost stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze 25. září 2003 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V mezidobí sdělilo Ministerstvo financí ČR k výzvě soudu, že skutečně vede s povinnými řízení o poskytnutí finanční náhrady, její výše však dosud nebyla vyčíslena. Usnesením ze dne 4. února 2004 soud znovu vyzval stěžovatele, aby doplnili návrh na nařízení výkonu rozhodnutí upřesněním petitu návrhu o náležitosti ustanovení §312 a 313 o. s. ř. a uvedli specifikaci pohledávky (soud stěžovatele poučil, jaké údaje je nutné uvést). Dopisem ze dne 27. února 2004 sdělilo Ministerstvo financí ČR soudu, kdy a jakým rozhodnutím byla povinným přiznána finanční náhrada, její výši, jakož i to, že náhrada je splatná ihned po jejím přiznání; k jejímu částečnému vyplacení již došlo v hotovosti, část bude povinným uhrazena na základě směnky vydané Fondem národního majetku, k jejímuž vystavení již byl ze strany Ministerstva financí ČR dán příkaz. Stěžovatelé vyhověli výzvě soudu k doplnění návrhu o specifikaci pohledávky a o údaje uvedené v §312 a 313 o. s. ř. až podáním doručeným soudu dne 24. března 2004. Na toto doplnění soud reagoval vydáním usnesení o výkonu rozhodnutí přikázáním jiné pohledávky ze dne 30. března 2004 (č. j. 35E 990/2002-29). Toto rozhodnutí však bylo nutné pro neprokázání právního zastoupení na území České republiky doručit povinným do jejich domovského státu, které bylo prokázáno až 23. května 2005 (doklady o prvotním doručení povinným z února 2005 se při poštovní přepravě ztratily). Následně Městský soud v Praze rozhodoval o odvolání podaném Ministerstvem financí ČR, jež odmítl poté, co shledal, že odvolání bylo podáno dlužníkem povinných, nikoliv některým z účastníků řízení, tedy osobou bez aktivní legitimace k podání odvolání.
Na základě skutečností uvedených v odvolání Ministerstva financí ČR proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné pohledávky (podání doručené soudu dne 14. dubna 2004) svědčících o tom, že povinní již nemají vůči Ministerstvu financí ČR žádnou pohledávku, neboť k výplatě finanční náhrady povinné H. W. v celkové částce 23.850 Kč došlo poukázáním z účtu Ministerstva financí na účet povinné dne 8. března 2004, na zbývající částku (2x 127.267,- Kč) vystavil Fond národního majetku dne 1. března 2003 směnky, které do dnešního dne povinní ani jejich případný zmocněnec nepřevzali. Obvodní soud pro Prahu 1 proto stížností napadeným usnesením výkon rozhodnutí přikázáním jiné pohledávky dle ust. §269 odst. 1 a §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil pro nemožnost realizace nařízeného výkonu rozhodnutí, neboť pohledávka, jejímž přikázáním mělo k výkonu dojít, v mezidobí zanikla. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, v němž shodně jako v ústavní stížnosti namítají, že k nerealizaci výkonu rozhodnutí došlo pro průtahy v řízení a navrhovali, aby se odvolací soud zabýval otázkou, kdo jim žalovanou částku uhradí (včetně návrhu, aby tak učinily oba ve věci jednající soudy prvního stupně). Usnesením ze dne 29. srpna 2006 Městský soud v Praze podané odvolání pro neodstranění vad poté, co stěžovatele k jejich odstranění vyzýval, odmítl, neboť shledal, že námitky stěžovatelů, týkající se průtahů v řízení, nelze považovat za způsobilý odvolací důvod, stejně jako vznesené požadavky na úhradu žalované částky soudy prvního stupně, případně žádost, aby se odvolací soud zabýval tím, kdo jim žalovanou částku uhradí (stěžovatelé vyslovili ničím nepodloženou domněnku, že povinní zemřeli).
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelů přezkoumal.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.
Předně samotná skutečnost, že po provedeném zjištění nemožnosti výkonu rozhodnutí přikázáním stěžovateli navrhované pohledávky soud řízení zastavil, přičemž toto rozhodnutí opřel o závěr, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Pouze v případech, kdy interpretace právního předpisu obecným soudem, byť na první pohled zákonná, by byla natolik extrémní, že by vybočila z mezí ústavnosti (např. tehdy, pokud by výklad určitého ustanovení byl natolik extenzivní, že by zasáhl do některého ústavně garantovaného práva), bylo by právem Ústavního soudu takové rozhodnutí zrušit. Takovou interpretaci však obecným soudům vytknout nelze. V době jejich rozhodování skutečně nebyl realizovatelný postup, který stěžovatelé k uplatnění svých práv zvolili. Namítají-li proto stěžovatelé, že postupem obecných soudů jim bylo odňato právo na soudní ochranu, tedy že byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny, pak podle názoru Ústavního soudu je třeba posuzovat případ jako celek, tj. přihlédnout k tomu, že stěžovatelé mohli, a to ještě v průběhu řízení, zvolit jiný postup pro realizaci svých práv (například navržením jiného způsobu výkonu rozhodnutí) nebo, v rámci řízení, postupem zvoleným přistoupit k podání návrhu směřujícímu k zajištění budoucí realizace rozhodnutí vydaného v tomto řízení (na vydání předběžného opatření). Ze spisového materiálu přitom nevyplývá, že by takový návrh byl učiněn. V této souvislosti lze uvést, že nejenom v občanském právu hmotném, nýbrž i v procesním postupu, jímž je právo uplatňováno v rámci občanského soudního řízení, platí zásada, dle níž každý si střeží svá práva. Tím více platí toto pravidlo v řízení vykonávacím, kde může být nucený výkon rozhodnutí jednáním povinných, případně i třetích osob, stejně tak jako opominutím oprávněných, ohrožen nebo zmařen. Z tohoto důvodu nepovažuje Ústavní soud zastavení řízení v jedné projednávané věci za odejmutí práva na soudní ochranu.
Tím méně pak lze závěr obecných soudů považovat za zásah do práva na ochranu vlastnictví stěžovatelů. V posuzované věci je zcela nesporné, že byť uvedeným postupem nedosáhli stěžovatelé uspokojení své pohledávky za povinnými, jejich nárok je zcela nedotčen, nadále existuje, a je možné jej vymáhat jinými způsoby výkonu rozhodnutí, než v dané chvíli zvolili. Přitom není úkolem Ústavního soudu, aby se vyjadřoval k tomu, jakým způsobem mohou či mají stěžovatelé v tomto směru dále postupovat.
Konečně pak Ústavní soud hodnotil, zda proces jako celek splňoval kritéria spravedlivého procesu, kterým se ve smyslu jeho judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva rozumí především to, byl-li v tomto procesu dodržen princip tzv. "rovnosti zbraní" a byla zachována, stěžovateli namítaná, přiměřená délka soudního řízení. Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů může mít za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných práv. Samotné průtahy tedy nezakládají důvod pro vydání zrušovacího nálezu, jejich existenci však Ústavní soud může vyslovit v nálezu (§82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) (srv. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 70/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, nález č. 96). Kritérium přiměřené lhůty pro projednání věci je však subjektivním pojmem, který se může lišit podle povahy jednotlivého případu, jeho složitosti, aktivity nebo pasivity účastníků řízení a náročnosti prováděného dokazování. Lze souhlasit se stěžovateli, že objektivně, odhlédnuto od konkrétního řízení, může se jevit přibližně čtyřletá délka řízení o výkon rozhodnutí jako přesahující hranici přiměřené lhůty. Po zvážení dalších okolností však Ústavní soud konstatuje, že až na několikaměsíční zpoždění nastalé při předávání spisu soudu příslušnému (a jež se jediné dá označit za neodůvodněné průtahy) a zdržení způsobené doručováním usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí do ciziny (na něž však soud nemá žádný vliv), při kterém došlo ke ztrátě doručenek, nebyly v řízení zjištěny žádné prodlevy, tím méně pak neodůvodněné průtahy. Celková délka řízení tak zůstává zcela bez vlivu na výsledek sporu i ochranu práv jeho účastníků a ani vytčená prodleva nedosahuje takové závažnosti, pro kterou by bylo možné uvažovat o zásahu do základních práv stěžovatelů.
Pokud jde o celkovou délku řízení a její vliv na jeho výsledek, je povinností Ústavního soudu zvážit a posoudit též to, v jaké míře je délka řízení odvislá od aktivity stěžovatelů a do jaké míry lze prodlení v řízení přičítat právě jim. V tomto případě k podstatné délce řízení přispělo i to, že stěžovatelé podali svůj návrh, přes jasně zákonem vymezená kritéria místní příslušnosti, soudu nepříslušnému, neuhradili soudní poplatek splatný s podáním návrhu, nýbrž dodatečně žádali o osvobození od soudních poplatků a vyvolali tak sami zákonem předvídaný proces rozhodování o jejich žádosti a následně o podaném odvolání poté, co jejich žádost byla soudem prvního stupně zamítnuta, a konečně podali návrh s vadami, návrh postrádající vykonatelný petit, přičemž vytčené vady odstranili beze zbytku až k druhé výzvě soudu dne 24. března 2004. Z uvedeného důvodu nelze délku řízení považovat za nepřiměřenou, ani přičítat v tomto ohledu vinu pouze soudům. Ústavní soud se proto domnívá, že ani v tomto ohledu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů.
Z výše uvedených důvodů a vzhledem k přesvědčení o tom, že odmítnutím této stížnosti nepřichází stěžovatelé o další možnosti soudní ochrany svých práv a zájmů, Ústavní soud ústavní stížnost v senátu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 17. dubna 2007
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu