ECLI:CZ:US:2007:1.US.812.06
sp. zn. I. ÚS 812/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem v Českých Budějovicích, 370 01, Na Sadech 21, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.12.2005, čj. 8 Co 1741/2005-528 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3.3.2005, čj. 24 C 119/2003-348, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3.3.2005, čj. 24 C 119/2003-348, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení vlastnického práva k nemovitostem v k.ú. Záblatí, obec Dříteň (dále jen "předmětné nemovitosti"), na vydání bezdůvodného obohacení a náhradu škody. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15.12.2005, čj. 8 Co 1741/2005-528, napadený rozsudek potvrdil. Dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 20.10.2006, čj 33 Odo 519/2006-662, odmítl.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Podle stěžovatele došlo k zásahu do uvedeného základního práva zejména tím, že obecné soudy neposoudily správně kupní smlouvu na předmětné nemovitosti jako neplatnou. Především prý nebyly ve smlouvě přesně specifikovány, a rovněž jejich geometrické zaměření neodpovídalo skutečnosti. Při soudním řízení dále nebylo stěžovateli umožněno prokázat dostatečným způsobem okolnosti uzavírání kupní smlouvy, které měly podstatný vliv na neplatnost této smlouvy. Soudy totiž připustily, aby jako obecný zmocněnec na straně žalovaných vystupoval J. Č., kterého stěžovatel navrhoval vyslechnout jako svědka. Odvolací soud sice konstatoval, že povaha procesního postavení J. Č. jako obecného zmocněnce soudu nebrání v tom, aby jej jako svědka vyslechl, považoval však tento důkaz za nadbytečný a neprovedl jej. Ani Nejvyšší soud tuto problematiku neřešil a poukázal na závěr odvolacího soudu, že výslech J. Č. by byl nadbytečným důkazem. Procesní postavení obecného zmocněnce a svědka je však neslučitelné. Argument o nadbytečnosti výslechu dotčené osoby je pak jen únikovým východiskem z problematiky.
Stěžovatel dále namítal, že byl při uzavírání kupní smlouvy uveden v omyl, neboť prodávající skutečný stav nemovitostí zakrýval tím, že provedl některé povrchové úpravy, aby zastřel skutečný stav nemovitostí. Je pravda, že stěžovatel měl možnost předmětné nemovitosti užívat již jeden měsíc před uzavřením kupní smlouvy a měl tedy teoretickou možnost seznámit se s jejich skutečným stavem; sám však nemá hlubší znalosti stavebně technických záležitostí a nemohl tedy skutečný stav věcí rozeznat. Dodal, že prodávající k jeho uvedení v omyl použil i znalecký posudek ing. B., ze kterého vyplynulo, že předmětné nemovitosti mají životnost ještě alespoň 30 let, mají legální přípojku vody apod.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 24 C 119/2003, vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích. Zjistil, že dne 10.2.2003 podal stěžovatel žalobu, ve které navrhl vydání rozhodnutí, že žalovaní V. a J. P. jsou vlastníky nemovitostí v žalobě specifikovaných (dále jen "předmětné nemovitosti"), že jsou povinni zaplatit stěžovateli částku 1.070.000,- Kč jako bezdůvodné obohacení, proti povinnosti žalobce předmětné nemovitosti vyklidit, a že jsou povinni uhradit náklady řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3.3.2005, čj. 24 C 119/2003-348, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že stěžovatel (žalobce) uzavřel dne 4.2.1995 se žalovanými jako převodci kupní smlouvu na předmětné nemovitosti. Ty byly evidovány v evidenci nemovitostí ve výměrách, které jsou shodné s výměrami uvedenými v kupní smlouvě. Pro účely kupní smlouvy byl vypracován znalecký posudek znalce B., ze kterého se podává, že nemovitosti mají životnost 30 let. V řízení bylo prokázáno, že došlo k destrukci jedné z budov a byl vydán demoliční příkaz. Stěžovatel uplatnil proti žalovaným návrh na slevu z kupní ceny, byl však neúspěšný. Rovněž odstoupil od smlouvy z titulu odpovědnosti za vady, avšak opožděně. Stěžovatel považuje předmětnou kupní smlouvu za absolutně neplatnou zejména proto, že je prý neurčitá pro označení předmětu smlouvy. Soud však má za to, že nemovitosti, jak byly označeny v kupní smlouvě, jsou určeny určitě. Je sice pravda, že není uvedena obec, ve které se nacházejí a že není uveden pozemek, na kterém se nachází dům č. 2, avšak v době podpisu smlouvy dále toto označení v souladu s ust. §5 katastrálního zákona a kupní smlouva byla také vložena do katastru nemovitostí. V řízení bylo prokázáno, že v k.ú. Záblatí se nachází pouze jedna obec s názvem Záblatíčko, když ostatní obce mají již přídomek. Předmět této kupní smlouvy je označen jako nemovitost uveden na LV č. 169 a to zastavená plocha par.č. 601/1 o výměře 1384 m2, parc.č. 599/2 ostatní plochy o výměře 599 m2 a dům čp. 2 s vedlejšími stavbami, tj. bývalé stáje, kolna, sýpka, sklep, ploty, trvalé porosty a venkovní úprvy, vše vedeno v k.ú. Záblatí. Pokud jde o námitku, že chybí nabývací titul žalovaných k těmto nemovitostem, pak tento nedostatek byl zhojen dodatkem č. 1 ke smlouvě. Dále spatřuje žalobce neplatnost kupní smlouvy v rozporu s dobrými mravy, který vidí v tom, že mu byly nemovitosti prodány s tím, že mají přípojku na vodovodní řad a že mají životnost 30 let. Bylo prokázáno, že jak stěžovatel, tak žalovaný vycházeli ze znaleckého posudku znalce B. a byli přesvědčeni, že znalecký posudek je zpracován objektivně a v souladu s právními předpisy. Stěžovatel sice namítal, že žalovaní jej neupozornili na vážné vady, kterými nemovitost trpí, leč sám měl možnost se seznámit se s jejich stavem, neboť mu byl umožněn přístup do nemovitostí a 3 měsíce před uzavřením kupní smlouvy mu bylo umožněno je užívat. Soud neshledal v souzené věci rozpor s dobrými mravy a poukázal i na soudní praxi.
Stěžovatel dále namítal, že byl uveden v omyl, pokud šlo o stavebně technický stav převáděných nemovitostí a smlouva tudíž musí být z tohoto důvodu relativně neplatná. V tom směru dospěl soud k přesvědčení, že žalovaní vůči žalobci omyl nevyvolali, neboť nebylo prokázáno, že by si byli vědomi stavebních "poruch" na nemovitostech. Vycházeli ze znaleckého posudku zpracovaného soudním znalcem a sami stěžovatele upozorňovali na stav nemovitostí, tak, jak se jim v době prodeje jevil.
Soud se zabýval i otázkou odstoupení stěžovatele od kupní smlouvy. Bylo prokázáno, že vedl u Okresního soudu v Českých Budějovicích řízení, ve kterém uplatnil proti žalovaným odpovědnost za vady věci. V tomto řízení požadoval slevu z kupní ceny v částce 350.000,- Kč. Žaloba byla zamítnuta, neboť žalobce uplatnil u žalovaných vady po zákonem stanovené lhůtě 6 měsíců. Okresní soud v této souvislosti poukázal na ustanovení §48 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže to je v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. V souzené věci odstoupení od smlouvy dohodnuto nebylo. Podle §597 odst. 1 občanského zákoníku měl stěžovatel podle své volby právo na přiměřenou slevu z kupní ceny nebo právo od smlouvy odstoupit. Uplatnil právo na slevu z kupní ceny, avšak neúspěšně. Z ust. §599 odst. 1 občanského zákoníku vyplývá, že odstoupení od smlouvy se může kupující domáhat u soudu jen jestliže vady vytkl nejpozději do 6 měsíců po převzetí věci. Stěžovatel však v řízení neprokázal, že by vady vytkl žalovaným ve lhůtě stanovené zákonem, neboť k destrukci domu došlo 24.2.1998 a žalobce, jak tvrdí, od smlouvy odstoupil až dne 23.12.1998.
Stěžovatel napadl rozsudek odvoláním, v němž vytýkal prvému soudu, že nesprávně a nelogicky hodnotil provedené důkazy, opakoval námitku, že J. Č. neměl být připuštěn do řízení jako obecný zmocněnec, dále namítal neurčitost kupní smlouvy, neexistenci vlastnického práva žalovaných k nemovitostem, uvedení v omyl ohledně předmětu smlouvy a skutečnosti, že podle svého názoru odstoupil od kupní smlouvy řádně. Dále podal opakovaně návrh na vydání rozhodnutí, kterým nebude jako obecný zmocněnec žalovaných připuštěn J. Č. (č.l. 486).
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15.12.2005, čj. 8 Co 1741/2005-528, rozsudek soudu I. stupně, vyjma výroku o přiznání odměny zástupci žalobce, potvrdil.
V odůvodnění uvedl, že pokud jde o posouzení platnosti kupní smlouvy ze dne 4.2.1995, i přes legitimní požadavek na zachování vyšší míry formálnosti při posuzování určitosti označení převáděných nemovitostí, je nutno si zachovat odstup od přepjatého formalismu a hledět i na zachování jistoty v právních vztazích. Za dostatečně určitým způsobem označené nemovitosti je třeba považovat ty, které jsou označeny zcela nezaměnitelně s jinými nemovitostmi. Přitom postačí, je-li uvedeno katastrální území, parcelní číslo a číslo popisně nebo číslo evidenční. Všechny uvedené identifikační znaky v předmětné kupní smlouvě existují. Je zřejmé, že jak smluvním stranám tak i správním orgánům nečinilo potíže ztotožnění v kupní smlouvě označených nemovitostí. Z článku II. smlouvy je zřejmé, že nemovitosti specifikované v čl. I. byly oceněny soudním znalcem a že se strany smlouvy dohodly na kupní ceně 500.000,- Kč. Byly si tedy vědomy o které nemovitosti se přesně jedná.
Odvolací soud neshledal kupní smlouvu neplatnou ani pro údajné uvedení stěžovatele v omyl. Z napadeného znaleckého posudku znalce B. je zřejmé, že stáří nemovitosti stanovil před rok 1900, s životností některých nemovitostí 30 let, některých 15 let s tím, že stav opotřebení je takový, že nemovitosti jsou na hranici životnosti. U všech nemovitostí byla uvedena věta "údržba v posledních letech neprováděna, stavba v zanedbaném stavu". Soud také zdůraznil, že znalecký posudek sloužil k pouhému ocenění nemovitostí, nikoliv k posouzení jejich stavebně technického stavu, přičemž nevalný stav nemovitostí z něho byl seznatelný. Žalobce měl - kromě toho pro kupujícího velmi neobvyklou - možnost užívat předmětné nemovitosti neomezeně již přibližně 1 měsíc před vlastním uzavřením kupní smlouvy, mohl se tedy s jejich stavem podrobně seznámit. Z uvedených skutečností odvolací soud vyvodil dva logické závěry. První byl ten, že každý, kdo pečlivě dbá ochrany svých práv, se se stavem nemovitostí v rozsahu co největším seznámí, jak také žalobce ve smlouvě tvrdil. Druhý je ten, že pokud bude chtít jeden z účastníků uvést druhého v omyl, nedá mu možnost se se stavem nemovitostí zevrubně seznámit. Soud zdůraznil, že nemůže jít o omyl ve smyslu §49a obč. zákoníku také tehdy, pokud kupující (kterému je známo stáří domu a to, že byl bez údržby) nevyvine aktivitu odpovídající náležité péči kupujícího, kterou lze od něho očekávat, tj. že učiní vše proto, aby si ověřil pro něj podstatné vlastnosti předmětu koupě.
Pokud jde o námitku, že žalobce účinně odstoupil od kupní smlouvy, odvolací soud uvedl, že smlouva byla uzavřena 4.2.1995 a stěžovatel by musel prokazatelně vytknout žalovaným konkrétně uvedené vady do 4.8.1995, kdy skončila šestiměsíční lhůta. V řízení bylo prokázáno, že teprve přibližně po jednom roce vytkl některé dílčí vady a dožadoval se slevy z kupní ceny. Dřívější vytknutí vad nebylo prokázáno. Proto možnost stěžovatele uplatňovat odpovědnost za vady proti žalovaným (a tedy i možnost odstoupit od smlouvy) prekludovala.
Co se týče opakovaného požadavku, aby nebylo připuštěno zastoupení žalovaných J. Č. jako obecným zmocněncem, odvolací soud se jim nezabýval; jednak proto, že tato otázka byla pravomocně v řízení před soudem I. stupně vyřešena, jednak především proto, "že by odvolacímu soudu, pokud by došel k závěru o nutnosti výslechu J. Č., okolnost, že je obecným zmocněncem, v tomto výslechu nebránila". S ohledem na skutkové a právní závěry, zejména ty, jež se vážou k posouzení relativní neplatnosti ve smyslu ust. §49a obč. zákoníku měl však soud výslech J. Č. za zcela nadbytečný a proto k němu nepřistoupil.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele [opřené o ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích odmítl jako nepřípustné. Toto rozhodnutí ústavní stížností napadeno nebylo.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Českých Budějovicích. Konstatoval, že stěžovatel opakuje námitky, které byly vzneseny před obecnými soudy. Vzhledem k tomu, že všechny námitky byly rozebrány v napadeném rozsudku krajského soudu, poukázal na jeho odůvodnění. Proto Ústavní soud nevzal toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že svým podáním směřuje především proti tomu, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, pokud zvažovaly jeho námitky týkající se neplatnosti (absolutní i relativní) kupní smlouvy. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na obsah spisu který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí; z něho vyplývá, že se soudy podrobně zabývaly namítanou absolutní i relativní neplatností kupní smlouvy a na základě provedených důkazů vyslovily právní závěr, že smlouva byla uzavřena platně.
Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů v dané věci vůbec, v ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli zejména nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy - jak již bylo uvedeno - závěr, že kupní smlouva na předmětné nemovitosti byla uzavřena platně a dovodily, že stěžovatel neuplatnil včas námitku vad nemovitosti a tudíž nemohl platně od smlouvy odstoupit. To, že s takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže.
Další stěžovatelova námitka měla procesní povahu. V průběhu řízení navrhl - jak argumentoval i v ústavní stížnosti - aby nebyl jako obecný zmocněnec žalovaných připuštěn J. Č., který působil v předmětné kauze a přichází v úvahu jako svědek a zastupuje žalovaného před soudem dlouhodobě. Okresní soud v Českých Budějovicích tento návrh usnesením ze dne 12.11.2004, čj. 24 C 119/2003-279, zamítl, neboť podle jeho názoru J. Č. je způsobilý k řádnému zastupování, nevystupuje v různých věcech opětovně a zákon nezná skutečnost, že někdo přichází v úvahu jako svědek, jako důvod k nepřipuštění obecného zmocněnce do řízení. Odvolání proti tomuto usnesení se stěžovatel vzdal (č.l. 281), takže v tomto směru nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Co do této námitky je tedy ústavní stížnost nepřípustná (ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že v řadě svých rozhodnutí (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02 a další, www.judikatura.cz) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a na kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o.s.ř.). Ze zmíněných zásad však nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (§120 odst. 1 věta druhá 2 o.s.ř.). Neakceptování důkazního návrhu lze založit mimo jiné i poukazem na nadbytečnost důkazu, tj. argumentem, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nález sp.zn. III. ÚS 569/03, www.judikatura.cz). Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že stěžovatel navrhoval především výslech J. Č. Ten měl prokázat, že při jednání o uzavření kupní smlouvy došlo ze strany prodávajících k podvodu. Jak již bylo uvedeno výše, okolnostmi uzavírání kupní smlouvy (včetně namítaného podvodu ze strany prodávajících) se nalézací soud obsáhle zabýval a provedl v tomto směru řadu důkazů. Své rozhodnutí o ně opřel a logicky zdůvodnil. Skutečnost, že výslech J. Č. jako svědka nebyl za daných okolností ve věci potřebný, soudy stručně, ale podle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně zdůvodnily. Postupovaly tedy v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a nedopustily se protiústavnosti.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které z něho vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Ústavní soud proto dovodil, že napadenými rozhodnutími k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 2/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z části jako návrh nepřípustný, z části jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2007
Vojen Güttler
předseda senátu