ECLI:CZ:US:2007:2.US.1049.07.1
sp. zn. II. ÚS 1049/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. srpna 2002 sp. zn. E 128/2000, usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2002 sp. zn. 9 Co 913/2002 a ze dne 17. ledna 2003 č. j. 24 K 87/2000-71 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. září 2003 č. j. 2 Ko 46/2003-237, za účasti Okresního soudu v Bruntále, Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 25. dubna 2007 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená usnesení Okresního soudu v Bruntále a Krajského soudu v Ostravě vydaná v řízení o výkon rozhodnutí na majetek stěžovatele a dále pak usnesení Krajského soudu v Ostravě o prohlášení konkursu na majetek stěžovatele, jakož i usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž bylo rozhodnutí o prohlášení konkursu potvrzeno. Stěžovatel se domnívá, že vydáním napadených rozhodnutí byl dotčen na svých základních ústavně garantovaných právech zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžejní námitky pak stěžovatel směřuje vůči postupu soudu při prohlášení konkursu; obecné soudy při svém rozhodování dle něj nevzaly v úvahu některé zásadní skutečnosti mající význam pro to, zda je vůbec možné na fyzickou osobu, která není podnikatelem, prohlásit konkurz. Stěžovatel v této souvislosti zpochybňuje skutková zjištění o splnění podmínek pro prohlášení konkurzu na jeho majetek a namítá, že procesní postup trpěl vadami (stěžovatel nebyl vyzván před prohlášením konkursu k vyjádření, nebyl řádně poučen, odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání). Ve vztahu k rozhodnutím vydaným v řízení o výkon rozhodnutí stěžovatel uvádí, že důvodem, pro který je napadá, je skutečnost, že mají určitý význam i pro prohlášení konkursu - tato rozhodnutí dle stěžovatele byla vydána soudem nesprávně obsazeným, který nesprávně aplikoval ust. §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí v celém rozsahu svým nálezem zrušil.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ust. §72 odst. 1, 3 a 4 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost přitom lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li přitom mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ústavní stížnost v části směřující proti usnesením vydaným v řízení o výkon rozhodnutí, vedeného Okresním soudem v Bruntále pod sp. zn. E 128/2000, je podaná opožděně [§72 odst. 3, §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Ze sdělení Okresního soudu v Bruntále bylo rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 9 Co 913/2002 ze dne 30. října 2002 stěžovateli doručeno dne 19. listopadu 2002. Mimořádný opravný prostředek podán nebyl. Lhůta k podání ústavní stížnosti tak již zřetelně marně uplynula. Stížnost proti těmto rozhodnutím by bylo nad to možno považovat i za nepřípustnou ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to pro nevyčerpání všech opravných prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Námitka, kterou uvádí vůči těmto rozhodnutím stěžovatel, je totiž primárně důvodem k podání žaloby pro zmatečnost [§229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]; z hlediska uplatnění principu subsidiarity by tak ani při splnění zákonné lhůty nebyl Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti, aniž by bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, oprávněn.
Ústavní soud se proto mohl zabývat pouze tou částí ústavní stížnosti, směřující proti usnesení, jímž byl prohlášen konkurz na majetek stěžovatele (usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2003 č. j. 24 K 87/2000-71) a usnesení, jímž bylo toto rozhodnutí odvolacím soudem potvrzeno (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. září 2003 č. j. 2 Ko 46/2003-237).
K této části ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal stanoviska účastníků řízení.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 17. května 2007 uvedl, že podanou stížnost nepovažuje za důvodnou. S názorem stěžovatele, že zákon o konkursu a vyrovnání je určen toliko k řešení úpadku podnikatelských subjektů, nesouhlasí, neboť účelem tohoto zákona je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (§1 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů) s cílem dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu za podmínek zákonem stanovených (§2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání). Pro osobu dlužníka týkající se jeho účasti v konkursním a vyrovnacím řízení neexistuje žádné omezení, výjimku stanoví zákon v ust. §1a. Dlužníkem je proto třeba rozumět jak fyzickou, tak i právnickou osobu, bez ohledu na to, zda jsou či nejsou zapsáni v obchodním nebo jiném rejstříku.
Vrchní soud v Olomouci odkázal zcela na odůvodnění svého stížností napadeného usnesení. Pokud jde o námitku, že odvolací soud rozhodoval bez jednání, zdůrazňuje, že takovou možnost mu dává ust. §66a odst. 2 věta druhá zákona o konkursu a vyrovnání. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje, aby byl návrh na zrušení napadených rozhodnutí zamítnut.
Ústavní soud zaslal obě vyjádření na vědomí stěžovateli. Replika k nim však i přes výzvu zaslána nebyla.
Z obou napadených rozhodnutí, jakož i kopie usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2007 č. j. 29 Odo 26/2005-572 Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 17. ledna 2003 č. j. 24 K 87/2000-71 Krajský soud v Ostravě k návrhu věřitelky Agrobanky Praha, a. s., v likvidaci, prohlásil konkurs na majetek stěžovatele. Soud dospěl k závěru, že navrhující věřitelka doložila splatnou pohledávku za dlužníkem (ze tří úvěrových smluv z 15. června 1994, 6. října 1994 a 1. září 1995, v částkách 5.722.572,53 Kč, 1.101.107,60 Kč a 3.129.423,- Kč) a dalším věřitelem se splatnou pohledávkou (ve výši 332.000,- Kč, přiznanou pravomocným rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 5. února 1997) je město Bruntál. Neschopnost dlužníka plnit své splatné závazky po dlouhou dobu je pak dle konkursního soudu objektivním stavem daným nedostatkem peněžních prostředků a dlužník je tak v úpadku ve formě insolvence.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci stížností napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že stěžovatel je - ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání - v úpadku pro platební neschopnost, neboť dlouhodobě neplní své splatné závazky vůči více věřitelům. Odvolací soud uvedl, že navrhující věřitelka doložila splatnou pohledávku proti dlužníku nejméně ve výši 1.600.000,- Kč (jistina z úvěrové smlouvy z 1. září 1995), přičemž stěžovatel ani v mezích podaného odvolání proti této pohledávce ničeho konkrétního a věcného nenamítal. Za doloženou měl odvolací soud i pohledávku města Bruntál ve výši 332.000,- Kč. K námitce stěžovatele, že tato pohledávka zanikla započtením provedeným písemností z 19. září 1996, odvolací soud poukázal na odůvodnění rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 5. února 1997 (který nabyl právní moci 14. března 1997), jenž se listinou z 19. září 1996 zabýval a uzavřel, že nebyly předloženy důkazy o vzniku stěžovatelovy pohledávky způsobilé k započtení. Stěžovatel pak netvrdil, že by k zániku pohledávky došlo později (po vydání rozsudku z 5. února 1997). S přihlédnutím k listinám předloženým stěžovatelem odvolací soud rovněž uvedl, že pro závěr o platební neschopnosti dlužníka není třeba zkoumat a hodnotit výši jeho majetku. K námitkám stran nedostatků v procesním postupu konkursního soudu odvolací soud mimo jiné konstatoval, že stěžovatel měl možnost se k věci před rozhodnutím vyjádřit a že tak i učinil v rámci odvolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. září 2000. Námitku stěžovatele, že konkurs nelze prohlásit na majetek osoby, která není podnikatelem, neměl odvolací soud za opodstatněnou s tím, že takové omezení se (u fyzických osob) vztahuje pouze k úpadku pro předlužení (§1 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání).
Usnesením ze dne 14. února 2007 č. j. 29 Odo 26/2005-572 Nejvyšší soud odmítl dovolání (argumentačně totožné s podanou ústavní stížností) podané stěžovatelem proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné. Dovolání přitom posoudil jako podané z důvodů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž by však v dané věci shledal zásadní právní význam. Takový právní význam neshledal ani v namítaných procesních vadách řízení - dle Nejvyššího soudu k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (námitka, že stěžovateli byla odňata možnost jednat před soudem) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (námitka, že skutková zjištění konkursního soudu neodpovídají provedenému dokazování) nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem. K otázce, které stěžovatel výslovně přisuzuje zásadní právní význam (zda lze prohlásit konkurs na majetek občana, který není podnikatelem ve smyslu platného práva), se Nejvyšší soud již vyjádřil v usnesení ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 29 Odo 264/2004, a to shodně s tím, jak věc posoudil odvolací soud. V označeném usnesení uvedl, že tuto otázku řeší přímo zákon o konkursu a vyrovnání. Ten totiž v ustanovení §1 odst. 3 spojuje požadavek, aby dlužník - fyzická osoba - byl podnikatelem, jen s úpadkem formou předlužení. Rozhodnutí o prohlášení konkursu pro platební neschopnost dlužníka - fyzické osoby tím, aby fyzická osoba byla podnikatelem, podmíněno není (srov. §1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání).
Ústavní soud dospěl k závěru, že v této části stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je pouze hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Ústavní stížnost, spočívající v polemice se skutkovými a právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v dovolání proti rozhodnutí soudu odvolacího, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
Předně samotná skutečnost, že konkursní soud prohlásil konkurs na majetek stěžovatele z důvodů, s nimiž se stěžovatel po stránce skutkové a právní neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Pouze v případech, kdy interpretace právního předpisu obecným soudem, byť na první pohled zákonná, by byla natolik extrémní, že by vybočila z mezí ústavnosti (např. tehdy, pokud by výklad určitého ustanovení byl natolik extenzivní, že by zasáhl do některého ústavně garantovaného práva) bylo by právem Ústavního soudu takové rozhodnutí zrušit. Takovou interpretaci však obecnému soudu vytknout nelze.
Jak již poukázal Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, požadavek, aby dlužník - fyzická osoba byl podnikatelem, zákon o konkursu a vyrovnání při prohlášení konkursu požaduje pouze u jediného z důvodů prohlášení konkursu, a to tehdy, kdy důvodem úpadku takového dlužníka je předlužení (§1 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání). Dlužníkem, na jehož majetek lze podle zákona prohlásit konkurs, je tedy jinak třeba rozumět jak právnickou, tak i fyzickou osobu, tedy každý subjekt, který má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti. Není zákonné opory pro zúžení pouze na subjekty podnikatelské, dlužníkem může být též nepodnikatel, typicky např. i spotřebitel. Rozlišování konkursů na "podnikatelské" a spotřebitelské" nemá z hlediska aplikace zákona jakýkoliv význam, ačkoliv se tyto skupiny konkursů v dalším svojí povahou a průběhem skutečně odlišují. (srv. též Zelenka, J., Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící. Komentář. 2. vydání, Linde Praha, a. s. 2002, str. 17).
Ústavní soud neshledal důvodnost ani skutkových námitek stěžovatele, že nebyly dány podmínky pro prohlášení konkursu. Těmito námitkami se již řádně a podrobně ve svém rozhodnutí zabýval Vrchní soud v Olomouci, na jehož stížností napadené usnesení lze v tomto směru pouze odkázat.
A konečně Ústavní soud neshledal, že by postup obou soudů vedl k porušení práva stěžovatele na přístup k soudu ani právo na spravedlivý proces. Stěžovateli nebylo bráněno, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, ani mu nebylo bráněno, aby v řízení vyjádřil své stanovisko. V konkursním řízení není třeba, aby bylo nařízeno jednání a prováděno dokazování podle ust. §122 o. s. ř. Ústavně zaručené právo na spravedlivý proces je v tomto specifickém případě zaručeno povinností konkursního soudu doručit všem účastníkům řízení, tedy i dlužníku, do vlastních rukou návrh na prohlášení konkursu. Dlužník má právo se k němu vyjádřit, tvrzení navrhovatele popřít a předložit na podporu svých tvrzení důkazy. Jak vyplývá z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, návrh na prohlášení konkursu byl stěžovateli řádně doručen do vlastních rukou (spolu s usnesením o věcné nepříslušnosti, na nějž stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž odkazuje) dne 19. září 2000. Stěžovatel mohl a měl své námitky k podanému návrhu vyjádřit soudu písemně, což i učinil, a to v rámci odvolání podanému proti usnesení, jímž soud vyslovil svou místní nepříslušnost. S jeho tvrzeními a důkazy na jejich podporu předloženými se konkursní soud zabýval a vypořádal se s nimi v odůvodnění svého usnesení. Kromě krajského soudu se jeho námitkami (ve stejném rozsahu) zabýval i vrchní soud v rámci řízení o podaném odvolání.
Stejný závěr lze učinit i ohledně tvrzení, že stěžovatel nebyl v řízení řádně poučen. Stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně neuvádí, o čem a kdy měl být soudy poučen, obecná poučovací povinnost soudu (§5 o. s. ř.) se přitom jednoznačně váže k poučení o procesních právech účastníků při jednotlivých procesních úkonech, a to tam, kde je takové poučení potřebné případně tam, kde tuto povinnost soudu při určitém úkonu výslovně stanoví zákon (např. poučení o opravných prostředcích při vydání rozhodnutí). Ústavní soud přitom neshledal, že by podané poučení mělo nedostatky, poučení v rámci napadených rozhodnutí jsou řádná a úplná. Námitka (navíc uplatněná až nyní v řízení o ústavní stížnosti) je tak v dalším zcela bez opodstatnění.
Konkursní soud přitom postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o konkursu a vyrovnání i o. s. ř., svůj postup řádně a přiléhavě odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Za pochybení nelze považovat ani skutečnost, že Vrchní soud v Olomouci o podaném odvolání rozhodl bez nařízení jednání, takový postup je umožněn §66a zákona o konkursu a vyrovnání - povinnost nařídit jednání zákon o konkursu a vyrovnání ukládá pouze v některých případech (mezi něž patří schůze věřitelů, přezkumné jednání, jednání o konečné zprávě, o vyrovnání nebo nuceném vyrovnání), řízení o odvolání mezi ně zařazeno není, jinak soud nařizuje jednání pouze tehdy, považuje-li to za nutné. Za situace, kdy soud pouze posuzoval podmínky prohlášení konkursu, k němuž postačí osvědčení úpadku dlužníka a splnění dalších zákonných podmínek, resp. správnost postupu soudu prvního stupně, takovou nutnost bez dalšího předpokládat nelze. Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje na své závěry obsažené v usnesení ze dne 21. srpna 1998 sp. zn. IV. ÚS 420/97, dle nichž "otázku, zda proces je či není spravedlivý, tedy zda významným způsobem neporušuje princip rovnosti zbraní, nelze posuzovat na jednotlivě vytržených fázích určitého řízení, v případě konkursního řízení tedy té části řízení, jež předchází prohlášení konkursu. Postupem konkursního soudu a odvolacího soudu, které rozhodly o prohlášení konkursu bez jednání, nebylo dlužníkovi odepřeno právo na spravedlivý proces."
Odůvodnění rozsudků soud obou stupňů lze pak považovat za srozumitelné a logické včetně rozboru úvah, jimiž se oba soudy řídily při hodnocení důkazů a interpretaci a aplikaci ustanovení právních předpisů použitých pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Právní závěr obou soudů je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zčásti podaný po lhůtě zákonem stanovené, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2007
Jiří Nykodým
předseda senátu v. r.