ECLI:CZ:US:2007:2.US.113.07.1
sp. zn. II. ÚS 113/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky: obec Ledce, IČ 00258032, se sídlem Ledce 232, zastoupené advokátem JUDr. J. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 20. 2006, sp. zn. 56 Co 525/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni v jeho výrocích II, III a IV, a to s odkazem na údajné porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-sever, sp. zn. 4 C 86/2005-105, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem ze dne 27. 6. 2006, čj. 4 C 86/2005-105, Okresní soud Plzeň- Sever, řízení o žalobě žalobce Plzeň, územně členěné statutární město, o 134.850,- Kč s příslušenstvím, proti stěžovatelce, co do částky 25.604,- Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci částku 99.246,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II), žalobu co do částky představující 4,25% úrok z prodlení z částky 99. 246,- Kč od 9. 5. 2005 do zaplacení zamítl (výrok III) a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů stěžovatelce a povinnost zaplatit náklady zálohované státem (výroky IV a V).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 56 Co 525/2006, rozsudek soudu prvého stupně ve výroku III změnil tak, že žalovaná (stěžovatelka) je povinna zaplatit žalobci 4.25 % úrok z prodlení od 21. 3. 2006 do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Ve zbytku tento výrok potvrdil (výrok I). Dále změnil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku IV tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení za řízení před soudem prvého stupně (výrok II). Oběma účastníkům uložil povinnost nahradit České republice náklady řízení zálohovaných státem, a to žalobce ve výši 2.604,50,- Kč a žalovaná částku 7.813,50 Kč ve stanovené lhůtě (výrok III). Konečně pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení.
Z odůvodnění uvedených rozhodnutí plyne, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalobci vznikl dle §14 odst. 3 zák. č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, v platném znění, proti stěžovatelce na úhradu neinvestičních výdajů. (Dle uvedeného ustanovení platilo, že jestliže žák plní povinnou školní docházku ve škole zřízené jinou obcí, je obec, ve které má žák trvalý pobyt, povinna hradit obci, která školu zřídila, její neinvestiční výdaje podle odstavce 9, které tvoří náklady na údržbu a opravy, materiální výdaje, služby a výdaje nevýrobní povahy, mzdové prostředky a ostatní výplaty fyzickým osobám neposkytované krajským úřadem, připadající na jednoho žáka této školy, pokud se dotčené obce nedohodnou jinak.) Sporná však byla výše pohledávky, která byla vyčíslena až v průběhu řízení na základě znaleckého posudku na částku 99.246,29 Kč. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud dle §142 odst. 1 o.s.ř. spolu s §150 o.s.ř. Výrok o náhradě nákladů zálohovaných státem opírá o ustanovení §148 odst. 1 o.s.ř., kdy podle úspěchu řízení má žalobce hradit 1/4 nákladů, neboť byl ze 3/4 úspěšný, a stěžovatelka naopak 3/4 nákladů, když byla úspěšná jen z 1/4.
Stěžovatelka napadá výroky II, III a IV rozsudku odvolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti. Byť nenapadá výrok I tohoto rozhodnutí a dokonce uvádí, že se se závěrem krajského soudu v tomto výroku ztotožňuje, namítá, že jeho odůvodnění je vnitřně rozporné, což pak dále rozvádí. K napadeným výrokům tvrdí, že nezavdala příčinu k podání žaloby, jelikož příčinou sporu bylo chování žalobce, tj. opakované a nesprávné vyúčtování neinvestičních výdajů, což bylo napraveno až na základě procesní aktivity stěžovatelky. Rozhodnutí soudu zde záviselo nejen na znaleckém posudku, ale i účelné obraně stěžovatelky. Meritum soudního sporu spočívalo ve zjišťování správného či nesprávného určování investičních a neinvestičních výdajů žalobcem a výsledky dokazování svědčí ve prospěch stěžovatelky. Ta tak vynaložila náklady na právní zastoupení, kdy hlavní argument (nesprávné vyúčtování neinvestičních výdajů) nebyl ani v rozhodnutí odvolacího soudu zpochybněn. Určení nároku na náhradu nákladů řízení dle poměru úspěchu staví stěžovatelku do právní nejistoty, neboť nebylo v její možnosti ověřit správnost pohledávky a zjistit tak její skutečnou výši. Pokud žalobce nebyl schopen zjistit správnost výše pohledávky, měl namísto podání žaloby sám zaplatit znalecký posudek. Rozhodnutí o nákladech řízení je v napadených výrocích v nesouladu s rozporným odůvodněním napadeného rozhodnutí a zejména s jeho výrokem I. Obdobně se stěžovatelka staví i k výroku III napadeného rozhodnutí. Rozhodování podle úspěchu pomíjí skutečnost, že nikdy nerozporovala existenci pohledávky, ale její výši. Placení znaleckého posudku je zjevně nespravedlivé a záležitost žalobce je nespravedlivě přenášena na stěžovatelku. Stěžovatelce měla být přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Ústavní soud především předjímá, že je vázán petitem ústavní stížnosti a nemůže jej překročit. Stěžovatelka nenapadá výrok I napadeného rozhodnutí, ale zpochybňuje jeho odůvodnění. Vzhledem k tomu, že ale výrok, k němuž se odůvodnění váže, není napaden, není Ústavní soud oprávněn zabývat se ústavností jeho odůvodnění, neboť i pokud by snad vybočení z mezí ústavnosti zjistil, neměl by prostor, jak proti němu zasáhnout. Nicméně odůvodnění napadeného rozhodnutí jako celek bylo vzato v úvahu při přezkoumávání ostatních, napadených výroků.
Napadenými výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně, soudem odvolacím a o náhradě nákladů řízení, zálohovaných státem. Ústavní soud má za to, že ústavní stížnost není důvodná.
Převážná část ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení občanského soudního řádu, tedy jednoduchého práva, obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, což mu podle Ústavy nepřísluší (srov. čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem (srov. např. I. ÚS 633/05).
V dané věci se navíc jedná o problematiku nákladů řízení, ohledně níž Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení jeho základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl zejména obsažen prvek svévole (srov. např. již výše zmiňované I. ÚS 633/05). Pochybení takového rázu však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvého stupně a má za to, že byly dány předpoklady pro postup dle §143 o. s.ř., dle něhož žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení (dle tohoto ustanovení postupoval i soud prvého stupně). Odvolací soud svůj výrok, dle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, odůvodnil tak, že dle zásady úspěchu v řízení by měl žalobce právo na náhradu poloviny svých nákladů (byl v řízení úspěšný ze tří čtvrtin), nicméně soud zohlednil okolnosti případu, zejména fakt, že žalobce vyzval žalovanou k plnění v nesprávné výši, žalovaná sama bez součinnosti žalobce nemohla správnost vyúčtování přezkoumat a správná výše nároku byla zjištěna až v soudním řízení prostřednictvím znaleckého posudku. V těchto okolnostech spatřoval soud důvody zvláštního zřetele hodné, což jej vedlo k aplikaci §150 o.s.ř., na jehož základě nepřiznal žalobci náhradu nákladů. Z uvedeného tedy plyne, že odvolací soud zohlednil okolnosti, které zdůrazňuje i stěžovatelka, a na jejich základě rozhodl v její prospěch tak, že jí neuložil hradit žalobci příslušnou část nákladů. Takový závěr neshledává Ústavní soud neústavním. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, jakou úvahou - nikoli svévolnou - byl soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro svůj závěr a aplikaci přísl. ustanovení. Odvolací soud také odůvodnil, proč neshledal důvod pro aplikaci §143 o.s.ř., které se domáhá stěžovatelka. Ústavní soud má za to, že obecný soud v této části jakkoli nevybočil z mezí ústavnosti, interpretace i aplikace shora citovaných ustanovení proběhla v zákonných i ústavních mezích, rozhodnutí soudu bylo náležitě odůvodněno a do ústavních práv stěžovatelky nebylo zasaženo.
Obdobný závěr pak nutno učinit i o výroku III napadeného rozhodnutí, kdy soud rozhodl v mezích zákonného ustanovení §148 odst. 1 o.s.ř., dle něhož má stát nárok na náhradu nákladů řízení proti jeho účastníkům podle výsledku řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neuspěla ze tří čtvrtin, soud rozhodl zcela správně, uložil-li jí v tomto rozsahu povinnost k náhradě nákladů, vzniklých státu. Konečně ani pokud jde o výrok týkající se nákladů řízení před odvolacím soudem, nelze zjistit jakýkoli svévolný, z mezí ústavnosti vybočující, postup odvolacího soudu, který jedině by mohl odůvodnit zásah Ústavního soudu. Odvolací soud v tomto případě rozhodl podle zásady úspěchu v řízení, když zohlednil, že žalobkyně byla úspěšná jen zčásti (přiznal jí oproti soudu prvého stupně žalovaný úrok z prodlení, nicméně jen od 21. 3. 2006, nikoli již od 9. 5. 2002) a proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu v tomto řízení vzniklých nákladů. Odvolací soud i tento svůj výrok odůvodnil a postupoval v mezích §224 odst. 1 a 142 odst. 2 o.s.ř.
V postupu krajského soudu tedy nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho krajský soud vyvodil. Jeho rozhodnutí je tedy i z ústavního hlediska plně přijatelné. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatelky, jichž se dovolává, napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního sodu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu