ECLI:CZ:US:2007:1.US.91.07.1
sp. zn. I. ÚS 91/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. I. R., soudního exekutora, zastoupeného JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou, se sídlem Štefánikova 65, 150 00 Praha, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2006, č. j. 42 Nc 6979/2003-134, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 11 Co 496/2006, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 1. 2007, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2006, č. j. 42 Nc 6979/2003-134, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 11 Co 496/2006.
Ústavní soud musí nejprve zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost není přípustná.
Jak si Ústavní soud ověřil dotazem na Okresní soud v Ústí nad Labem, stěžovatel proti rozhodnutím, která napadá ústavní stížností, podal dovolání.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, "jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4)" Posledně uvedený případ znamená, že za situace, v níž fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by jej však uplatnila, a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je stěžovateli lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů zachována. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž stanoví, že "byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." K souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, byť za situace, kdy může být odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, tedy není žádný důvod. Lhůta k podání ústavní stížnosti v takovém případě začne běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.
Podání ústavní stížnosti je předčasné. Pokud by byla věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Výsledek řízení před Nejvyšším soudem přitom nelze předjímat. Rozhodování dovolacího soudu včetně posuzování dovolacích důvodů by se nadto ocitlo mimo procesní rámec přezkumu Ústavním soudem, ač ten již mnohokrát judikoval, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu.
Ústavní soud nemůže ani na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť tak by zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a také nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvodu. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje a naopak mu umožňuje, v případě neúspěšnosti dovolání, vypracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala průběh a výsledky dovolacího řízení.
Závěrem Ústavní soud připomíná, že jsou-li ve hře základní práva, musí být chráněna cestou všech opravných prostředků. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky, zavazující soudní moc k ochraně základních práv a svobod. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné podmínky k přistoupení k meritornímu přezkumu v dovolacím řízení (srovnej nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04 [www.usoud.cz]).
Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2007
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj