ECLI:CZ:US:2007:2.US.1031.07.1
sp. zn. II. ÚS 1031/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Povodí Labe, státní podnik, se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951, zastoupeného JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem Advokátní kanceláře v Jablonci nad Nisou, Komenského 21a, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007 č.j. 21 Cdo 194/2006-321 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 20. 5. 2005 č.j. 29 Co 438/2004 -302, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelem žalobci je neplatná a zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele zamítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ve věci bylo několikrát rozhodováno, přičemž právním problémem řešeným v poslední fázi řízení byla otázka určitosti výpovědi z pracovního poměru. Krajský soud ve svém rozhodnutí ze dne 13. 4. 2004 k uvedené otázce zaujal jednoznačný názor, tj. že výpověď je určitá, avšak dospěl k závěru, že k porušení pracovní kázně v jednom z případů uvedených ve výpovědi vůbec nedošlo. Tato okolnost však za celých 9 let vedení řízení nebyla vůbec sporována a rozhodnutí odvolacího soudu je nutné považovat za rozhodnutí "překvapivé". Stěžovatel nebyl ani poučen ve smyslu ustanovení §118a o.s.ř. a výklad uvedeného ustanovení provedený Nejvyšším soudem, dle něhož poučení již nebylo třeba, považuje za restriktivní a ústavně nekonformní.
Podle stěžovatele měl odvolací soud, pokud chtěl hodnotit důkazy v podstatě opačně než soud I. stupně, je opětovně provést a v odůvodnění uvést, jaké úvahy vedly soud ke změně jejich hodnocení. Dle jeho názoru bylo na místě především vrácení věci soudu prvého stupně k dalšímu rozhodnutí. Poukazuje na to, že soud izolovaně hodnotil pouze důkazy provedené v odvolacím řízení při posledním veřejném zasedání, ale nezabýval se důkazy dříve provedenými.
Stěžovatel poukazuje i na to, že k otázce určitosti výpovědi nabídl soudu celou řadu důkazů, z nichž však listinné důkazy až na výjimky nebyly provedeny, a jedná se tak o opomenuté důkazy.
Ve vztahu k Nejvyššímu soudu stěžovatel namítá, že dovolací soud ve svém rozhodnutí polemizuje se závěry odvolacího soudu v otázce určitosti výpovědi, ačkoli tento důvod stěžovatel v dovolání vůbec nevznášel, přičemž Nejvyšší soud zaujal názor opačný než soud odvolací a dovolání zamítl.
Stěžovatel je proto přesvědčen, že závěry obou rozsudků, ať už každý hovoří o něčem jiném, neodpovídají provedenému dokazování, ani obsahu spisu. Ze strany odvolacího a dovolacího soudu nebylo provedeno řádné hodnocení důkazů ve smyslu §132 o.s.ř. a soudy nerozhodovaly na základě řádně zjištěného skutkového stavu. Dle stěžovatele v projednávané věci bylo jednoznačně prokázáno, že se žalobce dopustil soustavného porušování pracovní kázně a výpověď ze dne 8. 10. 1996 byla dána důvodně.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze uvedl, že napadenými rozhodnutími nemohlo dojít k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, nepovažoval Ústavní soud za účelné zasílat vyjádření Nejvyššího soudu stěžovateli k replice.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že o žalobě žalobce na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru bylo několikrát rozhodováno, přičemž krajský soud se věcí naposledy zabýval v odvolacím řízení, které předcházelo ústavní stížností napadenému rozhodnutí. Krajský soud věc projednal poté, co jeho rozhodnutí ze dne 27. 6. 2002, kterým změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že určil, že výpověď je neplatná pro neurčitost, bylo (v pořadí druhým rozhodnutím Nejvyššího soudu) zrušeno a vráceno mu k dalšímu řízení s tím, že na neurčitost projevu vůle nelze usuzovat jen z obsahu samotné výpovědi, ale je třeba se pokusit o odstranění neurčitosti písemného projevu výkladem projevu vůle, přihlédnout k výsledkům dokazování před soudem prvého stupně a všemu, co v řízení vyšlo najevo. Nejvyšší soud odvolacímu soudu rovněž vytkl, že za situace, kdy se dosavadní řízení zaměřovalo výlučně na posouzení možné neplatnosti výpovědi dle §59 odst. 2 zákoníku práce a otázkou konkrétnosti výpovědi se začal zabývat právě až odvolací soud, účastníci řízení nebyli poučeni dle §118a odst. 1 a 3 o možnosti jiné právní kvalifikace předmětu řízení.
Krajský soud rozsudek soudu prvního stupně poté opětovně změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Odvolací soud po doplnění řízení dospěl k závěru, že z okolností, za nichž žalovaný rozvazovací projev učinil, "bylo mezi účastníky zřejmé, proč výpověď z pracovního poměru ze dne 8. 10. 1996 byla dána", avšak ze zjištěných skutečností nelze dovodit závěr, že žalobce nevytvářením příznivých pracovních podmínek na pracovišti porušoval pracovní kázeň" (jde spíše o otázku související s posouzením, zda žalobce pro své povahové vlastnosti byl vhodným zaměstnancem pro výkon sjednané práce).
Vzhledem k tomu, že o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) část věty za středníkem zákoníku práce jde tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, mezi nimiž je časová souvislost, avšak žalovaný vytknul žalobci porušení pracovní kázně jen ve dvou případech (bod 2. výpovědi), neboť vytváření nepřijatelných pracovních podmínek uvedené v bodu 1. výpovědi nelze jako porušení pracovní kázně hodnotit, nebyly v případě výpovědi z pracovního poměru splněny hmotněprávní podmínky stanovené v zákoně, a výpověď je proto neplatná.
Dovolací soud dovolání zamítl, neboť dospěl k závěru, že řízení nebylo postiženo vadou dle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř., ani jinou stěžovatelem tvrzenou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jako opodstatněnou neshledal námitku, dle níž se ze strany odvolacího soudu znovu jednalo o překvapivé rozhodnutí, a stěžovateli se proto mělo dostat opětovného poučení podle §118a o.s.ř. o možnosti jiné právní kvalifikace předmětu řízení, ani námitky týkající se nedostatku dokazování. S názorem krajského soudu, že "z okolností, za nichž zrušovací projev žalovaný učinil, bylo mezi účastníky zřejmé, proč (pro jaký skutek vymezený pod bodem 1.) byla výpověď z pracovního poměru dána, se Nejvyšší soud neztotožnil a dospěl k závěru, že ani pomocí výkladu projevu vůle provedeného v souladu s interpretačními pravidly není možné spolehlivě a přesně zjistit, co bylo v bodu 1. po skutkové stránce důvodem výpovědi z pracovního poměru. Vzhledem k neurčitosti bodu 1. výpovědi a k tomu, že soud se může zabývat jen takovým jednáním zaměstnance, v němž zaměstnavatel podle skutkového vylíčení důvodu výpovědi spatřoval porušování pracovní kázně, nelze - bylo-li by možné vytýkat porušení kázně pouze ve dvou případech - dovodit existenci soustavného méně závažného porušování pracovní kázně. Závěr odvolacího soudu o tom, že "v případě výpovědi z pracovního poměru nebyly splněny hmotněprávní podmínky stanovené v zákoně" a proto "je výpověď z pracovního poměru neplatná", je - byť založen na nepřiléhavých důvodech-věcně správný.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti jsou výhrady stěžovatele k vedení řízení před obecnými soudy, nesouhlas s provedeným dokazováním a právními závěry soudů, na základě provedeného dokazování dovozenými. Pokud se však stěžovatel ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud předesílá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. V tomto směru se Ústavní soud nezabýval námitkami stěžovatele ohledně "nevhodnosti" zvoleného procesního postupu.
Pokud jde o námitky týkající se nedostatku poučení a pochybení v dokazování (jejichž argumentace v ústavní stížnosti je totožná s argumentací uvedenou v dovolání), Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud se ústavně konformním způsobem vypořádal s možností aplikace ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. na projednávanou věc v dané fázi řízení a své závěry dostatečně podrobně a srozumitelně zdůvodnil. Ústavní soud neshledává důvod se k věci duplicitně vyjadřovat a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu. Obdobně se Nejvyšší soud patřičně zabýval tvrzenými nedostatky v dokazování a objasnil, z jakých důvodů má zato, že v odvolacím řízení byly respektovány zásady dokazování.
Jak Ústavní soud ověřil, v průběhu řízení byla ve věci provedena řada listinných důkazů a výslechů svědků, na jejichž základě byl dostatečně objasněn skutkový stav, opravňující soudy ve věci rozhodnout. Odvolací soud rozhodoval se znalostí dříve provedených důkazů (v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že bylo doplněno dosavadní dokazování, aby byly podrobněji zjištěny okolnosti, za nichž stěžovatel učinil projev vůle k ukončení pracovního poměru ), řádně vyzval stěžovatele k uvedení skutečností, jež se váží ke konkretizaci výpovědi a vyhověl důkazním návrhům stěžovatele. Při odvolacím řízení rovněž zopakoval důkazy výslechem svědků tak, aby v souladu s pokynem Nejvyššího soudu zjistil, zda neurčitost písemného projevu vůle lze odstranit jeho výkladem.
V dané věci je rovněž nepřehlédnutelné, že s ohledem na neurčitý text bodu 1. výpovědi, dokazování vedoucí k prokázání její určitosti bezprostředně souvisí i s dokazováním za účelem zjištění, co (jaké jednání) bylo po skutkové stránce důvodem výpovědi, a tedy i se zjištěním, zda vytýkané jednání by vůbec mohlo být hodnoceno jako porušení pracovní kázně a ve výpovědi tak mohlo být specifikováno, v jakém konkrétním jednání právě porušení pracovní kázně spočívá.
Přestože je ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu, s ohledem na formulaci odůvodnění, možné chápat výhrady stěžovatele, je třeba vzít v úvahu, že Ústavní soud vychází ze zásady materiálního nazírání na právo, posuzuje řízení jako celek a jeho úkolem není perfekcionalisticky "předělávat" řízení u obecných soudů (event. formalistickým přístupem dále protahovat řízení). Předmětem řízení bylo určení neplatnosti výpovědi a v tomto směru nemá Ústavní soud pochybnosti, že právní závěry, dle nichž nebyly splněny hmotněprávní důvody výpovědi z důvodů její neurčitosti v bodě 1., přičemž ostatní dvě jednání mající znaky méně závažného porušení pracovní kázně pro platnost výpovědi dle ust. §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce nepostačují, jsou podloženy dostatečnými skutkovými zjištěními a že stěžovatel měl a nesporně využil možnosti veškeré důkazy k prokázání určitosti výpovědi předložit a obecné soudy se jeho námitkami a důkazy patřičně zabývaly. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že je to výhradně obecný soud, který v každé fázi řízení váží, jaké důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, a provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Ústavnímu soudu, jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, pak nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to ani v případě, že by se sním neztotožňoval.
Z okolnosti, že Nejvyšší soud shledal závěr odvolacího soudu jako věcně správný, byť založený na nepřiléhavých důvodech, a sám dospěl k shodnému závěru, že výpověď je neplatná pro nedostatek splnění hmotněprávní podmínky, nelze v kontextu celého projednávaného případu dovozovat neústavnost. Ústavní soud zdůrazňuje, že přistupuje ke kasaci napadených rozhodnutí jen v závažných případech, když zjištěné porušení základních práv dosahuje intenzity ústavnosti. O takovýto případ se však, jak je zřejmé z výše uvedeného, nejedná.
Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a právní závěr, že se jedná o neplatnou výpověď z pracovního poměru, nelze považovat za závěr, který by byl v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními založenými na hodnocení důkazů vykazujícím znaky libovůle, a z tohoto důvodu by opravňoval Ústavní soud ke zrušení napadených rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, rozhodnutí soudů, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu