ECLI:CZ:US:2007:1.US.801.07.1
sp. zn. I. ÚS 801/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Josefem Bělohlávkem, advokátem se sídlem Praha 4, Ortenovo nám. 16, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 1. 2007, čj. 25 Nc 12014/2003 - 56, a čj. 25 Nc 12015/2003 - 48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9, kterými rozhodl o námitkách stěžovatele ze dne 16. 11. 2006 a 17. 11. 2006 proti příkazům k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora R. V., čj. 104 Ex 621/03 - 70, a čj. 104 Ex 622/03 - 54, tak, že jeho námitky zamítl. Vyšel ze zjištění, že v obou případech stěžovatel po zahájení exekuce zaplatil jen dlužnou částku, nikoliv též náklady exekuce. Proto exekutor v exekuci oprávněně pokračoval.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že exekutor postupoval procesně vadně. Tyto procesní vady potvrdil i obvodní soud v napadených usneseních, přičemž tím vším bylo porušeno mj. základní právo stěžovatele podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel argumentuje judikaturou Ústavního soudu a tvrdí, že v době nařízení exekuce nebyla touto exekucí vynucovaná rozhodnutí o výživném vykonatelná, že dobrovolně splnil žalovanou částku a že přesto exekutor v exekuci protizákonně pokračoval.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž splnění má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem posoudily konkurenci norem podústavního práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikovaly podstavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, str. 371, nebo stěžovatelem citovaný nález sp. zn. II. ÚS 160/06 ze dne 4. 5. 2006, www.judikatura.cz). Nic takového ovšem v tomto případě Ústavní soud nezjistil. Na rozdíl od stěžovatelem zmíněného nálezu sp. zn. II. ÚS 160/06, obvodní soud v napadených rozhodnutích své právní závěry řádně odůvodnil, ale současně nešlo o nevykonatelné rozhodnutí, neboť podle §162 odst. 1 OSŘ jsou rozsudky odsuzující k plnění výživného předběžně vykonatelné. V neposlední řadě, uvádí-li stěžovatel, že plnil „zcela dobrovolně a neprodleně, jakmile se o nařízení exekuce dozvěděl“, nelze to v žádném případě hodnotit jako včasné plnění pohledávek z výživného.
Ústavní soud s ohledem na uvedené připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude tato bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu