ECLI:CZ:US:2007:1.US.842.07.2
sp. zn. I. ÚS 842/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. Ť., zastoupeného JUDr. Vlastislavem Peřinou, advokátem se sídlem Chrudim, Resselovo nám. 135, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 13 Co 70/2007, a návrh na vyslovení protiústavnosti postupu Policie ČR proti stěžovateli dne 4. 1. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a řádně, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně a brojí proti postupu Policie ČR proti jeho osobě. Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 8. 1. 2007, čj. 5 L 11/2007 - 5, rozhodl, že k převzetí stěžovatele do ústavní péče došlo ze zákonných důvodů. Krajský soud v Brně usnesení okresního soudu potvrdil poté, co odmítl, jako neprůkazné, tvrzení stěžovatele o tom, že se stal obětí sporů ve své rodině. Stěžovatel s převzetím do ústavní péče nesouhlasil, stalo se tak časně ráno a rozhodnutí okresního soudu mu nebylo vůbec doručeno. Zdůraznil, že zdravotnický ústav oznámil převzetí stěžovatele po uplynutí zákonné lhůty. Stěžovatel proto dovozuje, že postupem Policie a obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 7, čl. 8, čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
K žádosti Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení. Policie ČR, Obvodní oddělení Bystřice nad Pernštejnem, uvedla, že policejní úkon byl jen preventivní povahy a veškeré jednání se stěžovatelem bylo plně v rukou praktické lékařky. Krajský soud v Brně upozornil, že z obsahu listin vyplynula nezbytnost umístění stěžovatele v ústavu v zájmu ochrany života a zdraví stěžovatele a jeho okolí. Závěry z těchto vyjádření Ústavní soud pro své rozhodnutí nepoužil, proto ani nepovažoval za vhodné zasílat je stěžovateli k případné replice.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzená protiústavnost rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu v otázce zákonnosti převzetí stěžovatele do ústavní péče. K protiústavnosti postupu orgánů Policie ČR stěžovatel neuvedl žádné argumenty. Jde tedy povýtce o výklad otázek skutkových.
K tomu Ústavní soud uvádí, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v ust. §157 odst. 2 OSŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257 a násl. a konstantní judikatura).
Případ, který je předmětem této ústavní stížnosti, představuje problém zejména po stránce skutkové. Stěžovatel v podstatě jen reprodukuje argumenty, které neúspěšně uplatnil před soudy obecnými a s nimiž se tyto soudy dostatečně vypořádaly. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal ani extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními, ani neshledal, že by k závěrům, k nimž obecné soudy došly, nebylo možno dojít žádnou možnou interpretací důkazů, které byly před obecnými soudy provedeny. Není proto v kompetenci Ústavního soudu dospět, na rozdíl od rozhodnutí obecných soudů, k závěru, že převzetí stěžovatele do ústavní péče bylo protiústavní.
Stěžovatel dále argumentuje tím, že protiústavnost jeho převzetí do ústavní péče je dána již jen nedodržením zákonné lhůty pro oznámení jeho převzetí ve smyslu §191a odst. 1 OSŘ. Podle tohoto ustanovení ústav vykonávající zdravotnickou péči, ve kterém jsou umísťovány osoby z důvodů uvedených ve zvláštním předpise, je povinen oznámit do 24 hodin soudu, v jehož obvodu ústav je, převzetí každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu. Zákon však pro nedodržení této lhůty nestanoví sankci nezákonnosti tohoto převzetí a Ústavní soud, který není normotvůrcem, není kompetentní tuto sankci v podstatě praeter legem do zákona doplnit. Tím samozřejmě nejsou vyloučeny případné nároky dané osoby podle obecných předpisů (např. žaloba o náhradu škody proti danému ústavu).
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu