ECLI:CZ:US:2007:2.US.102.06
sp. zn. II. ÚS 102/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělského družstva Orlické Podhůří, IČ: 00655741, se sídlem Velká Skrovnice 25, PSČ 561 13, zastoupeného JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem v Ústí nad Orlicí, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 4. 2004, č. j. 10 C 143/2003-43, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2004, č. j. 19 Co 378/2004-66, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 1. 2006, č. j. 29 Odo 910/2005-84, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, Krajského soudu v Hradci Králové, a Nejvyššího soudu České republiky jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl u Ústavního soudu v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tím, že byl nepřípustně dotčen ve svém právu na spravedlivý proces garantovaným článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Domnívá se totiž, že vyjmenované soudy neposkytly ochranu jeho právům. Rozhodnutí vydaná ve všech instancích proto navrhuje nálezem zrušit.
Napadená rozhodnutí vzešla z obchodněprávního sporu o zaplacení částky 104.087 Kč s příslušenstvím. Z obsahu rozhodnutí, která byla ve sporu vydána a která stěžovatel k ústavní stížnosti připojil, vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatel byl žalován u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí o zaplacení shora uvedené částky představující majetkový podíl žalujícího na majetku stěžovatele dle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen "transformační zákon"). Okresní soud žalobě vyhověl nejprve rozsudkem ze dne 1. 10. 2003, č. j. 10 C 143/2003-18. Vyšel ze zjištění, že žalující je oprávněnou osobou k vypořádacímu majetkovému podílu ve výši 104.087 Kč, stěžovatel pak je osobou povinnou vypořádací podíl poskytnout. Stěžovatel byl také k plnění vyzván, a to po sedmi letech od schválení transformačního projektu, jak transformační zákon předpokládá. Protože se stěžovatel nedohodl se žalujícím jinak, a protože zároveň nereagoval na učiněnou výzvu k vypořádání, uzavřel okresní soud, že žaloba byla podána po právu. Poukázal ještě na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle níž se i po novelizací transformačního zákona, který již nadále nehovoří o vydání, ale o vypořádání majetkového podílu, vypořádává tento podíl v penězích a ustanovení §561 odst. 1 občanského zákoníku (volba způsobu plnění dlužníkem) nelze použít ani analogicky. Krajský soud k podanému odvolání tento rozsudek svým usnesením ze dne 30. 3. 2004, č. j. 19 Co 688/2003-36, zrušil. Závěr soudu prvého stupně o oprávněnosti požadavku na vydání majetkového podílu označil sice za správný, s tím, že v tomto směru zcela sdílí jeho stanovisko, nicméně s ohledem na námitku promlčení vznesenou stěžovatelem až v průběhu odvolacího řízení musel rozsudek zrušit a vrátit věc soudu prvé instance ke zjištění a vyhodnocení skutečností významných z hlediska promlčení. V následném rozsudku - napadeném touto ústavní stížností - okresní soud poté, co se ve smyslu pokynu odvolacího soudu vypořádal s námitkou promlčení, žalobě ze stejných důvodů vyhověl. Nárok hodnotil jako včas uplatněný, neboť dle ust. §13 odst. 4 transformačního zákona se právo na vypořádání majetkového podílu promlčí za deset let ode dne uplynutí sedmileté lhůty od schválení transformačního projektu. V posuzované věci byl projekt schválen dne 4. 12. 1992, sedmiletá lhůta uplynula dnem 4. 12. 1999, lhůta pro uplatnění nároku vůči stěžovateli tedy končí 4. 12. 2009; žaloba byla podána 23. 7. 2003, tedy včas. Tentokrát k podanému odvolání krajský soud prvostupňové rozhodnutí svým rozsudkem (napadeným taktéž touto ústavní stížností) bez dalšího jako věcně správné potvrdil. Podané dovolání v záhlaví označeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným. Otázkou splatnosti nároku na vypořádání, otázkou způsobu vypořádání majetkového podílu, jakož i otázkou promlčení práva na vypořádání majetkového podílu se již ve své judikatuře zabýval. Z příslušných publikovaných rozhodnutí, na která dovolací soud konkrétně poukázal, navíc vyplývá, že v dané věci okresní i krajský soud všechny stěžovatelem vzpomenuté právní otázky vyřešily v souladu s touto judikaturou.
Stěžovatel s rozhodnutím ve věci ale spokojen není. V ústavní stížnosti především namítá, že okresní soud jako soud prvé instance nerespektoval závazný právní názor vyslovený odvolacím soudem v původním kasačním usnesení ohledně promlčení; krajský soud se zde měl jednoznačně vyslovit, že žalobou uplatněné právo se promlčuje v tříleté promlčecí době. Dle názoru stěžovatele je transformačním zákonem stanovená desetiletá promlčecí lhůta "absolutním limitem, který nevylučuje dřívější promlčení uplynutím promlčecí doby podle §101 občanského zákoníku". Uplatněný nárok považuje za promlčený. Dovolacímu soudu vytýká chybné vyhodnocení otázky přípustnosti dovolání. Závěry odvolacího soudu ohledně sporného nároku jsou prý v rozporu s hmotným i procesním právem, a proto má jeho rozhodnutí zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 občanského soudního řádu. Konkrétně má na mysli výklad ustanovení §13 odst. 2 a 3 transformačního zákona. Transformační zákon dle názoru stěžovatele neukládá povinné osobě povinnost vypořádat majetkový podíl, zakládá pouze takovou možnost. Stejně tak v případě splatnosti nároku je stanovená sedmiletá lhůta pouze pořádková a skutečná splatnost musí být dohodnuta. Dále se stěžovatel domnívá, že transformační podíl je možno vypořádat i jinak než v penězích, a že coby dlužník měl dle §561 občanského zákoníku právo volby způsobu vypořádání. Uplatněný nárok považuje stěžovatel též za odporující dobrým mravům a principu rovnosti v právech, neboť pokud jej soud zavazuje uplatněnou pohledávku zaplatit, nutí ho upřednostnit jednu oprávněnou osobu na úkor ostatních. To je nespravedlivé, a navíc by tak mohl stěžovatel naplnit skutkovou podstatu trestného činu zvýhodňování věřitele.
Ústavní soud nejprve konstatuje, že předmětná ústavní stížnost po formální stránce vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Po seznámení se s obsahem návrhu ovšem dospěl k závěru, že nutno jej odmítnout, a to aniž by bylo potřeba činit ve věci nějaké další procesní úkony.
V textu svého podání stěžovatel opakovaně uvedl, že si je vědom zvláštního postavení Ústavního soudu, který není vrcholem soustavy soudů obecných a nevykonává přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a svými rozhodnutími nezasahují nepřípustně do základních práv a svobod. Charakter stížnostní argumentace tomu ovšem neodpovídá. Stěžovatel se ve skutečnosti pohybuje pouze v rovině běžného zákona a jeho podání není nic jiného než polemika s právními závěry obecných soudů, konkrétně s výkladem a aplikací ustanovení transformačního zákona. Navíc co do kvality i kvantity předkládá shodné námitky, s nimiž se podrobně vypořádaly soudy již v řízení prvostupňovém, odvolacím i dovolacím. Takto pojatá stížnost nutně staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud nemůže zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. To znamená, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho užití, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jejich závěry nepřehodnocuje, a to dokonce ani tehdy, pokud s nimi sám nesouhlasí. Pouze zjišťuje, zda rozhodnutí nezasahuje nepřípustným způsobem do základních práv či svobod. Žádný takový zásah v posuzovaném případě neshledal.
K jednotlivým námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí:
Stěžovatel nemá pravdu, že by Okresní soud v Ústí nad Orlicí v rozsudku napadeném touto ústavní stížností nerespektoval právní názor krajského soudu vyslovený v předcházejícím kasačním usnesení ohledně promlčení. Ve vztahu k námitce promlčení byl rozsudek rušen pro nepřezkoumatelnost, neboť soud prvého stupně se promlčením vůbec nezabýval. Závazným právním názorem odvolacího soudu ve smyslu §226 odst. 1 občanského soudního řádu je třeba rozumět pouze jeho úvahu, že uplatněný nárok podléhá promlčení. Tomu také odpovídal pokyn pro okresní soud; vydat nové rozhodnutí, kde se s námitkou promlčecí vypořádá. Nesprávný odkaz na §101 občanského zákoníku, jež upravuje obecnou délku promlčení doby, okresní soud zavazovat nemohl. K pochybení odvolacího soudu došlo zřejmě nedopatřením, žádnou újmu na právech stěžovatele, natož základních, rozhodně způsobit nemohlo. Délku promlčecí doby upravuje odstavec čtvrtý §13 transformačního zákona, podle kterého se právo na vypořádání majetkového podílu promlčí za deset let ode dne uplynutí sedmileté lhůty od schválení transformačního projektu. Toto přísné a jednoznačné ustanovení nezakládá jakékoliv výkladové obtíže, což odůvodnění všech tří ústavní stížností napadených rozhodnutí potvrzuje. Úvahy stěžovatele v tom duchu, že i při existenci zvláštní právní úpravy délky promlčecí doby se právo promlčelo v promlčecí době obecné, jsou právně zcela irelevantní.
Pokud jde o výhrady vůči usnesení dovolacího soudu, je namístě nejprve poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, týkající se přezkoumávání rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. II. ÚS 2/98, IV. ÚS 379/01) již Ústavní soud konstatoval, že pokud Nejvyšší soud takové dovolání jako nepřípustné odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda bylo dodrženo právo účastníka, aby byl jeho návrh stanoveným způsobem projednán. Ústavní soud však zásadně nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislé soudní úvahy, přičemž posouzení "odchylnosti, novosti či řešení v rozporu s hmotným právem" v rozhodování soudů přísluší Nejvyššímu soudu ČR, jemuž náleží sjednocování judikatury soudů obecných.
Dovolací soud v napadeném usnesení prohlásil, že argumenty stěžovatelova dovolání již v dovolacích řízeních v průběhu minulých let opakovaně zazněly a Nejvyšší soud ČR na ně již ve své judikatuře odpověděl. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu pak tyto judikatorní závěry beze zbytku respektovalo.
Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že v dané věci Nejvyšší soud ČR v souladu se základními principy soudního řízení zachoval právo stěžovatele na projednání jeho návrhu stanoveným způsobem. Reflektoval stěžovatelem nastolenou otázku zásadního právního významu v napadeném rozsudku krajského soudu a zabýval se její relevancí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a ust. §237 odst. 3 o. s. ř.
K otázce způsobu vypořádání se Ústavní soud již opakovaně vyjadřoval (srov. např. usnesení I. ÚS 628/01, I. ÚS 53/06). Shodně se závěry dříve vyslovenými i nyní uvádí, že pokud by v případě absence dohody mezi oprávněnou osobou a transformovaným družstvem mělo dojít k vypořádání jiným způsobem než v penězích, bylo by nezbytné, aby takovýto způsob vypořádání byl upraven zákonem. A to i v tom případě, že by o způsobu tohoto vypořádání rozhodoval soud. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví způsob vypořádání majetkového podílu z transformace a nesvěřuje rozhodnutí o způsobu vypořádání ani soudu, nelze než dovodit, že soud musí ve všech případech, kdy se o způsobu vypořádání účastníci nedohodli, vycházet z univerzality vypořádání nároku v penězích. Jiné pojetí by bylo v rozporu s čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR, kde se stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (a tedy ani strpět takový způsob uspokojení svého nároku, který není stanoven zákonem a ani není k jeho stanovení zmocněn soud či jiný státní orgán). Ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona zakládá pro takové případy nárok na zaplacení peněžního ekvivalentu určeného majetkového podílu. Užít v daném případě ustanovení §561 občanského zákoníku, jehož se stěžovatel dovolává, bylo, jak správně dovodily obecné soudy, vyloučeno. Stěžovateli jako dlužníku by totiž příslušelo právo volby podle tohoto ustanovení pouze v případě možnosti splnit závazek více konkrétně určenými způsoby, které by vyplývaly z dohody účastníků nebo přímo ze zákona. V daném případě však k takové dohodě mezi účastníky nedošlo, a zmiňovaná možnost nevyplývá ani z transformačního zákona.
Ústavní soud souhlasí s obecnými soudy též v tom, že uložení povinnosti plnit oprávněné osobě nemůže založit její právně nepřípustné zvýhodnění vůči ostatním věřitelům stěžovatele. Splnění dospělého závazku mohl a může pochopitelně žádat kterýkoliv z věřitelů nezávisle na ostatních a stěžovatel byl a je povinen plnit bez ohledu na existenci dluhů dalších. Změnit tuto situaci by mohla leda existence úpadku stěžovatele, ovšem tomu by musely také odpovídat jeho právní kroky (návrh na prohlášení konkurzu).
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal zásah do základních práv stěžovatele, a proto podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu